Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nekvik kevimaha pisen

(LUCIE, 30. 11. 2010 13:00)

prosim o napovedu na tel 602 931 297

Všecko má svůj čas

(Pajis, 2. 1. 2008 11:02)

Tož milé čtenářky a čtenáři, máme v kalendáři na konci zasej o jedno číslo větší rok. A jak to tak bývá, když je neco nového, změna sa dotkne aj deníčku. Možná nekeří budete bečat (nekeří aj štestím), ale rozhodl sem sa, že si od psaní deníčku na chvilku a možná aj na furt odpočinu. Má to hned nekolik důvodů - jednak v práci´nám brutálně přidali práce a vratky dotací zabírajú tolik času, že klasické termíny, kdy sem posnídal, shlédl novinky na netu a pustil sa do psaní deníčku, už jednoduše nejdú stíhat. No a dalším závažným důvodem je to, že sem začal mět neodbytný pocit, že moje zážitky už sa začínajú opakovat, což by mohlo začat časem nudit no a hlavně tým, jak na to néni tolik času, šla by dúle aj kvalita příspěvků a to si jako začínající spisovatel těžko možu dovolit. A v neposlední řadě, už mě chvílama ani nebavilo neustále nosit svoju kožu na trh a potom poslúchat uštěpačné poznámky, že reality byla nekde uplně jinde a že ten co řekl to, co bylo napsané v deníčku to nikdy neřekl nebo tam vůbec nebyl a tak podobně. Ale nebojte sa, v žádném případě nekončím psaní deníčku nejaký zapšklý, byla to činnost, kerá mě po dlúhý čas bavila a já věřím, že bavila aj Vás. Ale jak je napsané na kerémsi místě v Bibli, všecko má svůj čas a já myslím, že když tady ruch deníčku na čas utichne, nic tak hrozného sa nestane. Ostatně, v záložce deníku pro pražáka je místa habaděj, a kdo bude chtět, može sa projevit tam. Ale abych už to zbytečně neokecával, v novém roku, co končí osmičkú, přeju všeckým nekonečné množství veselých zážitků, životních úspěchů a aj takových tych abstraktních věcí jako je třeba štěstí a láska. Opatrujte sa

Váš Pajisek

Tož Štastné a veselé

(Pajis, 21. 12. 2007 11:25)

Tož všeckým svojím fanůškom aj kritikom přeju všecky ty rozumy, co sa kolem teho dycky vykládajú, štedrý štedrák a kdybych měl navázat nit, tož ať máte všeckého v novém roku dostatek, tak jak my dvá s Jarú po Dozvukách u Pavlíků - klobásky, gořalku, pivo a kdo má o to zájem, tož třebas aj nejakú šikovnú robu v pyžamě. No prostě štastné a veselé a nekonečné zážitky a možnosti, protože když třebas únavú spadnete, bude vám poslední číslica na konci nastávajícího roku připadat jako nekonečno...

nemá lepšégo

(Pajis, 19. 12. 2007 14:18)

Tak nejak sa nám dozvuky chýlili ke konci, Burini sbalili cimbál a Zdenála a pomáli sa vydali do svojích domovú. Nastalo klasické dozvukové dilema a souboj o to, co sa zavře spíš, lesti sál anebo hospoda. Král Miroslav sa tentokrát nenechal zaskočit a úderem čtvrtéj hodiny veškeré figurky vypakoval z hospody na sál. Nejakým omylem sem dostal vrchní zodpovědnost v podobě klúčkú od veškerých dveří (teda krom dveří od hospody.) A tak bylo jasné, že aj když sa mně chtělo opravdu dost spat, že mně nezbývá nic jiného než zatnút zuby a zabojovat. S postupem času bylo jasné, že dojde k obnovení tradice a první adventní svíčku zapálím v Mistřickéj kapličce jakožto krojovaný. Jelikož sem tam dycky dchodíval buď s genem nebo Baboušem, ani letos sem nechtěl jít sám, ale klasičtí doprovázači byli nepoužitelní, Gen je ženatý a Babouš už v půl čtvrté nemluvil, nýbrž na balení bab používal akorát svoje kouzelné očka. Úspěch byl aj tak zaručený, protože sa mu s posledních čtyrech, keré eště na sále zostávaly, věnovala celá polovička. selekce zbývajících návštěvníků byla docela rychlá a do oka mně padl Jara Bečiců. Jara je kapacita, je to obdivovatel poláků a tým pádem uznává aj katolickú víru a v momentě, kdy umřel papež, tak sa sebral a jel mu do Říma na pohřeb, protože ho považoval podobně jak já za největší osobnost našej doby. Z nápadu jít do Mistřic byl pochopitelně nadšený a tak sme šli. Vyrazili sme o půl a já sem nepochyboval, že bysme mohli dojít pozdě. Pochybnosti sem začal mět, když sa Jara divil, že to néni ve Včelarskéj kapličce, ale vydal sa statečně aj do kopca. Aj když je trénovaný na to, aby uběhl aj maratón, v kopci sa třikrát mosel zastavit a dat si ďáblovu tyčinku, jelikož mu nejak došel dech. Jak jistě tušíte, začátek sme nestihli a dorazili sme až na žalm. Což je ideální čas, aby si Vás všeci v kapličce prohlédli, jelikož jak známo, v Mistřicách je vchod z boku. Šula enom zakrútil hlavú a Jara udělal to samé, protože si myslel, že sa mu to enom zdá. No ale následoval mě směrem na chóru, kde sme zaujali strategické místo na točitých schodech. Tam sem plánoval, že si sednem, ale když sme sedl já, Jara sedl pode mě a v momentě, kdy sedl, mu spadla hlava na moje koleno. V klidu podřimoval a když bylo potřeba stúpnút, stačilo mu naznačit. Tak sme byli vklidu ve vzájemnéj kohabitaci až do osudového momentu po pozvihování. Když sme seděli a poslúchali eucharistickú modlidbu, vyskytl sa v ní jeden verš, kde sa prosí za našeho papeže Benedikta. V ten moment sa zjistilo, že Jara sice klimbá, ale kúskem ucha mosí počúvat. Jak uslyšel za našeho papeže, nastražil uši, a jak učul Benedikta, tož si stúpl a na ztichlú kapličku polohlasně zazpíval: "Nemá lepšego nad Jana Pavla drugégo! Nemá lepšego!!!" Já sem sa v ten moment chtěl stat točitým schodištěm, ale přeca sem Jarovi nemohl zazlívat, že ho neco takového naučili Poláci, když byli spolem v Římě na tom pohřebě. No a v Moistřickéj kapli tentokrát nezaznělo enom "Co již dávní proroci, ale aj cosi jinačího, takového vzpomínkového. Mět mšu farář, možná by to jako Polák ocenil, co na to ale kaplan, radšii nebudu špekulovat...

