Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

farňák

(Pajis, 16. 7. 2007 11:14)

Jak už sa stalo pravidlem, víkend strážbnických slavností končí v bílovském parku. Né snad, že by sa tam cestú zpátky stavily nekeré soubory "Z krajin za obzorem", ale proto, že termínová listina je dycky natolik nabitá, že svatý Jan Křtitel slaví svátek zrovnna v termínu slavností, což spolu také občas aj koliduje. takže zatýmco před dvůma rokama sme šli v kroji slavnostně světit znak a prapor, lóní sme po třech hodinách spánku slavili 750 roků Bílovic, letos po podobnémspánkové porci sme šli enom tak bez nejakého plánu. Mně bylo výjmečně po ránu aj dobře, což byl najisto blahodárný vliv včerajšího řízení. To samé sa ale nadalo tvrdit o Baboušovi, kerý stál vedle mě v žebračce. Následky včerajší pařby v hasičárně na něm byly natolik vidět, že když sa k tom přidaly aj žhavé sluneční paprsky, vydržal chudák v žebračce enom do kázání. Potom sa radši odebral nekde bokem, nechtělo sa mu totiž v přímém přenosu zkolabovat nebo eště neco horšího.My sme sa bokem odebrali až po mši, tentokrát dostala paní Kolaříková košem, stačilo nám točené přímo v parku, abysme předešli dehydrataci, tož neostalo enom u jednoho. K obědu sme si dali na chovateloch guláš spestřený jakýmsi polským národním jídlem, co šmakovalo jak když pejsek a kočička vaříja zelé a do teho narvú všecko, co najdú ve špajsce. Letos sme měli aj jednu nespornů výhodu, jelikož sme narozdíl od minulého roku neměli žádnú funkci. Mohli sme tak s Gořkú enomvzpomínat na loňský ročník, kdy sme v rámci akce "kozel zahradníkem" byli vybraní jako mobilní čepovací jednotka, kerá sa posunovala v parku podle potřeby, stačil jí enom stoleček, chlezéní, eletrika, pípa a nekolik beček. Byť nám byl zakázaný náš ďábelský oplán spočívající v přestěhování mobilního zařízení an druhý konec parku a vytočení bečky pro sebe a pro kamarády, následky byly beztak obdobné. Dycky když sme to terochu neodhadli a ostalo nám pivgo, co už bylo hotové, nezbylo nic jiného, než sa obětovat, přeca nenecháme spadnút pěnu. No a že byl celkem hic, pěna neměla šancu padat. Letos to bylo celé klidnější, možná za to može aj fakt, že Gořka má sešívanú dietu a já sem jel o půl čtvrté do Prahy. Každopádně sem ale stihl aspoň začátek kulturního programu pod moderátorským vedením strýca Gena (kdysi sem jedn ročník moderoval aj já s jednú šikovnú holků, ale asi to nemělo takový úspěch, tož nás víckrát neangažovali. Byli sme totiž jak Šimek se Sobotú - já sem plantal a ona dycky řekla takové to nóó atd.) Letos sem stihl zhlédnút šušně ze školky s jejich folklorním číslem za doproviodu Včelaranu s novým cimbálovým objevem z machovéj rodiny (zlí jazykové a Gen tvrdili, že sa ten starší zapomněl ve Strážnici, tož nevím, co je na tom pravdy, ale možné je aj to) Hlavně sem byl zvědavý na taneční složku, kde sem sa těšil na taneční projev "rozlévača Knapíka", na kerém od první chvilky bylo vidět, že jede ze Strážnice a hlavně že z teho má opravdu radost. No a protože ve Strážnici ze souboru nebyl sám, mělo to aj pozitivní vliv na výrazovú složku, lebo tanečníci vypadali buď tak, že jich to strašně baví, anebo tak, že asi z téj dramatickéj chvíle brzo dajú kožu anebo tyčku. Zvládli to naštěstí bez ztráty kytičky, což sa mosí vzhledem k zápřahu, co měli nekeří za sebú, pochválit. Než nastúpil Botík, šel sem pro kolo a jel sem sa balit, tentokrát sem tom farňáku moc nedal, tož sná´d sa příští rok polepším, třeba zas budú hledat nekoho k pivu...

Okolo Strážnice II.

(Pajis, 13. 7. 2007 11:09)

Dle vyprávění pamětníků tam tyto boty Brmba ráno vyzul s tým že si pro ně zitra dojde. a opravdu, boty na něho poslušně čekaly jak na smilování. Jak známo, ve Strážnici sa nejkrade, aj když kdosi mně kdysi ukradl dva litry vína, ale možná sem mu jich věnoval s tým, ať sa napije a on to vzal na celý soubor takže mně vrátil prázdnů flašu, co já vím, kdo si má všecky Strážnice pamatovat. Každopádně našeho vrcholu, cifrování s Knapíkem na malučků Nivničku ve dvě odpoledňa sme letos nedosáhli. navštívili sme aj Ondrášovské čertoviny, abyste neřekli, že sme sa enom lúšňali a chlábali nekde s Brmbovýma šupákama. Bylo to poctivé taneční divadlo, skoro jak kdyby to dělal nekdo, kdo sa tým živí. Akorát tych lidí bylo tolik, že když si člověk stúpl na jednu nohu, tož tú druhú už zpátky nedál, protože si do teho volného placu stúpl další člověk. Po skončení sme sa odebrali zpátky k šupákom, kde sem zjistil, že u Burčáku si letos s děvčicú, o.k.m.z.p. bílovské nedáme. Né ža by nebyla forma, tá je dycky, ale kolem muzikantů byl hrozen lidí jak kolem Klausa když podepisuje další pamflet, a čuměli jim pod ruky, do huby a kdoví kde všady eště, prostě absolutně netaneční prostředí. Formu na tanec nakonec nejlepší prodal Knapík a jeho vystúpení s pivem. Když sme si kupovali já sodovku a on pivo, zaplatili sme a včíl kdosi začál zpívat nejakú horňáckú, zjevně Knapíkovu oblíbenů (každá horńácká je knapíkova oblíbená). Tomík sa otočil kdo to zpívá a když zjjistil že by sa mohl přidat, tož si hrábl pro pivo a chtěl jít. nejak to ale nezkoordinoval a překotil, čili čmáchl plný kelímek Krakonoša přímo mezi hospodkého a hospodskú, takže měli ve výčepu památku na rok 1997. hospodský chtěl začat nadávat, ale Knapík hodil psí oči a absolutně ho odzbrojil výrazem "pardon, já sa moc omlúvám, já si dám teda eště jedno" Kšeft je kšeft, Kanpík stanovil nový rekord v pití piva na dvě vteřiny a šel. zakotvil u skupinky ze Včelaranu, kde v jedné z bab poznal svoju tanečnicu. Z nenadálé radosti či z čeho ju chtěl asi obtúlnůt, ale zapomněl na to, že má v ruce dvakrát placené pivo. A tak sa milá Dáša dočkala nenadálé sprchy dolních končetin 11° Krakonošem. Se slovy "já sa na to možu vysrat" sa otočil a šel platit potřetí. Nebvíme, lesti sa mu tzo povédlo, my sme sa z pod šancí přesunúli k zámku, kde místo dechovky vyhrávala nejaká soplácká muzika z Podluží. Tam sme učuchli svoju šancu, lidí tam bylo meněj a rozumnějších. Karotka si dokonce s Bowlingem střihli aj verbuňk, na danú hodinu docela povedený, a já sem potají myslel na ty bílovské. To mně přešlo v momentě, kdy sem zjistil, že kluci sú sice dobří, ale jejich folklorní obzory končíja nekde v Ostrohu na moravním mostě, takže bílovské by asi neznali a na to, abych jich to zkúšal naučit, sem měl řidičák a klúčky v kapsi, takže nic. Neuspěl sem ani s opakovanú a urgovanú žádosťů o danaj, né sice u muzikantů, ti to hráli skoro furt, ale u děvčice, o.k.m.z.p., kerá mě odmítla s tým, že nehodlá říkat tanec nečem, kde sa furt enom chodí do kolečka a navíc už dneska prý chodila s Karotků. No nic aspoň sem si zabékál a naučil sa zase enom jednu. těšil sme sa, že s Karotkú béknem neco po cestě, ale obá spolujezdci mně usnuli už ve Vnorovech. Co sa dá dělat, zas sem na to ostal sám: "Mezi vinohrady, je tam pěkná cesta, pověz mně má milá....