Dozvuky

(Pajis, 18. 12. 2007 14:06)

Po hodech bývá půst a néni sa čem divit, že Pajíkovi po zbytek týdňa a obzvláště v úterý nebylo zrovna hej. Hlasivky, bílé a červené krvinky, a kdovíé co eště sa pomáli dávaly dohromady. Ale týdeň sa s týdněm sešel a v sobotu už sa zasej mohlo do akce. Hodové dozvuky s Burčákama slubovaly hodně divoký večírek, ostatně tak jak dycky. Vzhledem k tomu, že sa vypylo veškeré bílé víno (přesněj řečeno, ostaly poslední dva litry, sa moselo zajet do Polešovic k Vaďurovi pro čtyřicítku. K našemu překvapení měl už enom mladé, no ale nedalo sa nic dělat. Aby chasa nebyla vymyšlená, vymyslel sem mantru "Podle ustálené tradice pije na dozvuky chasa zásadně enom červené" a toto sem neustále diokola opakoval, až sem tom začal věřit já a aj nekeří chasníci. Čem věřil primáš to netuším, každopádně bez nejakých skurpulí mosím uznat, že v sútěži o nejvíc navaleného účastníka akce sa Zdenál dostal velmi brzo po startu na čelní příčky a tam setrval až do konca. Vzhledem k tomu, že sa to nijak záporně neprojevovalo na jeho výkonu a znalci by mohli řéct, že mu to aj cosi přidalo na folklorním výrazu. Znalci sa klasicky pustili aj do mě, neboť sem v nestřeženém okamžiku při návštěvě hospody učul výtku "že už nevím, jaký pizdur si mám vymyslet". Pravda, ve strání sa mně jedna pěsnička nepodařila trefit, ale jelikož sme věděl, z kama fúká větr, bezelstně sem odpověděl, že u muziky si porúčá ten, kdo sa na to cítí a že si pamatuju aj na zábavu, kdy sa to zrovna mojém kolegovi v debatě také nadvakrát nepovédlo. Ono sa to občas nepovede každém, pravda, mně sa to možná nepovede častěj, ale furt mám pocit, že moja úspěšnost sa pohybuje vyšej jak Jurky z Vések. No debatu sme uzavřel tým, že sa minu každú zábavu minimálně dvakrát, takže možú počítat eště najméň s jedným pizdurem. Abych sa vytrestal, neporúčal sem dál ani danaje, ani bílovské a čekal sem, až si poručí nekdo jiný. Moc sa k tom žádný neměl, ale zábava pokračovala celkem svižně. Vyhlášení cen vypitá flaša sa klasicky povédlo, aj když sem měl kvalitní nominacu, tak sem na nejvyšší stupínek tentokrát nedosáhl. Přeca enom stárci a Divadlo si to zaslúžili víc. Na hodovú síň slávy sem sa také eště necítil a tak sme tam kolektivně radši poslali Flíbu. Tá sa sice eště necítí stará, ale o hodových zásluhách sa nemosíme bavit. No a jak zábava pokračovala daléj a jak to celé dopadlo, o tom si povíme až zitra...

Výhra

(Pajis, 17. 12. 2007 15:19)

Dneskaj zas néni teho času, ale aspoň hovénko pro zasmání. Antoškova slohovka "Krásy rodnéj Moravy" Vyhrála právě dnes celostátní sútěž slohových prací. Za sebú zanechala práce věhlasných studentú věhlasných gymnázií, takže Antoškovi nezbývá, než pogratulovat...

Centrálníci

(Pajis, 14. 12. 2007 11:05)

Jak to vypadalo v pondělí ráno asi nikoho nepřekvapí. No, aj když používat výraz ráno na situaci, kdy sa vzbudíte v půl jedenácté néni zrovna ideál. Automaticky sem sešel dúle pro dvě kuželky, nýčko sem předpokládal, že so dáme se Zlobidlem a Gořkú ranní vyproštění. Jak sem vzápětí zjistil, Gořka sa k tomuto rituálu nedostavil. To, že sa objevil kolem jedné hodiny v KD, sem si pamatoval, ale to, že si sebú táhl aj deku, to už mně nedocvaklo. Zlobidlo sa na po ránu netvářil zrovna dvakrát chutně, ale jelikož nejsu buzik, tak mně to vůbec nevadilo. stejně tak jak mu nevadilo, že sem mu přinésl snídaňu do postele. Nejak sme vzpomínali včerajší zážitky a navzájem si pomáhali vyplňovat bílé místa na myšlenkovéj mapě. Nakonec nás nenapadlo nic lepšího, než sa jít podívat do KD. Už tam toho moc neostalo, v podstatě enom třé králé - Křoviňák, Gořka a Divadlo. Plán akce byl celkem prostý - jít sa vyprostit na Centrálu, což nebyl taký problém, enom Divadelník neustále ponúkal, ať ideme radši po lúkách, protože měl bobky, že by ho před jejich odchytili. Naštěstí sa nám ho povédlo natolik zakamuflovat, že si skoro nikdó ničeho nevšíml. Enom strýc Machú nás odchytil, a tak před opuštěním Včelarského katastru proběhla aj pondělní baňka. Zakúpili sme logicky aj denní tisk, aby sme věděli, co o nás zas nacigánili. Pravda, podle fotek to vypadalo, že za stárka šel Antoš s Kíťú junior, ale to eště nic nebylo proti textu. My sme si to spestřili navíc tým, že nám předčítalo Zlobidlo. Nezbývá než ho doslovně ocitovat: "Sedmadvacetiletý tesař Jirka šel v kroji teprve potřetí. Rodiče stárky měli obavy, že se na hody opiju, ale snad sem jejich důvěru nezklamal" Po kontrole Gořkú, kerý už to nemohl poslúchat sa zjistilo, že je tam napsané sedmnáctiletý a že sa na hody celkem dobře navalil, ale to v novinách nepsali. Nejaký sponzor nám každém donésl česnečku a tak bylo dokonca aj neco jak oběd. Dobře by sa hodovalo, ale hodinky ubíhaly směrem ku Praze a tak sem mosel kluky zanechat svojém osudu. Nezbývalo nic jiného, než sa rozlúčit a jít na autobus. A to sem eště nevěděl, že v Olomúci na násdraží zkrachovala hospoda. Hody, milé hody, už sem dohodoval...

nedělní zábava

(Pajis, 13. 12. 2007 10:56)

Na Centrále sme po obchúzce byli celkem brzo, aspoň to tak ukazovaly hodiny, kde stálo neco kolem půl šesté. Mikin nésl obě práva, stárka obě dvě kase a my s Gořkú sme dělali ochranku. Né snáď, že by sme byli schopní neco ocránit, protože by nás zloděj byl sto svalit dobře mířeným kemrem, ale nejak sme sa doplantali až do sálu, kde sme umístili práva do búdy, pozdravili Mirky a šli dóm na večeřu. Kolektivně sme s Gořkú usúdili, že když je kolem šesté, dvě a půl hoďky spánku by sa nám mohly celkem šiknút a tak sme šli na kutě. Automatický budík v hlavě, jelikož Svačina byl u vstupného, mě obudil ve vcelku přijatelném čase 21:15. Chvílu sem sa brchal, šak to znáte, jak sa stahuje žlútko, trochu sem sa opláchl (né moc, šak byly hody a né Štěpán) no a šel vzbudit svojého věrného druha gořku. Zkúšal sem to po dobrém a aj po zlém, ale odpověďú mně bylo enom mrčání. Chvílu sem myslel, že jako správný Žalman zkúšá talmudské žalmy v originále, ale realita byla nekde uplně jinde. Prostě ani hni a tak sem šel bez něho. Na sále můj příchod vzbudil menší pozdvižení, evidentně mě část mančaftu nadobro odepsala. Proplul sem sálem, odpovídal na všecko, co mohlo připomínat pozdrav a zamířil na kontrólu mančaftu do hasičárny. Po uvítání, kdy sa mně půlka smradú chechtala a mlela cosi o tom, že už hovno vydržím, mně to nejak nedalo. Když sme viděl ty spokojené mlaskající obličeje, nedalo mě to, abych sa jich nahlas neoptal: "Možete mně řéct, kde ste byli celé odpoledně?" Místo výmluvného pokrčaní ramen, sa mně dostalo okamžité odpovědi od stárka "Co Krakonošuješ, šak je dědina obejítá!" Potahl sem až z paty a chvílu přemýšlál, lesti nághodú eště nespím, no ale nejakým šťastným hnutím mysli mně docvaklo, že hádka se stárkem je to poslední, co tu dneska eště nebylo, sklapl sem podpadky a šel sa ven vydýchat. Pro jistotu sem si šel sednút na sál, kde sem zabral místo vedle Komínů a rodiny Hájkovéj. Jako správní pamětníci sme vzpomínali, že už tá zábava v nedělu připomíná spíš panoptikum a že třicet platících asi nebude počet, kerým bysme sa mohli chválit v DDK. Samozřejmě sem neopomínal ani tanec, když už je tych třicet platících, tož proč to nevyužit. Kolem půl dvanácté sa ke mně přimotala postavička jak vystřihlá z komiksů. Měla zvláštní držení těla, oči sa dívaly uplně jinde než chtěly a vrcholem byla naprosto nesrozumitelná hatmatilka, vycházající v nepravidelných intervalech. Když to zopakoval asi popáté, pochopil sem, že Zlom už je natolik zlomený, že už po mně žádá enom poslední přání a sice zavést dóm. Bratrská láska a vědomí toho, že on sa do zámku najisto dalších osm hodin nemože trefit mě vedly k tom, že sem mu okamžitě vyhověl. Chytli sme sa jak při verbuňku a už sme šli. problém nastal s uložením, klasicky spává ve spacáku. Než sem stihl řéct "Vydrž, já ti nachystám spacák, Zlom sa zlomil na lúžko. Pravda, bylo už obsazené Gořkú, kerý si zcela jistě představoval inačí probuzéní, jak zalehnutí Zlomem, no ale chvilku sa mrvili a k mojému nezměrnému překvapení pali na jednom lúžku stereo obá dvá krojovaní. Sice nohama k sobě, ale vlézli sa bez problémů. Pochopil sem, proč sa začaly dělat mobily s foťákama, ale protože takové focéní neuznávám, zostane to enom v mojej paměti. Přikryl sem dvojčata jednú dekú a šel pokračovat v zábavě. Stejnak už jí moc nezbývalo - sólo pro práva a šlus. Ke konci zábavy, zjevně pod dojmem "úspěšného" provedení žalmu sem si zazpíval dokonca aj se Sadovanků a splnil si tak jeden z hodových snů. Potom už enom zbývalo obejít každého muzikanta, potást si s ním paprčú a poděkovat. Šak přeca enom bylo za co...

eště je veselejší

(Pajis, 12. 12. 2007 14:44)

U Blahú sem znaleckým meteorologickým okem seznal, že do večera najisto začne chcat a ke svojém déštníku sem si přibalil eště jeden pro tanečnicu. Včelary sme opustili docela v hojném počtu, skoro by sa dalo řéct, že sme byli aj všeci. Nováčci byli čím dál rozjařenější a já sem si bláhově myslél, že by to nemoselo byt zas až tak zlé, jak si to maluju. Stárek si to v pohodě šéfovál a tak nebylo potřeba, abych sa mu do teho plantal, od teho tam byl přeca on. Ani u stárka to nebylo najhorší, zatýmco sem sa dal do řeči se stárkovýma rodičama, práva létaly po opičích horách, muzikanti vyhrávali, počasí sa držalo. Se Žalmanama sme uznale pokývali hlavú a rozhopdli sa, že zatýmco mládež oběhne kolem školy, my půjdeme dat do hospody pozor na muzikanty, aby sa nám náhodú nenavalili. Z dnešního pohledu mosím uznat, že to byla základní taktická chyba. Když dorazili krojovaní od školy, myslel sem si, že sa snáď cestú moseli pozabíjat, lebo jich bylo jakdi meněj než předtým. Zasej sem potahla až z paty a trošku to začal organizovat, lebo to vypadalo, že stárek je minimálně těžce raněný. Déštníkem sem zavelel "na Nedachlebice", muzikantom oznámil, že to bude kruté, ale že to budú moset vydržat a vyrazili sme. s ohledem na čím dál horšící sa počasí a stav účastníků sem zvolil taktiku rychlého pochodu bez nejakého vybavování, na což hned vzápětí doplatil starosta, kerý nestihl otevřít včasovém limitu a tak sme sa moseli s muzikú kúsek vrátit. U bývalého starosty to eště vypadalo jak tak, minimálně proto, že bylo eště trochu světlo. V momentě, kdy padla tma, sa ukázalo, že většina chasy sa bójí klekanice, lebo sa vytratili jak tá pára nad hrncem. Po cestě na Březolupskú stranu Zlámaneckého potoka mě hlavú šrotovaly hrozné myšlenky a dokonca sem jednu dobu dumal nad tým, lesti neposlat muziku zpátky do hospody, kór když na nás začalo docela nechutně chcat. proč si to nepřiznat, muzikantú v tú dobu bylo víc jak členú chasy a na jedno právo připadalo tolik krojovaných, že aj středně zručný stolář by to spočítal na prstech jednúj ruky. Krom pozitivního faktu, že na večerní zábavu bude většina chasy aspoň trochu odpočinutá sem marně hledal nejaké pozitivum. Nezbylo znovu nic než potáhnút až z paty, zatnút zuby a zabojovat. Našu sestavu možu vyjmenovat. Svaloň s právem, Kíťa, Jura Kaňovský s kasú, já a možná eště jeden nebo jedna. No každopádně, když dvá ze sestavy sú skoro abstinenti, bylo jasné koho bude potřeba obětovat, protož tú baňu si nekdo z chasy dat u baráku prostě mosí. No a u Tečky či Plecha si mosíja dat všeci. Na vršku u komedianta už to byl opravdu enom zbytek hodovéj chasy, už po mně ani nechtějte vědět jména, stejnak si nevzpomenu. Možná stárku, Karoťáky a z kamasi sa dokonce snáď vynořil aj Gořka, kerý sa dle pozdějších zjištění držal v závěsu už od Chmelnice, ale nejak sa mu nepodařilo nás dohnat. Koho sem nejmenoval a byl tam, tomu sa hluboce omlúvám, kdo tam nebyl, nech si třeba potáhne z paty. Z kopca už sme sa dokutúlali zpátky na Centrálku a tak je potřeba řéc´t, že sa dědina na hody obešla aj letos. A mockrát díky chlapom ze Sadovanky, na to, že na ně půl obchúzky chcalo a 80% chysy sa zehříbalo u radiátorů, ani to nezabalili. Přiznám sa, že nebyt jich, tak to asi opravdu nezvládneme...