Okolo Strážnice, voděnka sa točí

(Pajis, 13. 7. 2007 11:08)

teprů sme sa v deníčku vrátili z plečkyády a už sa přesuneme zase na další kultovní akcičku. Né že by to šlo hne´d po sobě, ale v mezidobí sa nic zvláštního nestalo a aj kdyby sa stalo, tož si to zase nepamatuju, což bych si pamatoval, kdyby sa stalo neco zaznamenáníhodného. Tak, jak mně pokazilo plečkyádu zasedání pořádkovéj komise, kde čestně předsedám, další víkend, kerúý sem měl půl roku zaškrklý v diáři pod názvem MFF Strážnice, mně pokazilo pololetní zassedání zastupitelstva obce. S těžkým srdcem sem sa teda rozhodl obětovat jednu ze základních folklorních akcí roku avěnovat sa službě občanom. Tentokrát naštěstí bylo zasedání zastupičů o poznání akčnější jak obvykle, neboť sa strhla debata o hustotě dopravy na pozemní komunikaci II/497, do keré sa zapojili nekeří občané a nekeří´zastupitelé. Samozřejmě sem sa mosel zapojit také, nikdá nevíte, lesti sa to nekde nezaznamenává a na konci roku nevyjde statistika o tom, kerý zatupič sa kolikrát zapojil a rozhodně nechcu ve statistice napodobit jednoho nejmenovaného předchůdce, jehož jediné zapojení sa do obecních debat bylo, když na otázku po zasedání "dáte si štamprlu?" odpověděl: "tož baže!". Štamprlu sem si dal aj já, ale až k pivu a u kozla. V sobotu sem měl návštěvní den, což spočívá v tom že sem jezdil po okresi za svojíma známýma. Měl sem smuvenú schůzku s kámošem ve Vlčnově, kerém sem byl kdysi za svědka, neviděl sem ho tak 2,5 roku a mezitím sa jeho famílija rozrostla aj o svišťa. když sem dojel, zastiihl sme doma enom jeho mladú a šikovnú manželku, kerá byla typicky sama doma. Chápu, že je to jak z červenéj knihovny, ale zas tak růžové to nebylo, byla sama doma z teho důvodu, že kámoš asi ze samého štěstí že ich navštívím, si hodinu pčřed mojím příjezdem zlomil ruku spadnuvše z vlečky. Takže sem na něho chvilku počkal, okoštoval mu kafé a uzené a když sa neměl k příjezdu, tož sem poděkoval, nechal ho pozdravovat a sedl do auta. Že mně to ale nabořilo časový program, rozhodl sem sa podívat aj do téj Strážnice, šak je to z vlčnova jakdyž bližej jak od nás. Dorazil sem kolem osméj a dokonce bylo aj kde parkovat, což sa mně ve Strážnici na slavnos´tách eště nestalo, ale možná to bude tým, že sem dycky dojel vlakem a ty parkujú ve Veselí. vyrazil sem do areálu a po kúpi 80Kč lístku sem hned potkal zámého, Vaška Juvacyklového z plečkyyády, takže sem věděl, že su tady správně. To sem poznal záhy aj podle téj muziky, protože než sem sa přemístil k hájence, cestú sem čul 3x horňácké a 2x MMMČ (momentálně maximálně moderní čardáše). U Hájenky sem zasej viděl aj nekoho známého, aj když myslím, že oni by sa radši neviděli, protože Karot, Knapík a děvčica, o.k.m.z.p. (pozor, tato oblíbená postava sa nevyskytla v deníčku po řadu dní, nebojte sa, autor ju nenechal umřít, enom ju momentálně tak trochu vytěsnil z vyprávění) tam před nejakú domácí muzikú právě předváďali parodii na danaj. Než sa stihli pořádně projevit, tož jich přeřval jakýsi místní strýček, to sa tak nekdy stává, snad příště. posleze sem potkal aj Vaška Machového, ale jak sme sa měsíc neviděli, tož mě chudák ani nepoznal, asi sem sa od téj doby dost změníl. Po prolúšňání areálem za zpěvu lidových písní jako je Sama doma, Mezi ploty 2006, Reklama na Orion aj, sme sa ocitli u středobodu Strážnice, jenž pro letošní rok tvořily Brmbovy sandále.

Tož sme tady

(Pajis, 12. 7. 2007 10:59)

Já sem sa nejak opozdiil s přetahováním honcovačky gumicukem, jelikož sem jeden věnoval (asi navždy, neboť sem ho od té doby neviděl) na servisní vozidlo, a to sa mně stalo osudným. Vizuálně sem sledoval věrné druhy Gořku se Surinem a potom už sme jich neviděl, ale enom čul kdesi v dáli. Cesta byla v pohodě, jelo sa pěkně z kopca, nemoselo sa šlapat, enom brzdit a tak sem vyjel až v dědině u hospody. Podle ustáleného zvyku sem si to valil do dvora, kde sem čekal otevřenú zahrádku. Intuice nezklamala, akorát že tam nebyla ani jedna plečka. Tady neco neštymuje, prolétlo mně hlavú - a tož sem sa šel podívat na blízků autobusovú zastávku. Málem mně vypadly oči z důlků, když sem četl: "Salaš, horní konec, konečná. Tož to ja, jak sem sa kochal okolní přírodů jak doktor Hrušínský ve známém českém filmu, přehlésl sem na Hutě a sjel si kopec až na Salaš. Za blbost sa platí a včíl mně čekal pěkný výšlap 7 kilometrového kopečka a eště pěkně o samotě. Aspoň je tam jedna výhoda, nikdo vám nenadává, možete si nadávat tak sami sobě, ale po čase vás přestane bavit aj to, enom šlapete a šlapete. neřeknu vám jak, ale bylo to dlúhé. Navíc jak sem sa snažil šlapat na kole co šlo, patrně sem strhl zadní náboj, takže sem po zbytek plečkyády jel vlastně na plečkokoloběžce. Nakonec sa mně podařilo sjet aspoň do Starohuťské hospody, kde sa nacházala většina plečkařů, kromě dvúch, Gořky a Suchardy. po přesunu na Stupavu sme sa dozvěděli, kde sa stala chyba. Chlapci sa zavykládali tak jak já zakochal a jeli ajeli a jeli, (podle vyjádření gořky si říkali "ty vole, tož eště že to jedem z vrchu, toto bych nechtěl šlapat navrch)s tým rozdílem, že sa nestavili v hospodě, ale jeli až do doby, kdy dojeli na salšský stadión, kde přeca včéra chtěli spat. a teprú tam jim došlo, že sú špatně. Narozdíl ode mně ale v sobě neměli dost sil a morálněvolních vlastností k tomu, aby sa odhodlali pokorně sa otočit a jít zpátky. Plánovali, že zbytek plečkyády strávíja ve dvojku, šak to beztak nebude prvně, ale potom jim náhoda seslala anděla s dlúhýma vlasama, co je po Bílovicách známý pod přezdívků Rum. A jelikož byl na Salaši dodávků, nabídl sa, že jich teda hodí na Stupavu aj s kolama, z čehož si samozřejmě moseli kluci dat radostně po bani. To co já sme zvládl za pomoci 7 kilometrového výšlapu a 4 kilometrového sjezdu oni zvládli servisním vozidlem za trojnásobek km. No ale shledání to bylo veselé,aj když na klukoch bylo vidět, že den byl dost náročný. to byl ale asi pro všecky, protože sa usínalo jeden po druhém aj na druhém. Úderem jedenácté dorazil aj můj anděl v podobě Rosti Blahového, kerý dovézl svojím servisním vozem Golema. Já sem teho využil, jelikož sem měl nejemn nemilý defekkt, ale hlavně sem z důvodu zasedání pořádkovéj komise mosel byt stejnak v sobotní podvečer doma. A tož tak pro mně letos skončila letošní plečkyáda - potupným odvezením na servisním vozidle, dojel sem ke Kozlovi, dopil sem půlku piva a šel spat, bylo už nadobro po dovolené...

putování po Chřibech

(Pajis, 12. 7. 2007 10:32)

čekal nás náročný úsek cesty, kdy sa po krátkém šlapání moselo sesednút z pleček a pěkně tak jak za starých časú tlačit při kole. Konbinace nevyspání, vypitých pohonných látek, slunečného a horkého počasí bez možnosti okamžitě svlažit vyprahlé hrdlo (časem nekeří plečkaři nepohrdli ani matonků, co sem měl ve svojéj honcovačce), způsobily, že pro nekeríé sa cesta stala v pravdě cestú křížovú, kde bylo možná aj víc jak 14 zastavení. Posupem času sa začaly ozývat první rebelanti(neplést si s repelentem) a kverulanti, keří začali rozumovat, že táhat sa s plečkama do kopců je blbost atd. Jejich představa plečkyády by sa patrně odehrávala na trojúhelníku Včelary - Kněžpole - Jarošov a su přesvědčený, že by to za ty čtyři dni zvládli naplánovat aj tak, že by sa nemoselo jet druhé kolo, každopádně včíl sa ale dali na vojnu v Chřibech, tož moseli vydržat. Od bídné smrti hladem, žízňů a kocovinú nás zachŕánila hospoda na bunči, kerá nabídla rozličné pochutiny do krku, žaludku a aj dala odpočinút nohám a hlavám leckerých z nás. Po vydatném obědě a slepení Kovařinového pichlého zadního kola sme mohli vyrazit dál. Nebyla by to Kovařina, aby si nevzpomněla na to, že pichl a že by to chtělo spravit až vmomentě, kdy sme sa chystali k odchodu, ale toto byl enom první z defektů tehoto panáčka v tento den. následoval přesun na nejvyšší vrchol Brdo a tamější novú dominantu čili rozhlednu. Na každé plečkyádě sa mosíme s Gořkú pohádat a tak cesta na Brdo byla ideálním místem pro tuto hádku. Gořka evidentně nebyl zrovna ve formě, ve které sa vyhrává chřibský cyklomaration a bylo na něm vidět, že jakýkoliv pohyb, pokud sa nejedná o pohyb od hospody k hospodě, je pro něho víc než přitěžující. Na rozhlednu sice vylézl, tam si ale pořádně odpočinul a bez toho že by sa nejak kochal sa rozhodl,. že to teda na Tesák zkusí. Na Tesáku sa provédlo rozdělení na dvě skupiny: Na sebevrahy a umírněné. Zatímco Umírnění sa vydali po lesní asfaltce a po přejetí odbočky sa moseli vracat 50 metrů, Sebevrazi sa spustili přímo po zelené značce lesem. Zatímco my sme si zajeli, oni, abych byl přesnější jeden člen, už dojeli). Kovář totiž záverečný sjezd neubrzdil a tak zastavil až na poslední chvílu a za saméj radosti neśesedl z kola, ale slehl z něho. Takové slehnutí z kola, to néni nejaká lecjaká věc, ono na to zadní kolo néni narychtované a aj když vážíte 60 kilo aj s vbotama a čapicú vytvoří sa vám na něm osmica, jakú svět neviděl. No aj když tvrdit o nečem, že je to osmica, když to tvarem připomíná spíš písmeno U, je dost odvážné. No ale že sa nikdá ničeho nezaleknem, dali sme sa odvážně do spravování, jelikož jak plášť, tak kupodivu aj slepovaná duša novú performaci vydržali bez vážnějších následků. nedá sa totéž řéct o špicách, což sa stalo záhy osudným. Po zohybání, pošlapání, vyrovnávání a dalšího upravování kola do aspoň trochu kulatého tvaru, kdy už sa opravdu dalo hovořit enom o osmici sme to našrubovali Kovářovi zpátky na zadek. "no a včíl zkus ujet pár metrů, uvidíme co to udělá" Byly to na dlúho naše poslední slova, protože sme sa za chvílu válali po zemi smíchy. Kovář nasedl, šlápl do pedálů a místo aby sa mu zadní kolo rozjelo, tož šlo zas do účka a Kovařina si sedl na ři´t, jak kdyby mu na zábavě nekdo naschvál potáhl židlu. Toto sa nedá vykládat, to byste moseli vidět a čut, lebo aj to jak padal na záda s patřičným komentářem bylo lepší jak kdejaká sobotní estráda. Potem, co sme sa zbavili záchvau smíchu, naložili sme nebohého cghodícího plečkařa na štanglu, jeho vrakm přivázali na dvojkolo, jenž sa prohlásilo za servisní vozidlo a šlapali na Staré Hutě.

Salaš

(Pajis, 11. 7. 2007 10:42)

Na Salaši byl původně plánovanýnocleh na hřišti, kde sme ale narazili na malý, leč dosti podstatný zádrhel. Hopoda na hřišti hodlala zavřít už v deset, což pro plečkaře néni žádná hodina, jelikož túto dobú teprů začínajú ožívat, nekeří už podruhé. A tak nám nezbylo, naž sa po malé logistické poradě přesunút do hospody č. 2 (Salaš má totiž asi 5 ks hospod a podobných zařízení), je to hospoda u rybníka, což sa ukáže jako dosti důležité. Tam snme sa teda rozhodli přenocovat, kór když nám hospodská řekla, že tam přespat teda možeme, ale nesmíme dělat nejakú nedobrotu a hlavně nespadnút do rybníka. Tož nedobrota, to ja, to by nám šlo, ale nespadnút do rybníka? jak tak šel večer, tož sa vykládalo, debatovalo, hádalo, zpívalo a občas sme si dali aj nejaké to pivko, štamprlka sa občas na stole také objevila, ale se štamprlú to mosíte dělat jak s muchů nebo s babú, jak ju hned nedrapnete, tož vám uletí. Nekeří už šli spat, a asi sa chtělo aj Bublovi, lebo sa rozhodl, že sa před spaním eště půjde na chvilku projít. Tož šél, šel a možná si aj připadal jak Kristus nebo svatý Petr a myslel že to zvládne, nech je to jak chce, nakročil a ozvalo sa enom nepublikovatelný výraz a zažblunknutí. Možná sa Bubla málo modlí, nebo byl málo povznesený, ale po vodě chodit nedokázal a tož skončil v tom rybníku. Lesti sa z tama vyškrábal sám, či ho nekdo vytahl nevím, já sem tú dobú eště chytal muchy v hospodě. Nakonec nás z tama asi hospodská mosela vyhodit, protože sem sa ráno probudil ve spacáku, takže dá rozum, že kdyby nás nevyhodila, tož sa s Gořkú mosíme probudit v téj hospodě a né vedle sebe na terase hospody. posnídali sme lahvoňa a źa chvilku dovalila zpátky hospodaká, takže došlo aj na klobásku. Po ránu je potřeba aj nejaká tá higiena, a tož sme vyrazili směrem na salašský akvapark, kde sme hodili hromadnú kúpel, nekeří nahoře bez a nekeří aj dúle. Jako správný táborový vedoucí sem střelhbitě vymyslel zábavnú hru na vodní pólo, akorát balón sem byl nucený nahradit polovypitů petků s gořalků, ale hrát sa to dalo aj tak, hlavním cílem hry bylo jak dycky nedosta gól. Celkem sme sa bránili a tak opo čase, kdy už sme sa prohlásili za čisté a umité, sme sa mohli spořádaně ustrojit a vyrazit do kopca směrem na výletní hostinec Bunč....

Plečkyáda

(Pajis, 11. 7. 2007 10:21)

Tož sme sa teda vyspali z jednoho těžkého zápřahu a následoval eště jeden, v mnoha ohledech eště těžší. Byl sem nejaký rozjetý a protože sa mně nechtělo enom tak lelkovat a čekat na odjezd, šel sem si do humna zakopat kolem erteplí. Podle prohlášení Sváče sa mně to asi podařilo, jelikož prohlásil, že tak ohrnuté erteple eště neviděl. Pravda, zvolil sem okopávání od slova okop, to znamaná, že sem každé, byť sebemenší nati vytvořil okop velikosti Hostýnka oproti hanáckéj rovině - hold moderní agrotechnické poznatky sú na mně znat. Do zakopávání sem sa natolik zabral, že sem sa potom nestihl sbalit načas a tým pádem sem na sraz diojel pozdě, což krom toho že sem stihl enom jedno očené způsobilo také tzo, že na většině startovacích fotek chybím, takže to vypadá, jak kdybych ani nejel. Odhalovala sa další novinka - cedula Tonka Praplečkového na našem hypermarketu. Byla dokonca aj povolená zastupitelstvem, kde sem konečně mohl zvihnút ruku pro neco užitečného, akorát sa zapomněla povolit malúvka Tonka, jak číhá na mamuta, a protože ju Ivan rúbl enom tak na fasádu, na příkaz starosty ju mosel týdeň nato zamalovávat - né dycky sa podaří najít ve všeckém společnú řeč. No ale súpolečná řeč sa našla aspoň o odjezdu a tož sme teda vyrazili, pro jistotu přes žabákov, kolem Březnice a dál až do Pivovarskéj, kde bývá tradiční zastávka, kerá nemohla chybět ani letos, nehledě na to, že už sa ozval první defekt, čímž nemyslím, že by snáď nekdo vybuřoval, to až pozděj, ale cosi sa nám na kerémsi stroji prostě pos.. nechtělo jet. Po opravení a posilnění sme vyrazili na zteč okresního města - cíl měl byt jasný, a sice tradiční foto u morového slúpa. Vlivem špatné komunikace a nehasnúcí žízně a hladu části plečkařů sme k moráči dorazili v počtu 5 kusů, což ale nebylo na škodu, protože to bude asi jediné foto kde su. Zbytek plečkařů sme našli na Koruně, kde sa jim evidentně také lúbilo aj bez fotky. Po malé několikapivové pauze sme vyrazili za Cyrdú a Metúdem - na Velehrad. Lákala nás fotka u baziliky a hodpoda pod lipkama, kde došlo na klobásky a podobné pochutiny, jelikož sa nachýlilčas večeře. No a eště za světla s mezipřistáním v kempu (né na nocleh, enom na pivo) kde sme potkali na tajné dovolené známého fotbalistu Luďka Zelenku aj se synkem sme sa v pořádku kolem hrůzostrašně vypadající dopravní nehodym, kde naštěstí nebyli zúčasnění žádní plečkaři, domotali na místo prvního noclehu, na Salaš...