veselá je veselá, jak hodová neděla

(Pajis, 12. 12. 2007 14:01)

No nic, zkusíme navázat špagátek, teda nit na to vypravování z minulého týdňa a zkusíme si povzpomínat, jak to vypadalo na hodovú nedělu, což bude úkol značně těžký, né li nemožný. Start do nového dňa nebyl najhorší, Co sem nedocenil v nedělu nad ránem, o to víc sem si pochvaloval po budíčku. Když sme sa podíval kolem sebe, viděl sem opuchlého Gořku a ani Antošek nevypadal nejchutněj, ranní atmosféru nejlepší dokresluje Gořkúv výrok směrem k nejmladšákovi, kerý sa mu potutelně posmíval: "Nečuč blbě a radši mně skoč por lahváča!"Nemaje na vybranú nejmladšák odkráčal do sklepa, zatýmco my sme sa chytali do kroja. Cestú do kostela sem řádně vyčistil hlasivka, takže sem mohl zvesela zanotovat všeckých osm slok "Ježíši králi", aj když na sloky ke přímání sem mosel šlohnút kanál z lavice. Ostatním moc do zpěvu nebylo, hlavně stárek Křoviňák vypadal při litaniách, že lesti by sa měli nad nekým smilovat, tak nad ním jako prvním. No ale jak každý rok aj letos to přežili včetně požehnání a mohlo sa vyrazit do ulic. Na horním konci sme s Gořkú natvrdo poslali Baboučša pro lahvoně, protože my zkušení kluci víme, že je třeba položit základ. Enom než přejdete horní konec, tak máte takový základ, že by na tom šlo popstavit dvacetipatrový činžák a eště pořád je to v poměru ke zbytku dědiny tak 1/20. U Václava na nás čekal tata, abysme mu pomohli odnést čerstvé úzené. Už sem na hody táhal leccos, ale neco takového eště né. Ale zase tá chuť masiska a špeku čerstvě vytáhlého z Dostálkovéj udírny byla možná to najlepší, co mě tyto hody potkalo. Narychlo sme nakrájali dva polty muzikantom a přesunuli sa ke stárce. Chasa už tam vesele vegetila a jak sem viděl z většiny obličejú, vypadalo to, že sú aj spokojení a že sa jim hóní hlavú naco v tom smyslu, že tá nedělní obchúzka je hotová brnkačka. Když sem viděl jejich bezstarostnost, potáhl sem až z paty a zakrútil hlavú s tým, že dnes bude asi těžká šichta. Po půl hodině sa pdařilo většině ancáblu aj zvihnút a zamířili sme dál. Věděl sem, že už mám před sebú poslední kritický úsek, v hodovéj hantýrce též nazývaný křižovatka smrti. Tento úsek začíná Zdenú Bílým, pokračuje Belantama, přes Jaru Vojáčkového neproklúzne ani myš a když sa od něho vymotáte, čeká na vás buď Rybníkářka, nebo tetka Šupinova, střední cesta neexistuje. A kom sa to zdá málo, ten narazí za rohem na Jaru Manclového, kerý zúročí bohaté zkušenosti z dob choďéní za čerty a co schvátí, to už nenavrátí. No přežil sem aj tento úsek eště relativně ve zdraví, dokázal sem totiž využit možnosti skryt sa v davu. O poznání horší dopadl Gořka, kerý sa zapomněl u nás doma, když ho vykopali, zbytek chasy byl pryč, což ovšem neznamená, že už by sa rozešla aj křižovatka smrti. A tak si to pěkně vyžral jmenovitě po jednom. Následkem tohoto zpoždění málem došlo k malému konfliktu u Machú. Gořka sa totiž dobelhal právě v momentě, kdy maminka říkala Štěpánovi, že mu to s tým mladším právem moc sluší, ale že jí připadá jakýsi unavený a tož sa ho optala, lesti by si nechtěl jít na chvílu lehnút. Aj když to nebylo určené pro jeho uši, Gořka chytil takový amok, že to chvílu vypadalo, jak kdyby měl vyletět z kože. Nevím lesti ho sralo to, že ho samého z baráku před chvílů vykopali, nebo to, že neco takového čul už kolem poledňa v momentě, kdy je obejítá 1/10 dědiny, každopádně byl velice rozčertěný. Já sem sa snažil uklidnit situaci odkazem na novú cestu, ale moc sem neuspěl a proto sem zvolil strategický ústup do předem připravených pozic, vzal sem Gořku a šli směrem na Bílovice....

pracovní nasazení

(Pajis, 11. 12. 2007 13:17)