Kluci, domů

(Pajis, 10. 7. 2007 11:55)

Ráno sme vyrazili v nešpanělskú hodinu, na bus a následně na letisko. Následovalo rozlúčení sa s Hráškem a odlet do Frankfurtu. tentokrát s nama neletěla Inge, takže to bylo celé bez komplikací. Ve Frankfurtu sme sa vydali na prohlídku okolí Zašli sme do nejbližší vísky a hledali hospodu či restaurant. nešli sme hned do té první, nejsme přeca žádní naivní turisti, ale prošli sme celú dědinu, abysme zjistili, že sa stejně mosíme vrátit zas do téj první, protože je asi jako kediná otevřítá. Ono sa nebylo čem dovit, když sme byli v celéj hospodě jediní zákazníci. Konečně sem mohl využit svoje důkladné znalosti jazyka našich okupantů a tak sem sa nejprv tázal jaké je menu. Odpálkovali mně s tým, že menu je pro dnešek verkaufen. (já si teda spíš myslím, že cedula menu je enom lákadlo Fůr turisten, přece nebudú chytat menu, když majú v hospodě akorát tak luft. Her Ober nám nábízal šnitcl, ale ten byl pro nás zu teuer, takže sme si dali všeci billige těstovinnen. Byla to porca jak na Oktobrfestu, Babouš to zedl za půl hoďky, ale já sem s tým bojoval dvojnásob dlúho, aj když mosím uznat, že na ten taliánský blaf, co prošel pod rukama německém kuchařovi to bylo vielleicht gut. no a po obědě sme sa šli nekde vyvalit, jelikož nás vyhodili z hospody, jelikož zavírali. Tož sme si našli luxusní plac vedle mísního hřbitova, kde nás krom zwei Tetken, co šly zalévat Blumen žádný nerušil. roztáhli sme karimatky a hodili si dvacet - až příště poletíme přes Frankfurt s takovým debilním přestupem, víme kde si v noci ustelem. Nakonec sme sa dočkali aj slubovaného odbavení do Blavy a mohli sa povznést směrem k domovu. Hned na letišti sme věděli, že sme zpátky - nahnali totiž celé letadlo do dvúch narvaných autobusú enom proto, aby nás mohli převést 50 metrů, což nás pobavilo bez ohledu na občanství a národnosti. Bratia sa předvédli eště raz, keď nám nikto nebol schopný predat cestovné lístky na bus, navyše keď sa u šoféra nepredávajů. Babouš sa obětoval a zkusil rozměnit na drobné nákupem rohlíka se salámem, co sa omylem ocitl pod cedulú primabageta. Baba mu to ochotně prodala a potom mu vrátila papírovú padesátku, neboť asi neměla či nechtěla mět drobné. To je tak, když sa nepohladí před odletem zaječí tlapka. Nakonec sa nám to poodařilo nejak vyměnit a tak sme mohli nechat nažrat bednu na lístky. Na hlavnéj stanici to vypadalo upně stejné jak na hlavním nádraží, zkrátka důstojná brána do hlavního města sa nezapře tady ani tam. chtělo enom kúpit sadu kuželek a sednút si do vlaku, o kerém sa rozhodně nedalo řéct, že by byl klimatizovaný, neboť vněm bylo asi o 15 stupňů víc než venku. Mysleli sme, že sa záhy rozjede, šak v Břeclavi byl na přestup enom 5 minutový interval, ale ono,né, prej z dopravních důvodů. Čekali sme totiž na zpožděný vlak z jakéjsi řiti, co tam majú rodinu kluci šipkovi, také nás mohlo napadnút, že tento přípoj asi nejezdí načas. Každopádně pro nás byl důležitý přípoj v Břeclavi a tak když sme sa půl hodiny po plánovaným odjezdu z výchozí stanice konečně rozjeli, pomáli sme sa smiřovali s hledáním pelíšku ve městě, kde je kolem nádraží podobná situace jak v Prešově nebo Košicách. Nakonec na nás ale Chopin tych 25 minut počkal, a tak sme samotným nadšením přeběhli přes koleje a s úlevným vydechnutím si sedli do prastarého vagónu rakúských drah, kerý připomínal posilové vozy na nedělních rychlíkoch. Hlavní bylo, že sme dorazili v pořádku do Staráku, kde sme si brnkli na taxíka a v pořádku byli sme dost utáhaní na to, abysme šli spat. Bylo to za nama a s klidným srdcem sme si mohli řéct, že táto dovolená opravdu stála zato...

ťažké, ťažké rozlúčení

(Pajis, 10. 7. 2007 11:23)

Tož nedá sa nic dělat, všecko jednů končí a aj náš pobyt sa nachýlil ku závěru. Potem co sme zmrzlí jak rampůch z překlimatizovaného vvagóna španělských drah se čtvrdhodinovým zpožděním dorazili do Granady, vyrazili sme na nákup suverénů, aby aj doma poznali, že sme byli na dovolené. Nákup suverénů spočíval v podstatě v nákupu nejakých šmé v suvenýrové čtvrti, kde turisty naháńajů do obchodů, aby si zakúpili věčnů památku na Granadu. nebudu sa rozepisovat, co všecko sem dovézl, nejradši mám stejnak tričko s býkem, po kterém mně v práci začali říkat El Toro. Potem následoval přesun na poslední tapas, kerý nám slúbila zaplatit Hrášek, což sa také stalo, byť byla pomalá a stihla vytáhnůt akorát to jediné euro, keré nám chybělo ke dvaceti. Konečně sa mně slnil sn, po kerém sem túžil celú dobu, a sice dat si k večeři takové ty mořské svině, což znamená ten poslední šrot, co ostane rybářom v síťách. Dostal sem sa k tom jak slepý k huslám, jelikož sem řekl, že chcu to, co mám tamten strýc. To co měl na taléřku mně připomínalo vepřové, ale když sem sa podíval do taléřku, poté, co to donésli, eště to na mě málem mrklo, což prasa na taléřku většinů nedělává. Ale bylo to rozhodně lepší než Baboušovy kalamáry a Gořkova chobotnica. Jediný Hrášek to zatvrzele odmítal, že sa nehodlá potyčkovat v restauraci, kam chodí skoro denně. Sláchli sme to posledníma toenýma trés cervazas una medio litro a valili nakúpit eště nejaké suverény do supáča a hlavně aj neco na večírek, kerý sme pojali jako košt španělských cervezas. Lúčení s děvčicama bylo skorem až dojemné, Gořka dokonce od Vtěleńáka dostal na cestu pašované cigarety keré sú prej ostřejší jak startky bez a na oplátku jí věnoval šátek našej stařenky, co sme měli sebú proti úpalu. Jak nás pozděj informoval Hrášek, kerý už je túto dobú také na cestě, zanechala svojepokrývky hlavy a chodí výhradně v šátku po stařence a po Gořkovi. Celkově to lúčení bylo tak jak po každé týdenní pařbě, kdy si ubvědomujete, že ty lidi možná už nikdá neuvidíte, došlo na hromadu přípitků, focení, nabízání si vzájemných výměnných pobytů a podobných srandiček. po vypití veškerých druhú cervazas(by´t sa Hrášek přimlúval, ať necháme jedno ředidlo pro Karotku, ale jak všeci víme, Karotka přeca letos nepije, takže by sa to moselo vyhodit nebo dat Vtělení) a vyhlášení bodování a výsledků nám nezbylo, než sa navzájem poobjímat, polúbat a jít spat. Tož kdoví, třeba sa nekdy uvidíme zase u nás, vezneme jich na tapas ke Kozlovi...

Vlak do Granady, nastupovat

(Pajis, 9. 7. 2007 10:28)

Ráno sme asi zapomněli na jednu věc,a sice málo sme hladili zaječí tlapku. Projevilo sa to hnedka v zápětí, po nakúpení snídaně, obědu aj svačiny sme sa vydali na púť městem, abysme nešli furt enom po té pláži, šak romantiky už sme zažili až až. No ja, ale romantiku záhy vystřídal dost nepříjemný triller s prvkama scifi, neboť sme sa dostali do bludného kruhu španělských uliček a temných zákoutí. čas utěkal a my sme velice rychle zjistili, že mapa zachycuje sice možná všecky ulice, ale pojmenované sú enom ty veliké anebo ty, do kerých sa vleze název ulice, což je asi tak jedna dlúhá vedlejší u průmyslové zóny. Kdfyž sme zjistili, že sme u muzea, keré mělo na mapě č. 3, měli sme z teho aj radost, ale enom chvílu, kdy sme zjistili, že trojka je neenom v horním rohu mapy, ale že je tam aj šipka, jakože dál. Z horka mě už asi začalo hrabat a tak mě opustil orientační smysl a z domněnkú, že určitě vím, kde to je, sem sa chtěl neustále plantat na druhú stranu. Nakonec sa nám podařilo natrefit neco jak centrální náměstí, kde nás cestář odkázal z angličtinú do hospody a z využitzím našeho e litlu sme sa domlúvili na kerú stranu je autobuso stejšn. Tam sme dorazili k pokladnám a čekali ve frontě. Tady si s nama hráli jak s asterixem ve filmu 12 úkolů, lebo když sem sa dostal na řadu k jednéj přepážce, tam řekla tlustá tetka, že neumí ani litl, ale že vedle umí. Vedle na přepážce tenká tetka uměla, ale řekla že lístky na náš spoj prodává tlustá tetka vedle v přepážce. Když mě tam zase viděla a kór když čula, že chcu thrii tikit to talaguilas, málem ju za mně a z teho horka jeblo. Začala rozhazovat rukama a mlet cosi nesrozumitelně pořád dokola. Nakonec sem z teho pochopil el autobuso, což mně přivedlo na myšlenku, že sa lístky prodávajú u šoféra, tak jak kdyby to provozovalo čsad uh. Bylo tomu vskutku tak a strýc šofér nás za jedno euro hodil tych 10 km po čtyřprúdovce, co sme šli dva dni zpátky pěšky, tentokrát to bylo dobře vložené euro. Ze zastávky sme trefili aj na nádraží a tam sme si ze saméj radosti dali v nádražce do jediných trés kríglos una medio litro trés cervezas a to hned třikrát. Potom už sa čekalo enom na hlášení staničního rozhlasu, ze kerého sa španělskú hatmatilkú ozvalo: Vlak do Granady, nastupovat....