Tož jek vidím, už tady začínám nekerým chybět a po dědině sa nesú debaty o tom, lesti sem třeba nedal kožu nebo neco jiného, protože mě neviděli ani o víkendu v hospodě, což je jev, kerý sa vyskytuje jednú, maximálně dvakrát do roka. Kožu sem nedal, aspoň si to myslím, ale moja absenca v deníku je způsobená tým, že všeci zemědělci a podobné individua chcú mět před vánocama nošu peněz a my sa jím snažíme (aspoň tým hodným) vyhovět. No a tým nedobrotám, keré by měl odnést mikulášský čert, tým nic nedáme, nařčež sa oni odvolajú a naplákajú, jak jim hážem glocky pod nohy a že najprv bojovali s komunistama a včíl bojujú s nama, až mám kolikrát pocit, že je půlka našeho regionu příbuzná s bratrama Mašínama. Najlepší sú takoví, keří nám dojdú nadat rovnú do kanceláře a mudrujú, že oni sice lejú močúvku do příkopy (tak jak to třeba rádo dělá družstvo Prusinky), ale že by sme na to neměli šancu přijít, kdyby jich nenapráskal súsed. a ten jich napráskal enom proto, že oni majú žondýra a on mosí jezdit enom s zetorem, a tak jim nepřeje a vůbec. V sa potom snažíte vysvětlovat takovým ludom, že močúvka sa neleje do příkopy, ale na pole a eště lepší je, když sa to smíchá s turkyňú a je z toho ten bioplyn, což je sice věc bursíkulibá, ale smrdí to eště víc jak mikulášký čert. Kdyby to chtěla postavit Topagra pod čupama, tož budu protestovat jak Klaus proti Kaplického knihovně, to už bysme si asi nedávali odpolední kafisko na dvoře. To po takovém vysvětlování nemáte čas na nejaký deníček, to dá rozum. Kór eště jkdyž je před tema vánocama a já mám sice všecky dárky už vymyslené, akorát ich je eště potřeba aj nakúpit a když já nakupuju tuze nera, kór když mně do ucha hulákajú koledy a všady je lidí jak sraček v bioplynce, to potom néni jednoduché. K Dandom bohužel prodejci vánočních dárků zatým nedorazili, občas tam sice zavítá nejaký přičmoudlík se zaručeně pravýma CDéčkama, ale hospodský ho dycky vypakuje spíš než stačí otevřít hubu. Toťkaj sem si dělal ve skříni pořádek a narazil sem tam na skoro fungl nové manžestráky, o kerých sem vůbec nevěděl. Radost pohasla poté, co sem zjistil, že sa do nich ani při přimhúření obúch očí a zatnutí všeckých 30 zubú nenasúkám bez toho, abych do dvúch hodin nedopadl jak eunuch (kdo neví, co to je, tož nech´to radši nezjišťuje). A tak uvažuju o tom, že by našel Antošek pod stromečkem nové gatě, ale zatým mu to nikdo neříkajte. Betak mně to připadá poněkud nesportovní a nečestné, takže z teho asi sejde. No a lesti bude zitra deníček, to také eště nevím, jelikož lesti sem budú chodit takoví trúbé, co došli, než sem stihl tento díl dopsat a měli všecko včetně vánočních dárků, ale postrádali povinné dokumenty k podpisu, takže sem jich mosel decentně vypakovat, zasej sa tady nezastavím a vy budete odkázaní maximálně na Mikuláša. Aj když, kdyby sa mu chtělo aspoň nekdy převzít štafetu, nezlobil bych sa....

Večeřa

(Pajis, 5. 12. 2007 15:35)

Tož nabídek na večeřu sa sešlo víc, aktivní byly hlavně žalmanky, keré sa o mě přetahovaly s tým, že nás všeckých potom zavezú do KD. Né že bych už v kariéře nebyl večeřat na Chmelnici, dokonce sa k tom vztahuje aj jedna veselá historka, když mně u Kamilů kdysi naložili tolik jídla, že bych to nezedl ani dohromady se stŕýcem Kamilem, počkal sme na příznivý okamžik a v nestřežené chvilce sem jim řízek vrátil zpátky do mise (pochopitelně v celku a do mise řízkové, nikoli salátové). No ale abby sa děvčice nehádaly a jedna druhéj nezáviděly to, že sem k nim šel/nešel (nehodící sa škrtněte), tak sme sa rozhodl jít svojú vlastní cestú. U Blahú sa mně vybekovat nechtělo, považoval sem za vhodnější, aby Hanka načerpala silu do hodového večera. A tak přišla řada na mladší tanečnicu, Markétku Vojáčkovú. Pravda, nejvíc odvázaný byl z mojéj návštěvy její tzata, kerý si mylně myslel, že idu na večeřu za ním, ale každopádně řízek aj se salátem sa pro mě našel. Dokonca aj lahvové pivečko, aby mně šmakovalo. No po večeři sme sa šli podívat na baby, keré byly zalezené u babky Vojáčkovéj a plkaly. Pravda, šel sem tam s malú dušú, protože sem sa bál, že budu najisto v pondělí vzpomenutý ve vysílání ČRo Brno v pořadu Slabaňa na přání. Brzo sem ale zjistil, že to byla od Jaryny malá lest a chytrý tah. Proč by měl pit s návštěvú svoje pivo a gořalku, když može návštěvu dovést ukázat babce a návštěva pije babčino pivo a gořalku a eště si občas vzpomene aj na svojého synáčka. Hecoval sem ho, ať ide se mnú na zábavu, a Jaryna byl svolný a aj ochotzný, ale nakonec to nedopadlo. Sú dvě varianty, buď sa nechtělo jeho, aj když tá vypadala, že ju také přesvědčím, anebo Jaryma zadříml ve vaně nebo při holéní, aj když pořádní chlapi sa přeca před hodama nepotřebujú kúpat a ani holit. No každopádně sem jich na zábavě nepotkal, eště že tam bylo všady tolikých známých.....

Tož stárku za dvérkama

(Pajis, 4. 12. 2007 11:46)

No a po kostele už sa jelo naplno. Na zapití kostelního vystúpení sem okoštovál nekolik vzorkú z nabízaných demižónů a navrch sme s Gořkú prdli aj jednoho točeňáka. Bylo jasné, že deň bude beztak dlúhý a kdoví, kdy budeme mět možnost dat si zasej aspoň lahváča. A co kdyby sa náhodú ozvaly dozvuky zapalování, co potom po cestě. Mladí si mezitým povykládali zážitky z kostela a prvních hodových minut, vyměnili si pocity, dojmy a obsah demižonků a seřadili sa do zástupu, aby mohli vyrazit. My sme sa obětovali a celý průvod uzavírali, nekdo mosí byt aj odborný dozor a kdo je tam starší jak Žalmani. Akorát mě mrzalo, že sem nečul u stárka říkání vedúcího chasy, aneb jak říkajú kluci o pár nadmořských metrů nižej, chasmistra. Sám sem ho skládal a tak sem byl zvědavý, lesti majú u Ptáčků opravdu posečené křoviňákem, nebo sekačků. Kolečko v okolí Floriánka je jev vceku běžný a opakuje sa nekolikrát za desetiletí, stačí eniom namátků vzpomnět Jozu, Elišku či Vojtu Vašíčkového a když sa k tom přidal letos Křoviňák, podobně úrodný kraj v Bílovicách nenajdete. Sóla pro rodiče sem sa mosel zúčastnit také, protože tak mladú maminku stárka také eště nepamatuju. Zatýmco všeci šli po pagáčkoch nebo sekané, my sme si s Gořkú dali napůl lahvoňa, šak je to také navařené. projistotu sme sa schovali za roh, aby nás neviděli ludé a už vúbec né pan kamera. No a šlo sa na náš konec, kde už to známe. U Knapů sme si řekli, že když je stárka v uličce, že by nebylo od věci dat si baňku a tak sme to aj provédli, mám taký pocit, že pro jistotu aj nekolikrát, protože nikdo neví, lesti to nekdy zkusí aj ten Lojzík Knap. Budliky budliky tentokrát neproběhlo, aj když by sa to k tak slavnostní chvíli hodilo. Nejakým hnutím osudu sem nekde ztratil tanečnicu a tak cestú k obci sme sa moseli s Gořkú dělit o Ramu. U OÚ sem si našel alternativu v podobě osvěčenéj tanečnice Markétky Vojáčkovéj, se kerú tančím už jakýsi ten rok. Dycky sem ju nosil na rukách, ale jednak porústla a jednak bylo takové pofrfněné, že bych si při tanci určitě o boty zašpínil košulu a tak sme tančili klasicky. Dokonca sem s ňú hodil aj hlucké, když tančit, tak pořádně. Vzal sem ju aj do průvodu, ale už u fáry si Jara Vojáčkú všíml, že sa nemože dopočítat svojích děcek a tak mně ju došel zabavit. Už zasej sem ostal sám, ajéje...