večerní piknik

(Pajis, 9. 7. 2007 9:35)

Tož už su zas zpátky z tábora, rovnýma nohama zase v pracovním nasazení, a tak nezbývá nic jiného, než sa zase podělit o poslední zážitky z dovolené. Mám celkem štěstí, že sa tam nepíše datum, ono je to jak kdyby to bylo dnes a přitom mám skorem už měsíční zpoždění - ale možu já za to, že mám furt nejaké zážitky? No nechme kecú a vraťme sa zpátky do La Linei, kde právě ideme od celnice a titulujeme místní státní zaměstnance patřičnýmainjektivama, keré v mnoha slovníkoch členských států nenajdete. Naštěstí nám trošku lepší náladu pomohlo udělat místní íčko, keré nám ochotně dalo mapu města a dokonce nakreslilo aj cestu na bus station. Tam už nás zase do pohody dostal pán za přepážkú, kerý na otázku, lesti "du jú spík ingliš" řekl že " a litl", což je pro mě ideální, neboť umím úplně stejný litl jak on. a tak sme si celkem rozumně pokecali a strýc dokonce poradil nejlepší cestu na nádraží, dokonca popsal aj název zastávky a časy odjezdů busú (každéj půl hodiny), což pro nás byla ochota do téj doby nevídaná. Včíl už nezbylo než poděkovat a po maléj zastávce v obchodě na trés cervezas une bottlo sa jít vyvalit na pláž ke sředozemnímu mořu, a v něm zmočit neenom nohy, ale aj hlavu, kór když je v batohu champů. Vychutnali sme si jak cervezas, tak aj pohupování sa na vlnách, keré byly tak akorát a pokračovali do hotelu č. 3, což byl tentokrát oficiální kemp za městem, kde byla opět skvělá recepční co uměla "e litl". Tož sme sa ubytovali, zaplatili aj za tent, což bude asi povinná výbava do kempu a šli si vychutnat zapadající slunko za kopec a Slunko zapadající do mořského písku pěkně na pláž. Takže na konci tripu došlo aj na romantiku, akorát nám tam nejak chyběly nejaké baby. Aj když vlastně, ani moc nechyběli, šak sme každý měli svoju plechovku....

největší opíca z výletu

(Pajis, 29. 6. 2007 11:42)

Po pivku a rozlúčení sme zamířili zpátky do španěl, právě v době odpolední dopravní špičky. průchod ze Gibraltaru bývá formalita, ukážete pas a idete dál. Né tak v našem případě. zrovna Gřkú batoh si totiž španělská celnica vyhlédla ke kontrole. Mluvila španělskú hatmatilkú, tak sem ju požádal, lesti by to mohla zkusit anglicky, což byla osudová chyba. Reakce, kerá následovala, připomínala huláka z mexických telenovel. Za to, že sem sa zastal bráchy na mě začala španělsky ječat, a myslela si, že čím víc bude šklébit, tým rychlej mě španělsky naučí. Co sem podchytil, mlela neco o tom,. že tady nejsme v Commonwealthu, ale na španělském území a že tady sa bude asi řvat na turisty po španělsku. na to sem jí už celkem nasraně odvětil větu co sme měli naučenú od Hráška, čímž nemyslím "trés cervezas una medio litro", ale "non ablo espańol", což jí ale nevadilo a pokračovala s nezmenšenú intenzitú svojého šklébení dál. Ani jí přitom nevadilo, že Gořka, kerý byl původně vybranú za objekt kontroly, sa mezitím v tichosti zpakoval a sledoval situaci od východu z celnice. Já sem eště chvilku nechal celnicu až sa španělsky vyřve a v momentě, kdy sa nadechla k další várce, sem teho využil a začal řvat já neco ve smyslu, že su "citizen of member state of european union and Englisch, Deutsch und Čeština are the same europian languge as espańol. a non ablo je non ablo" Vznikající mezinárodní konflikt začala zachraňovat další celnica, kerú z poklidné odpolední siesty vyrušil náš řev. Vzala si mě stranú řekla mě asi neco ve smyslu že kolegyně bývá nekdy z horka trochu nervózní a ukázala mě na batoh se slovama "I want see your badgage" Tož tam už mně bylo jané, na čem su, začal sem vyhrabovat batoh a vysvětlovat, že býváme v kempu v La linei a na Gibraltaru sme byli enom na trip. asi popchopila, protože stačilo, abysme došli k prvním použitým ponožkám, řekla OK, nechala projet batoh rengenem, pokývala hlavú a řekla adios, což znamená, že mně teda půšťajú zpátky do necivilizované Evropy. 5ekl sem neco na způsob rozlúčení a šel před budovu, kde už na mě čekali oba kolegové. Zatýnmco Babouš byl vysmátý, že už sa zase dostáváme do klasických kolejí a smolař zájezdu budu zas jak dycjky já, Gořka byl nasraný takže to vypadalo, že ponesem přes La Lineu za zadní nohy tú opícu z celnice. eště že tam nebyli žádní češi, protože ty slova, co sme cestú použili na adresu té opíce z celnice, určitě nevbyly ve slovníku...

El Rokko II

(Pajis, 29. 6. 2007 11:21)

My sme to brali celekm eště sportovně a pokračovali dál kochaje sa hlubokýma a dalekýma výhledama )mimo Babouša, kerý už na žádnú další dovolenú s nama nejede), neboť Afriku vzdálenú 5 km také nevidíte zrovna každý den. Dostalki sme sa až do vrcholového sedla, kde pokračovaly trable s opičím plemenem. Najprv sa jeden debilní opičák přetahoval s Oušem o prázdnú petku, z čehož měli opět radost hlavně turisti. Vrcholem všeckého bylo, když sme šli už z kopca dúle a Ouš říká Gořkovi: "divaj sa na tu svini, jak je nachystaná, hotový skokan" No a rychtik - ušli sme pár krokú a Gořkovi ztěžkl batoh o 20 kilo - skokan sa snažil dostat do batohu a ukořistit zase neco dobrého. Rozmyslel si to v pravý čas, protože jinak kliďas Gořka už byl pěkně rozvrkočený a tak prohlásil památnú větu: "Eště jedna si na mě skočí, tož ju normálně zabiju a ponesu ju za zadní nohy ostatním pro výstrahu" Jak totiž máme vyzkúšané doma u slépek, když ostaním ukážete, jak dopadnú, když budú tak zlobivé, jako právě zabitá kolegyně, je na 14 dní pokoj. gořka a já sme měli pokoj, asi kvůli éto hlášce, nejhorší ale opět málem dopadl Romík, kerý měl celkově po celý zájezd asi největšího smolíka, možná si opravdu na začátku obul nechťa moje ponožky. Jedna svině byla totiž obzvlášť vychcaná a tak aby nemosela lozit do mkopca, vezla sa na zrcátku dodávky, jež vozí navrch buržoustské důchodce a spol. Nevím, co ju tak zaujalo, možná že to byla neodolatelná vůně champú per Ňiňos, kždopádně sa rozhodla skočit na z dodávky na skálu a vzala to přímo nad Romíkovú hlavú. Leknutí bylo samozřejmě značné, bylo to navíc zrovna v místě, kde romík byl nalepený na skálu, jelikož byl z druhé strany zrovna hrozný sráz. gořka měl určitě chuť vystartovat a splnit svůj slib, ale hońte sa s opicú, když skála má nejakých 400 metrú ýšky a končí na pobřeží. ale potom už to bylo čím dál lepší, šli sme z kopca a opic ubývalo, dostali sme sa k památníku an Herkulovy sloupy, což bylo ve starověku místo, kde podle bjí končil známý svět a po dlaším delším klesání až k mysu Europa, což je nejjižnější místo na Gibraltaru a druhý nejjižnější mys v Evropě. Navíc má tu výsadu, že právě tady je gibraltarský průliv a tedy hranica mezi Středozemním mořem a Atlantikem a aj když s tým Karotka souhlasí stejně jak Klaus s globálním oteplováním, když sme sa na tomto mysu fotili s Afrikú v pozadí, po pravéj ruce bylo Středozemní moře a vlevo Atlantik. Zpátky do špěněl sme sa rozhodli vydat po pobřeží mořa středozemního, ale poté, co sme šli kolem místní skládky, narazili sme na ostnatý drát a bylo po náladě. né že bysme došli už do Španělska, ale do skladů britské arm,ády ani po 10 rokoch v NATO volný přístup nemáme, a tak sme moseli jít zase přes kopec a kolem Atlantiku. Nakonec sme ale šťastně dorazili na Casematt squere, kde na nás čekal batoh, Dan a zaslúžené slúbené australské pivo...

El Rokko

(Pajis, 29. 6. 2007 11:20)

Pohledili sme si zaječí tlapku, což byly Hráškovy ponožky a náž talisman na cestách, s jehož pohlezením sme usínali a vstávali a vymydlení, navoňaní sme zamířili na celnicu. A´t sa to zdá v 21. století jako neco z jinéj planety, kór u členú EU, mezi Španělskem a britským Gibraltarem je natáhlý ostnatý drát a chodí sa normálně přes passport office, div že po nás nechtěli výjezdní, teda výchozí doložku. Možná, že plot z ostnáča je tam z toho důvodu, že první, přes co idete na bitské půdě, je letiště, a kdyby sa nejaký zblúdilý turista zaplantal do motoru boeingu British airways, bylo by to asi horší, než když sa to samé podaří zblúdilém rackovi. My sme sa ale bez nehody přes letiště dostali a zamířili rovnú do nitra pevnosti na Casematt square. tam nekde proacuje v hotelu Hráškúv kámoš Dan, kerý byl o našem příjezdu projistotu předem informovaný. Když sme došli na square, viděli sme celú řadu restaurací a hotelú, z nichž jeden vypadal, že má asi 1000 hostů a 300 zaměstnanců. Při pohledu na tento hotel mně neuniklo zvolání "tož lesti je to tento hotel, tož sme v pr..." Bylo to zvolání velmi trefné, nebo´t na to zareagoval nejbližší pikolík, co obsluhoval na zahrádce restaurace. "zdar, nejste vy náhodú ti tři?" "nechápali sme , ale nakonec z nás vypadlo "jo, sme, jaks to poznal?" "Ale čumíte jak čeští turisti" No a dál konverzace s Danem pokračovala už veselej. Domluvili sme sa, že si po prohlídce zajdem na pivo a navíc že si možem zanechat nejtěžší batoh, kerý nésl stejnak nejmladší, nekde ve špajzce hospody, kerá je jeho pracovištěm. No a protože víme, jaké to je, když nekdo baví Miru, rozlúúčili sme sa a jali sa poschodech stúpat navrch na el Rokko, jak tom španěláci hanlivě říkajú. Ona to v podstatě nic jiného jak skála néni, ale neškodila by trocha úcty, kór když za návštěvu celého areálu vybírajú briti po půl libře nebo euru. Hecovačka je tam po staletí, zatímco briti nikdy neopomenú na starú zchátralú věž, kerá je ze španbělského vnitrozemí najlepší vidět vyvěsit pořádnú vlajku, španělé zas neváhali postavit v zátoce velikú rafinérku, aby do národnostní třenice přispěli zkaženým výhledem a trochú teho smradu. Nám tyto třenice byly šumák a tak sme pili na britském území španělskú vodu a jedli španělské sušenky. do národnostníhpo problému sme sa dostali až v momentě, kdy nám jeden světový unikát tyto sušenky prachsprstě zabavil. Nemluvím o britském bobíkovi (nikoli hrdina čtyřlístku, ale britský policajt), ale o jediných volně žijících opícách na evropském kontinentě. přísloví "drzý jak opíca" totiž 100% vzniklo na Gibraltaru, když si totiž babouš vesele vykračoval na další ze mnoha skalních vyhlídek, jedna svině sa mu nepozorovaně dostala na batoh, vykmásla mu oplatky a s kořisťú si provokativně sedla, inteligentně rozbalila a za velikého jásotu britských a japonských turistů doprovázeným nezbytným cvakáním fotoaparátů začala žrat your biscuits, čili naše sušenky.

To je pokoupáníčko

(Pajis, 28. 6. 2007 10:49)

Ráno sme sa z hotelu pakovali velice svižně. Jednak sme nevěděli, kdy začínajú vyjíž´dat popeláři a ani o motokrosařoch sme neměli ten správný přehled. Hlavně na nás čekalo kúpání v moři hned ze startu. Nakúpili sme v marketu veškeré potřebné ingredience na dnešní deň a šlo sa na pláž. Největším nedočkavcem sa ukázal Babouš, kerý pádil do vody jako první. Rázem z tama chtěl pálit aj ven s odkazem na nepříliš vyhřátý oceán. La Linea je totiž místo, keré z jedné strany omívá Atlantik a z druhé Středozemní moře, je to právě Gibraltarský průliv, kerý tvoří hranicu. A jkdyž mátě Atlantik na jihu aj na severu eště pod ledem, tož je jasné, že nemože byt z nejteplejších. My co máme průpravu na kocúra z táború sme zvyklí na jinší, ona také chladivá voda nebylo to nejhorší, co Romíka potkalo. Jako největší šampónek výpravy to opět přehnal s higienú a když byl v moři, tož si namydlil aj hlavu. Enomže slaná voda a mydlo sa nejak nepohodli a tak to vypadalo, že sme do zájezdu nakúpili pankera. Snažil sa zachránit svoju čest a image pod sprchú, ale ani tam to moc nešlo. A tak nezbylo než vyslat nejmladšího. Marně sem sa rozhlédal po celé pláži, nejmladším sem byl tentokrát já. Sbalil sem si šrajtoflu a už sem valil zpátky do obchodu s jasným zadáním, nakúpit nejlevnější šampón jaký budú mět. Po chvilce sem stál mezi regálama kosmetických výrobkú a dumal, jak sa řekne tú hatmatilkú šampón, najlépe tak kopřivový nebo březový. Nikde sem ale nenašel piktogram nekeré z tycho rosstlin, na první pohled mě ale zaujal svojím obalem a hlavně cenú champú per Ňiňos. Byl tam nakereslená pomeranč s mandarinkú a dokonca to tak aj voňalo a hlavně cena byla 1,45 E. Rozkaz zněl jasně a nejmladšáci mosíja posluhovat, tož sem ho hodil do košíka a šel k pokladně. Tam sme opětoval krásný úsměv španělské pokladny a vítězným krokem zamířil na pláž. Romík si umyl vlásky a byl zase nejkrásnější. ale kdyby jen nejkrásnější, také nejvoňavější, eště večer, když fúkl větr, bylo z Romíkových vlasú možné cítit chemický koncentrát na bázi pomeranča a mandarinky. Neodolal sem nakonec ani já a také sem si vlásky umyl šampónem, když už byl kúpený, tož co bych sa chudobil. Měl jednu obrovskú výhodu, šampón pro kojence vás nikdá neštípe do očí...

hodit do vody a plavat

(Pajis, 28. 6. 2007 10:34)