Žalmani

(Pajis, 3. 12. 2007 13:52)

Konečně sa dostává čas na dlúho očekávaný díl. Tak jak každú hodovú sobotu, zatýmco my sme eště pobíhali v trenýrkách, baby u nás stály frontu na uvázání šátků, my sme měli klasicky eště času dost. No a jak to u klasiky bývá, zasej sme to potom hónili na poslední chvílu. Při oblékání sme zjistili, že Antošek už nemá v kroji tak srandovní prdelku jak posledně, že já mám boty s klimatizacú, jelikož sme na nich objevil solidní ďúrenku a že Gořky má už před startem demijón poloprázdný. No ale tak jak dycky aj letos sa to stihlo, Svačina dostal jako technická podpora do batohu deštníky a mohlo sa vyrazit. Nebudu zabíhat do žádných větších podrobností, prostě sme sa sešli a vyrazili ke kostelu. Já sem měl jít domlúvat do sákristie čtení a takové ty věci. Kaplan aj Šula byli rádi že mě vidíja a začali mně pichat do rukú lexionář, přímlubvy a nakonec aj žaltář. S přímluvama a čtením to bylo jasné, tam už sme měl vyhlédnuté mládežníky, keří to vezmú. Ale co včíl s tým žaltářem, od určité doby nechodí na žehnání schóla a ani Jirgen, abysme to búchli společně. Tak sem sa rozhodl, že to zkusím sám. Nebyla to správná volba. Aj když sem věděl, že u žalmu "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium" je notový zápis podobný cestě z Bystřice na Hostýnek a že pokáď začnu nekde uprostědka stupnice, tak na konci su nekde v řiti, šel sem do toho. Začal sem, a už sem věděl, že su v řiti. Po prvních dvúch slovech mě polél studený pot, ale věděl sem zároveň že ustúpit néni kde. Vzpomněl sme si na horňácké slavnosti´, zatl zuby a vytáhl to do výšin, kde je doma tak maximálně Kája Gottú. Svaý Josef, pěstún, zacpal Ježíškovi obě dvě uši a měl sem pocit, že aj svatý Floriánek na soše vzdadku, si narazil pořádně na hlavu hasický blembák. Krojovaní sa řezali a pár tetiček sa snažilo mě podpořit, ovšem bez valného úspěchu. Sloku sem si mosel dat o rovnú oktávu nižej, ináč by to nešlo vůbec, a tak sem zas prozm,ěnu končil kdesi v kostelní kryptě, až sa ti chudáci neboštíci párkrát pootočili. No ostuda parádní, tak jak sa na hody patří. Naštěstí to má enom dvě sloky, vypálil sme od Ambóna jak kdybych byl Lucifar a tzastavil sem sa až před kostelem, kde sem sa chvílu vydýchával. No co, nedá sa nic dělat, nekdo mosí ty lidi aj pobavit. Gořkovi se Surinem sa to lúbilo natiolik, že mně okamžiitě založili fanklub zvaný Žalmani...

Chystání

(Pajis, 29. 11. 2007 11:14)

Tož už tady byl předhodový páteček a s ním spojené chystání sálu, žúder a podobných aktivit. Začal sem natradičně tým, že sme sedl do auta a jel eště na rychlovku vyřídit pár věcí do Bílovic. Po návratu už ńa sále byli nekeří z pracovníků, Karotka už si dokonca aj stavjal žúdro před hospodú a Křoviňák s mančaftem u stárky. A tak sme sa vydal na inspekční obchúzku, najprv po sále a potom aj ke stárce, šak sme skoro súsedi. Na sále to docela makalo a ani u stárky to nebylo najhorší, akorát sem jim mosel poradit, ať si donesú nejaké štokrle, protože bylo jasné, že kór Svaloň na samý vršek žúdra určitě nedosáhne. S hospodářem sme si dali po jedné a eště sme napověděli, jak zarovnat vršek žúdra, aby to bylo pěkné. Na další baňku ani dávání rúží už sem nebyl zvědavý a tak sem pokračoval v akci K. Jak mně informoval hodový lid, údajně sa nedovézly žádné židle ze sálu. Pravda byla trošku inačí, židle sa dovézly všecky, ale eště to furt nestačilo. A tak nezbývalo než zapnút Medvídka a podumat, z kama si pošťáme. Najprv sem udělal selekci v hasičárně, potom v pekle a nakonec sem zhuntoval mančaft do kapličky. Eště mě napadlo, že bysme si mohli pošťat židle od farářa z čajovny, ale potom sem to zavrhl, protože jak znám farářa, určitě by ty židle chtěl vrátit a určitě aj hned po hodech, čehož pochybuju že by byl nekdo schopný. Leda bysme ty židle vzali sebú v pondělí po cestě na Centrálu, ale v pátek sme přeca eště nemohl vědět, ajk dopadnu v pondělí. Pravda tušení mě napovídalo, že tak jak lóní, ale jistota je jistota. No a o tom, že mě tušení nezklamalo a jak to celé dopadlo, zasej až jindá...

Chvójí

(Pajis, 28. 11. 2007 9:53)