Po ránu sa šlo do kostela, jelikož byla neděla. Dle zdělení místní informační kanceláře měla byt mša na deset, když sme tam ale za pět deset dorazili, připadali sme si místo jak v katolickém Španělsku jak v českých Sudetech, pochopitelně ale po roku 1945. Jak sme záhy zjistili, důvod zdržení byl jasný, bylo totiž Boží tělo, což znamená velikú slávu a teda aj mšu tak jak u nás. O půl jedenácté už sme potom hrdě snášali závistivé pohledy místních štamgastú, kerým sme zasedli v žebračce. Paradoxně všeci chtěli sedět v hlavní lodi, v bočních kaplách sa nikom moc sedět nechtělo, asi proto, že z tama néni takový přehled. Po mši sme zamířili do cukrárny, akorát s problematickým hledáním tohoto podniku, neboť kolem kostela sa nic podobného nenacházalo. Nakonec sme ale našli v zastrčenéj ulici zastrčený podnik, kde sa Baboušovi splnil jeho dětský sen, měli tam totiž originál Gaspáčo. Gaspáčo je studená polévka z rozmixovaných rajčat a podobných pochutin, kerá má byt mimořádně osvěžující. za sebe a za Gořku mosím prohlásit, že větší hnus sme v životě nepili, ani když sme jako sopláci měli sračku. U hořké vám totiž nikdy nezostane kus rajčata mezi zubama. Na nádraží došlo k osudovému rozlúčení, byli sme nechaní napospas osudu, jelikož sa naša průvodnkyně rozhodla vrátit do Granady. Před jejím odjezdem sme zkusili štěstí ve španělském výherním automatu firmy esynot es., ale s úspěchem stejným, jak kdybny sme házali do bedny na centrále. Opustilo nás neenom štěstí, ale aj Hrášek. Dílem nás už měla plné zuby a dílem sa mosela dostavit do školy na jakési konzultace atd. Ať už převažovalo kterékoliv hledisko, realita byla nastavené jasně a tak sme si moseli poradit sami. Neváhali sme ani na okamžik a s kouzelnú formulkú "trés cervezas una medio litro" sme vyrazili počkat na náš vlak do nádražky takže když sme rúbli trés trés, a Gořka dokonce Uno eště navrch, chtěli si nás na památku vyfotit a vystavit vedle výčepu, protože tam sa pije cerveza enom po 0,2 a aby nekdo rúbl v přepočtu desetinásobek a bez jediného zavrávorání odešel po svojích, to eště neviděli. měli sme celkově štěstí, že sme byli tři, protože jak vtéto, tak v nádražce na výstupním nádraží měli 3 slovy tři krýgle una medio litro, samozřejmě schované pěkně v mrazáku, aby celý rok nezavazaly na poličce. V San Roque sme v pohodě vysedli a vydali sa směrem na Gibraltar. Místní obyvatelstvo bylo přívětivé a ochotně nám rukú ukázalo cestu. Dokonce sa u teho jeden 15 smrad aj příjemně usmívál, záhy sme zjistili proč. Španělský přístup k turistom sa projevil v celé své kráse, teda hnusu. Nikde ani jedna cedula, směrovka, nic. a tak sme šli - najprv po cestě, potom přes místní kovošrot, cogánskú osadu,. kde sa na nás mlsně nedívali enom psi, ale aj místní občané a nakonec sme si to šúrovali pěkně po čtyřprúdovce, mně osobně provozem a kvalitú připomínající D1. Po opravdu úmorném cestování sme na první pláž dorazili až po deváté hodině. Byl čas tak maximálně na vyzutí botú a malé lúšňání sa ve vlnách atlantiku. Začalo sa stmívat a tak nezbylo než najít pelíšek. po usilovném hledání cesty z města sme přes nepoužívanú žel. trať (jo, kdyby tak vlaky jely až do La Liney) dorazili až do hotelu č. 2, kerý sa rozkládal za místním smetištěm v areálu motokrosových tratí. Jak to tak bývá v takovém parádním hotelu, první sme si moseli vytrhat bodláky, kerých tam bylo opravdu víc než dosť. Výhled krom na bodláky byl eště aj na El Roko a tak sme usínali s vědomím, že zitra dobudeme skálu aj britské dominium. a také s vědomím, že právě absolvovaná etapa rozhodně nebyla pro holky....

Ronda

(Pajis, 27. 6. 2007 9:50)

Na sobotu byl plánovaný výlet do nejromantičtějšího místa Španělska (aspoń takto tvrdil průvodce), do rondy. Jeli sme tam romantická sestava my tři a jedna moc šikovná hoka, čili Hrášek. Využil sme služeb španělksých ČD, zvané Renfe, keré nám pod názvem regional expres přistavily ´variantu motorové asobní kačeny s tým´rozdílem, že byla plně klimatizovaná. Problém nastal už při kupování jízdenek, pán za přepážkú byl evodentně rozladěný
z toho, že po něm chceme, aby dělal a když sme ho navíc zahrnuli palbú otázek, byl velice mrzuitý. Zpáteční lístek má jedinú výhodu, a sice slevu ve výši 10=, jinak mosíte ale nahlásit, přesně kerým vlakem sa hodláte vrátit zpět, takže ste tak trochu závislí na zpáteční cestě. Ale do Rondy sme dorazili, byť s malým zpožděním (jako doma) a po nákupu v místní Hance sme šli na poznaávací procházkui městem. babouš konečně pochopil v čem spočívá romantika onoho místa. Město je vysstavěné na skalnatém útesu, kerú je vysoký 165 metrů, navíc je útes rozpůlený potokem přes který vede starý kamenný most. Zatímco my sme sa luxusně kochali, od Ouša sem poslúchal neusttálé výtky, typu že se mnú nekde jede naposledy a že mu to dělám naschvál, že je to nesportovní a nečestné, že výhledy do z útesu si možu pichnút nekde a tak podobně. Takže to vypadalo, jak kdyby sme měli bodygarda, my sme šli dycky až na hranu a z uctivé vzdálenosti za nama šel náš ochránce, kerý o jistil zezadku. Problém nastal na mostě, kerý má sice asi enom 40 m na délku a 4 na šířku, ale nejakých 100 na hlúbku. problém byla ta šířka, neboť Ouš půbvodně plánoval, že poleze přímo prostředkem. To ale dost dobře néni možné, jelikož sa dodneška jedná o jedinú spojnicu dvúch částí města, a je tam celkme hustý provoz. Takže nastalo dilema, lesti sa nechat přejet, nebo to risknút a jít pochodníku s rizikem spousty pohledú do propasti. Nakonec sa náš hrdina za cenu ztráty pigmentu v obličeji na druhú stranu přeca enom dokázal dostat, byť nechápal, proč sa chceme na most podívt aj z druhé strany z další vyhlídky. Po dokončení prohlídky města sme sa šli podívat eště úplně z druhé strany na most z další z mnoha vyhlídek. Tady sa chtěl podívat Romík až úplně dúle na základy mostu a za mohutného povzbuzování španělských turistú, keří na něho šklébili "odvahu, odvahu" sa mu to podařilo. Vúbec je to národ ušklénbencú, když sme sa stavili na pivo ve sportbaru, bylo tam řevu jak když sa u nás hraje mistrovství světa. A to sa přitom dívali akorát na trénink! F1, kde jejich kůň Alfonsko zajel druhúý nejrychlejší čas. My sme už dál nejeli, ale šli sme do hotelu, kerý sa nacházal dúle pod mostem v olivovém háji. Roztáhli sme karimatky, dali Hrášek mezi sebe, aby nám ju nejaká havěť neodnésla a po malém pikniku uléhali s nádherným výhledem na most ke spánku. inu romantika tak jak má byt...

Alhambra a jiné památky

(Pajis, 25. 6. 2007 10:35)

Zatímco na vrcholu Velety sm,e bykli zmrzlí jak husinec, po návratu do Granady sme velice rychle změnili skupenství spíš na kočičinec, protože když sa dostanete z nejakých 12 stupňů do 35, néni to zrovna přechod z ideálních. Takže sme spěchali zalézt do bytečku, hodit sprchu a odpočívat. Najkúpit na večer lahvoně sa nám nepovedlo, nebboť bylo Boží tělo a to žádný španěl prostě nedělá, nejací turiosti sú mu uplně šumák a možú klidně dat kožu z hladu. Nezbylo než jít na večírku do vína, ale s tým sa počítalo už před odjezdem. Eslivovicka byla prohlášena za "esmrt v láhvi" a po jedné si s nama dala enom Vtělení. Aj tak sa večírek docela rozjel a došlo aj na vyměňování mudrosloví a přísloví. Za nejpovedenější opovažujeme španělský ekvivalent pro tahání za nos a pro trhání party. Bohužel, jelikož sa dá deníček číst aj před desátú hodinú večerní, nelze publikovat tyto výrazy v celé jejich kvalitě. Další deň nás čekal ńejznámější umělecký skvost Granady, tedy hradní palác Alhambra, Španělama považovaný za jeden ze sedmi novodobých divů světa. Má tři části, zahrady, palác a pevnost, takže na naše podmínky by sa to dalo přirovnat ke Kroměříži, Buchlovicám a Cimburku. Prohlídku jedinečné arabské architektury na evropském kontinentě sme začali v Kroměříži, tady zahradách. při typicky mizerném značení sme samozřejmě zvolili opačný směr prohlídky, než sme měli, takže poté, co sme jim málem strhli turnikety, na nás vletěla ochranka v podobě aktivního déčka, keré nás seřvalo a posunkama ukázalo, že idem špatně a že mosíme naokolo. popisovat vám všecko, co sme viděli, nemá cenu, šak sa možete podívat na fotky, ty sú výmluvnější než nejaký referát. Nejpěknější byly samozřejmě Buchlovice, už enom proto, že sa na Cimburku Baboušovi opět na výhledy nechtělo. Jakoby měl nejaké tušení, říkal, že dúfá v to, aby další výlet už byl bez skalních strží, vysokých věží, rozhleden, propastí a podobných přírodních či lidských výtvorů, keré on nemože náležitě ocenit, jelikož je od přírody mnohem radši, když sa díve na kopec z údolí a né z kopca dúle. Napsali sme aj jakési ty pohledy, jak je u nás ale zvykem, zapomněli sme jich hodit do schránky, což mělo za následek spolu s vyhlášenú rychlosťú španělských zaměstnancú, že my sme už byli dávno u Kozla a do obchodu teprů došel pohled jemu adresovaný. Když už sme měli tú najvětší památku za sebú, doma na nás čekalo překvapení v podobě místního divu večírkú - Sangrije. sangrija je osvěžující nápoj vzníklý smícháním 5 a více litŕů vína neurčité kvality se mícháním libovolného množství ovoce a ovocného, obzvláště pomerančového džusu podobné kvality jako víno (šak to znáte - staré víno do starých měchů, na hrubý pytel atd), takže nevíte, lesti náhodú ten 100% pomerančový džus nevyrobila Linea se shnilých jablek. Ovoce sa tam dává stylem jak pejsek a kočička, každý co má rád a hlavně co má doma. jak už sem řekl, chuťově je to zajímavé a ohromně osvěžující, kór když sa to nabírá žufánkem z polévkového hrnca. Jak sme si ověřil na vlastní kožu, spíš teda na vlastní tričko, tým, jak sa tam míchá citrón s vínem, nenechává to žádných fleků na oblečení a není třeba to nijak zapírat, což má pozitivní vliv na opotřebení pračky, spotřebu pracích prážkú apod. Sprotovně mosíme uznat, že než sme hrnec vypráznili, uběhla hromada příjemného času stráveného konverzováním a sledováním oblíbených televizních pořadů, což prio nás byly reklamy, jelikož tam je jedna univerzálni spojitost. Naprostá debilita reklam na prací prášky či cvičící nástrokje podobné mučidlom, ať ste u nás či v espáni, všady vám valíja do hlavy stejné šrúby...

Chtělo by to saně

(Pajis, 22. 6. 2007 11:15)

Následujícího dňa sme časně z rána vyrazili na turisticko-horolezecký výlet na Pico de veleta, druhý nejvyšší to vrchol španělské pevniny. Pravda, po ránu vyvstávali asociace na sobotní ráno doma, kdy nás tata v osm vyháňá do erteplí, a cesta na autobusák vzdáleňosťú připomínala procházku z devadesátky dóm, aj když to idú noženky samy a navíc je tma (teda aspoň nekdy). Zatýmco my sme šli na výlet, proti nám šli figurky, keré vypadaly že už idú z výletu, akorát že hasického. Jak sme totiž zjistili, na Boží tělo bývá v Granadě veliká pů´t, kde sú aj rozmařilé atrakce v podobě klasických komediantů s kolotočama o cosi větší tak jak u nás, s tým rozdílem, že sa tam kolotočuje hlavně v nočních hodinách.- je fakt, že nekeří vypadali, že na nejakém hrubém kolotoči byli aj dvakrát, lebo sa z jejich očisek dal vyčíst skoro celých uplynulých 12 hodin, keré prožili. My sme ale jeli za jinú parádů a tak sme sa s pomocí našej průvodkyně dostali do busu směr Sierra Nevada. jede přes hodinu enom do kopca, aby sa z Granady, což je nejakých 650 m.n.m. dostal až do 2500 m.n.m, takže si připadáte, jak kdyby vás serpentinama vyvézli až na Lomnický štít. My sme mířili ale eště mnohem vyšej, velitelský čas sem stanovil v jednu na vrcholu a tak sme do toho pořádně šlápli. Velice brzo sme narazili aj na první snížek, jak sme ale zjistili, s kulováním byl celkem problém, protože byl tak zledova´tělý, že sa dobrý zásah kulú mohl rovnat aj pokusu o vraždu, takže sme od teho radši upustili a konali bohulibější činnost, což bylo stavění sněhuláků, jelikož sme včéra na večírku slavnestně slúbili babám, že každé z nich postavíme zvláštního esněhuláka. ten první sa povédl asi nejvíc, byť místo Vtělení připomínal spíš kačera donalda. Ze začátku byly rozhledy velmi dobré, ale když sme sa dostali do najakých 3000, objevili sa mraky a už to nebylo tak dobré. Gořka, asi aby mu nedošel kyslík, rúbl další ďáblovutyčinku a šlo sa dál. Snihu přibývalo, až nakonec nezbylo jít ničím jiným než snihem, což oceňoval hlavně Hrášek a Babouš, keří si nenechali poradit a vyrazili enom v bonsai ponožkách. By´t sa konca nebylo možné dohlédnút, nakonec sme tam přesmně za minutu jedna dorazili. na vrcholu sme pěkně poobědvali a strávili tam aj příjemný čas okořeněný nepříjemným studeným větrem. Abysme zabránili umrznutí jediného člena výpravy, co mluví cizí řečú, navlékli sme ju do všeckého, co sme měli po ruce. Dali sme aj vrcholové foto, byť to jednu chvílu vypadalo, že baboušovi bude stačit, když zdolá 3396 m. Jelikož byl totiž asi metr od vrcholového bodu krásný skoro kolmý sráz, čehož jak známo Romík nemá rád, vypadalo to, že vrcholová fotka bude bez něho. Nakonec sa nechal ukecatt a k vrcholu sa doslova doplazil, ale hlavní je, že ho dobyl. Potom sice utěkal z vrcholu jak Forrest Gump, že to vypadalo, že sa zastaví až pod kopcem v Granadě, ale vrcholové foto ve výšce 3398 m opravdu stálo aj za rošku toho přemáhání...

Uvítací večírek

(Pajis, 22. 6. 2007 10:54)

podle předpokladú sa to rozjelo první večer, tak jak sa patří. stejně tak jak sme byli my zvědaví na místní domorodé obyvatelstvo, tak aj domorodky, co obývajú společnú kolej s Hráškem, byly zvědavé na nás. K našemu milému překvapení sa tam nevítajú podáním ruky, ale vzájemným olizováním na obě dvě tváře. akorát može nastat problém v tedy, když sa nedomlúvíte na kerú stranu začat, potom sa vám može stat, že sa srazíte a místo na líčka míříte přesně na střed, což vyvolá červenání sa a rozpaky na obúch stranách. Abysme vám představili děvčátka trošku bližej, Baboušúv osud je z Maroka a jmenuje sa Marique (nebo tak nejak), po našem Mařka, je to 21. leté třeštidlo typického orientálního vzhledu, mluvy a aj chování. Néni pro ňu problém jít na pařbu třeba o půl páté ráno a eště byt na vážkách, lesti náhodú nejde moc brzo a nebude tam mezi prvníma. protože opaří často a ráda, zná sa asi s půlků Granady, teda aspoň tak to vypadala a neco takového možná aj blekotala. druhá, nejhodnější, je Sandra, keré sme dali, aby nevěděla, že sa o ní bavíme méno Kača (Sandra-Kasandra-Kača). Je to výjimka ze španělského tvorstva, jelikož mluví klidně a bez volume, ale co víc, dokonce aj pracuje!!! Její brigáda je v nemocnici a spočívá v tom, že s pacientama vyplňuje dotauníky a podobné kraviny, což mimo jiné znamená, že do práce chodí už na sedmú a stává v šest, tedy v době, kdy Mařka teprú valí pařit. No a třetí byla náš oblíbenec, Enkarnien, zkráceně Enkarni. Naše sympatie si získala tým, že k učení aj večeři neustále popíjala cervezu (pivo), čili pivo z malých 0,25 flaštiček. A také její méno, to stojí za to. jelikož pocháízá z ultra katolické rodiny, což sa mimo jiné projevilo v tom, že má momentální rebelii a dělá černú ovcu, dali jí méno Enkarnien(nebo tak nejak), což v překladu znamená Zvěstování, po našej úpravě Vtělení, jelikož nám připomínala živel zvaný Jura Hubáčků, což je jeden z mojích bratrancú, známý spíše pod přízviskem "Vtělené zlo". K večeři sme měli najaké bagety se salámem červeným jak sparťanská šála, kerý bvypadal, že tam do teho melú místo múky papriku,a samozřejmě nejakého toho cervezu ve flašce od ředidla, myslím že značky dia. Což ovšem neznamená, že by to bylo nekjak se snížením obsahem cukru, Dia je totiž španělský překlad pro jednotu. protože na večírek je jednoťák málo, brzo sme šáhli po hlavním triumfu, gořalce. Aj když sú španělé veliký národ, na začátku slova nejsú schopní vyslovit samotné s, ale dycky to mosí byt es. Takže stát je místo spaňa espańa, když jede auto, jede místo škody eskoda, když hrajú karty, dajú eso a my sme jim nabídli eslivovicku )jak sme sa dozvěděli tento týdeň, po schválení v EU je to opravdu eslivovicka. Děvčatom sa zdála esice trošku ostřejší, ale docela jim esmakovalo, vzhledem k tomu, že držali s nama krok. Protože anglicky a německy umíja eště horší jak já (také sem sa divil, že to ide), domluva byla možná enom přes tlumočnicu. Ale potvrdilo sa známé heslo o tom, že alkohol esbližuje, po půlnoci už Hrášek nám tlumočil ze španělštiny španělštinu a vůbec kolikrát nevěděl, na koho sa vlastně obrátit jakú řečú. My sme si totiž rozumněli aj když sme sa v životě neviděli. večírek sa protáhl hrubo přes půlnoc, největšího následku sa dočkala Kača na druhú deň ráno v práci: Z dúvodu absolutní nezkušenosti na eslivovicku sa poblula přímo při vyplňování dotazníku před pacientem...


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21

následující »