Sobota před hodama měla klasický program a průběh. Sraz na bílém mostě o půl deváté byl pro kluky Dostálkovy opět nereálný, jelikož sa Antoškovi nechtělo zrovna dvakrát stávat, natož oblékat. Ale aspoň na devátů do cukrárny sme to sice na poslední chvílu, ale přeca enom aj stihli. Sestava nebyla z nejhorších, skoro by sa s přimhúřením obúch dvúch očí dalo řéct, že tam byli pomáli všeci. Minimálně teda všeci bílovští výpitci, jak to komentoval Zlobidlo: "Startovací podnik je startovací podnik" Při rychlém točeňákovi sme s Šestkú vzpomínali, lesti pamatujem chvójí pod snihem, ale shodli sme sa na tom, že ani za našu bohatú kariéru chvójí rozhodně né. Když už sme byli u teho vzpomínání, vzpomínka na falešného soba nás utvrdiila v tom, že když vezneme od Lenky neco z lékárničky a potom to vrátíéme zpátky, že sa logicky nic nestane. Logicky sa nic nestalo a obvazy sme mohli vrátit zpátky, jelikož Kdo je připraven, néni ohrožen. Po příchodu na klasické místo, kde podle mínění mladých už třetím rokem néni žádné pořádné chvójí a každý rok z tama vezeme narvanú vlečku krásného chvójí sme nejprv udělali přednášku, jak sa nemá osekávat (Pamětníkovy stromy od loňska totiž uschly), vyhnali dorostence navrch a šli založit oheň, protože bylo jasné, že dneskaj bude potřeba sa zahřívat aj ináč jak gořalků. První mustr, kerý společně dokmasili stárek loňský a letošní, sa zrovna nadvakrát nevydařil, ale potom už to bylo enom lepší. Potom, co sem mosel poslúchat neustálé nářky mlaďochů, že už néni z kama brat a že sa to nehodí, sem sa vyhecoval a šel přispět také svojú troškú do mlýna a na vlečku. Vybrál sem si krásně košatý smrk plný pěkného chvójí, kerý měl enom malú detailní nevýhodu. Místo 15 metrů, na keré lozili ostatní měřil tak 25, ale zas sem si říkal, že tam bude 3x tolik chvójí co na tych žebrákoch. Další nevýhodú bylo, že sem eště nedosáhl na první zelenú halúzku a už sem myslel, že nemožu. No ale hec je hec a navíc když člověk nemože, tak eště má cosi jak 60% sil nebo tak sem to aspoň kdesi čul. Když sem sa s třema náručama chvójí vrátil, vypadalo to, že leckeří kluci už majú tych 60% sil za sebú. Nejvíc sa hecovali dvojčata Filuta s Tonkem, lebo to vypadalo, jak kdyby si řekli:"lesti ty si uplně, tak já budu eště víc." Takový materiál nebyl schopný zahrát ani nejaké hry a sútěže tak jak lóní, protože by to hrozilo zraněním, na keré by nám jeden obvaz jistojistě nestačil. Eště nachystat náplaťky (nekeří šohajé ani nevěděli co to je) a mohlo už sa enom čekat na ranu z milosti, respektive zvuk traktoru značky zetor s Otú Kročilovým. Jelikož sem měl eště večer cosi v plánu, přinésl sem oběť a jel sem s Otú vykládat. Takže ani nevím, kde všady eště byli a kde eště trefili. Ale na hody byli všeci, takže trefili najisto aj dóm, dúfám aspoň, že skoro všeci....

Na očním

(Pajis, 22. 11. 2007 11:33)

Návštěvu na očním sa mně dařilo dlúhú dobu protahovat. Najprv sem si říkal, že tam půjdu za odměnu a brýle si dám jako dárek k narozeninám, potom sem zase posunul termín na „po bílovskéj púti“ a už to vypadalo, že to bude až „po bílovských hodech, ale mýlil sem sa. Spolupracovnica už nemohla vydržat při sedění v hospodě, jak po očku čučím na fotbal a při vstřeléní góla odbíhám k obrazovce, jak kdybych ju chtěl radošťů olízat. Furt do mě hustila „Proč nenosíš brýle, když vidíš h…“, což mně až tak moc nevadilo, protože to sa dalo druhým uchem vypustit. Ale jelikož moje spolupracovnice majú většinú aj jakýsi ten rozum, řada z nich na to majú aj vysokoškolský diplom (což né vždy mosí byt záruka teho, že když je diplom, je aj rozum) a tak sa stalo co sem neočekával. Bez mojého svoléní a vědomí sem byl objednaný k očnímu doktorovi, dokonce sem měl jasně stanovený aj datum a čas! Byl sem z teho tak vyvalený že sem akorát poděkoval za to, že to néni týden po hodech, jak sa povédlo objednat Gořku našéj mamince (Cituji: „ Po hodech? Jak ťa něco takového mohlo napadnut?“ „Šak je to až ve čtvrtek, to už bys snáď mohl byt ustálený“ „Jak možu vědět, co budú na Horním konci nalévat za gořalku“) Už nebylo kde cúfnút, protože tá potvora aj nahlásila našej vedúcí, že v úterý přijdu do práce pozděj, jelikož idu k doktorovi. Co sem mohl dělat, šak znáte baby. Nešlo ináč jak v úterý ráno do práce zamířit místo k doktorovi na polikliniku. V čekárně bylo lidí jak kdyby zuřila chřipková pandémija a tož sem si sedl a čučal. Byla to čekárna pro dvě ordinace, obě dvě oční. Když vylézla sestřička, tož sme tak jak bylo nakázané, zacigáníl že bývám v téj a v téj ulici, abych byl jakýsi ten spádový pacient. Že su padlý na hlavu, to sem věděl už předtím, ale že mosím cigánit, abych byl aj spádový? Samozřejmě sem spadl k doktorce, kerá měla dvojnásobek panošů. A tak sem přes dvě hodiny čekál v ordinaci, bez toho, aby mě někdo držal za ruku na desetiminutové vyšetřéní. Posledníc půl hodinu sme myslel že už sa asi po…, ale byl sme statečný a vydržal sem to aj s vyšetřéním. Bylo to divné, čučali mně do každého oka, aj tam fúkali jakýsi studený luft a vůbec to bylo takové divně. Ale říkal sem si, že je to furt lepší jak kdby to samé zkúšali do řiti. Nakonec sem nafasoval poukázku na jedničky dioptrie na dálku do každého oka, poukaz na 300 Kč slevu v nejdražší optice v Praze, podělkoval sem a šel do práce. Tož nebylo to nejhorší, ale eště by to chtělo trochu vychytat. Ideální by bylo, kdyby mě ty baby neenom objednávaly, ale aj místo mě chodily na kontrólu. Mosím to navrhnut a uvidím. Včíl už aspoň aj do dálky a v deníčku pražáka sa uvidíme až po hodech. (lesti eště uvidím)…

jak sem přestával vidět

(Pajis, 21. 11. 2007 11:27)

Nadpis dnešního deníčku by byl možná aktuálnější až příští týden, kdy možná budu popisovat aj hodovú nedělní obchůzku. Protože jak známo, nekeré uličky a konce v našej obci sebú nesú riziko zvýšeného nebezpečí trvalého poškození zraku a nemyslím zrovna zánět spojivek. No ale uvidíme po neděli, kolik toho uvidím. Poslední dobú, asi tak od května sem začal pozorovat změny ve vnímání okolního světa. Dalo by sa to označit tak, že sem měl takové rozšířené obzory. Bohužel sem toho nedosáhl četbú knížek a už vůbec né návštěvú divadel, výstav a vernisáží, pokáď nebudu počítat púťovú výstavu drobného zvířectva a podobných exotú, kerú navštěvuju každý rok. No zkrátka následkem čumění do knížek, jejichž obsah si stejnak z 95% nepamatuju na filmy, jejichž název si z 95% stejnak nepamatuju, na baby, jejichž ména si stejnak z 95% nepamatuju, do sklenky, což si většinú nepamatuju či do blba, na kerého si už vůbec radši nepamatuju sa mně najek zhoršil zrak. Do blízky dobré, ale do dálky mizérie. Pravda, eště pořád sem rozeznal Buchlov od Barborky, ale už enom proto, že sem tam čuměl z Podhrázů každým rokem, takže už vím co je co. Najhoší byly ale rozmazané obličeje lidiček, což sa projevovalo najvíc asi v kostele, protože sme z chóry najisto poznal akorát tři lidi. Šulu, protože teho si nezpletete, našeho Sváču, kterého si už vůbec nespletete a farářa, protože je oblečený většinú ináč jak ministranti, což si také nespletete. Pravda, občas, když sem chtěl zjistit, kdo čte čtení, pomohl sem si postáním brýlí od Antouška, ale bylo to řešéní dočasné a nedokonalé. Trapas byl, když sem u kostela potkal jakúsi babu, kerá mě pěkně nahlas zdravila a já sem až po chvilce odhadl, že by to mohla byt Genova Magdalenka, jelikož tlačila kočárek. Šerlok Holmes by řekl cosi o brilantním úsudku, ale Pajík si řekl, že s tým bude asi moset něco udělat. Tož ale o tom až zítra…

dostatečné zásoby

(Pajis, 20. 11. 2007 11:58)

No a potom už sa to všecko rozjelo, tak jak sa na zabijačku sluší. Rozjelo doslova, jelikož oznámení zabijačky večer předem křížilo hned nekolik plánovaných akcí. A tak Sváču, oporu zadních řad bílovských ministrantů bylo třeba spolu s dalšíma spoluhráčama zavést do Hluku k hale. Budete sa divit, ale los nepadl na Matěja, ale nejakým záhadným hnutím osudu na mě. Ano, opravdu sem řídil já a neenom do Hluku, ale aj do Jalubí, kde sme měli objednané zásilku kuřat. Toto putování mělo jediné pozitivum, když sem sa přesvědčil, že ide opravdu celé Hradiště aj se Starákem projet na jednu zelenú vlnu bez zastavéní. Stačí k tom málo, v Kunovicách na první křižovatce projet na oranžovú a potom už enom jedete na zelenú a za vama to dycky přeskočí. Když sem sa navrátil, zabijačka už byla v plném průdu, prasátko bylo rozdělené na několik malých kúsíčkú a najisto proběhlo aj několik malých štamprlí, protože Gořka už byl o kapánek klidnější. Strýc Ruda, když viděl dvě plné bedny kuřat, tak sa otázal, na co to máme a k čemu je to dobré, čehož sa okamžitě chytl Gořka a řekl: „to máme pro králíky, oni potom majú lepší srst a kožkař sa na to nemože vynadívat“. Chtěl sem sa chytit noža a přispět k dílu, ale poslali mě prat střeva, co už, též zodpovědná funkce. Hlavní řezník kolem oběda seznal, že by sa u nás mohl aj načisto navalit a tak prohlásil, že už to beztak zvládneme sami, prase už neuteče, sbalil sa a vytratil sa dom. Snáď je fakt, že měkká část zabijačky je dycky doménů našeho taty, ale aj tak mohl aspoň posedět a pobesedovat, dat baňku a tak. Tak to všecko zostalo na nás. Přesunuli sme sa do sklepa a začali sa přehrabovat ve vařeném mase, každý za nejakým jiným účelem a chuťů, já sem například šel tvrdě po brzlíkách. Osud byl asi unavený, protože mě jmenovali jako hlavního míchača všeckých pochutin. Mělo to jednu malú výhodu, bylo jasné, že prsty do mlýnka na maso tentokrát nepichnu já, ale přinejhorším Karotka. Časem začaly aj nejaké ty pěsničky, co by to bylo za zabíjačku, aby sa nezpívalo. Pravda, mohli sme sa o nečem aj pohádat, ale to už myslím v deníku jednú byo. Enom škoda, že sa Antošek neodvážil pozvat svoju galánku, to mohla byt panečku zkúška ohněm a Svačina by to ocenil, aspoň by sa měl s kým střídat v chozéní pro lahváče. Aj když to, že mosel jít dvakrát, byla enom jeho chyba, jelikož neudělal dostatečné zásoby už před zabijačkú. Aj když je otázka, co sú u nás dostatečné zásoby…

zabíjání prasátka

(Pajis, 19. 11. 2007 9:15)

Tak sme sa jednoho krásného rána rozhodli, že přišel čas zbavit života jedno z našich prasátek. Po pravdě si o svojém osudu rozhodlo prasátko samo, jelikož si usmyslelo, že nebude žrat. Zatímco u lidí je euthanasie nepřípustná, nečestná a nesportovní, u prasátek to naopak doporučuje deset z devíti veterinářů. A tak když sem v pátek dojel dom, bylo mně oznámené, že místo původně plánovaných zábavných akcí jako je sadění odkopků nebo řezání dřeva bude akce eště o cosi zábavnější. A už od rána bylo o zábavu postarané. Řezník Gořka si sám na zabijačku tradičně nevěřil a tak byl přizvaný odborník na slovo vzatý, v ledasčem připomínající pana Lorenca ze Samoty u lesa, strýc Ruda Dostálů. (možná proto, že je jmenovcem klasického řezníka, našeho kmocháčka, také Rudy). Gořka povolání posily pochopil tak, že si v pátek večer može pěkně vydražit a tak vypadal po ránu tak jak vypadá Gořka po draku a eště aj v opíci, což jak znalci víja, je někdy poněkud agresivnější chování a mnohem rychlejší vytočéní. Prasátko vyšlo na popravu naprosto smířené s osudem, zřejmě mu bylo jasné, že když má zhruba tolik kilo co já, tak by sa mělo nad sebú opravdu zamyslet a nedělat u zabíjačky nejaků komédiu. Na komédiu naprosto stačilo osazenstvo na zabíjačce a hlavně dva řezníci. První problém nastal v poněkud nízkém zamíření, kdy řezník, ač známým nimrodem, spíž než proražení lebeční kosti pomohl prasátku vyčistit šušně v rypáku. Ale aj tak z teho bylo tak vyvalené, že nijak zběsile proti tomuto způsobu popravy neprotestovalo, asi věřilo tom, že elektrické křeslo bolí eště víc. Další zádrhel nastal, když sa řezník nemohl rozhodnut na kerú stranu zvalit prasátko, aby sa dobře pichalo. Já sem pašíka obtúlal jak galánku a když už sem ho kladl, přišel rozkaz přetočit na druhý bok, tak sem ju, teda prasátko, přetočil na druhú stranu. Velikost udělala svoje, a řezník si asi myslel, že zabíjá králíka, neboť to aj jak králíka zapichl. To už psychicky neunésl Gořka, kerý sa jal ranu rozšířit tak, aby krév tékla prúdem a né cicúrkem. „Dobrá věc se podařila, hrubá síla zvítězila, tak to chodí na světě, navzdory vší osvětě“ Prasátko dalo kožu a my sme si mohli dat po baňce. Šak co také jiného, když padlo první ranů…


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19

následující »