Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

pracovní nasazení

(Pajis, 11. 12. 2007 13:17)

Tož jek vidím, už tady začínám nekerým chybět a po dědině sa nesú debaty o tom, lesti sem třeba nedal kožu nebo neco jiného, protože mě neviděli ani o víkendu v hospodě, což je jev, kerý sa vyskytuje jednú, maximálně dvakrát do roka. Kožu sem nedal, aspoň si to myslím, ale moja absenca v deníku je způsobená tým, že všeci zemědělci a podobné individua chcú mět před vánocama nošu peněz a my sa jím snažíme (aspoň tým hodným) vyhovět. No a tým nedobrotám, keré by měl odnést mikulášský čert, tým nic nedáme, nařčež sa oni odvolajú a naplákajú, jak jim hážem glocky pod nohy a že najprv bojovali s komunistama a včíl bojujú s nama, až mám kolikrát pocit, že je půlka našeho regionu příbuzná s bratrama Mašínama. Najlepší sú takoví, keří nám dojdú nadat rovnú do kanceláře a mudrujú, že oni sice lejú močúvku do příkopy (tak jak to třeba rádo dělá družstvo Prusinky), ale že by sme na to neměli šancu přijít, kdyby jich nenapráskal súsed. a ten jich napráskal enom proto, že oni majú žondýra a on mosí jezdit enom s zetorem, a tak jim nepřeje a vůbec. V sa potom snažíte vysvětlovat takovým ludom, že močúvka sa neleje do příkopy, ale na pole a eště lepší je, když sa to smíchá s turkyňú a je z toho ten bioplyn, což je sice věc bursíkulibá, ale smrdí to eště víc jak mikulášký čert. Kdyby to chtěla postavit Topagra pod čupama, tož budu protestovat jak Klaus proti Kaplického knihovně, to už bysme si asi nedávali odpolední kafisko na dvoře. To po takovém vysvětlování nemáte čas na nejaký deníček, to dá rozum. Kór eště jkdyž je před tema vánocama a já mám sice všecky dárky už vymyslené, akorát ich je eště potřeba aj nakúpit a když já nakupuju tuze nera, kór když mně do ucha hulákajú koledy a všady je lidí jak sraček v bioplynce, to potom néni jednoduché. K Dandom bohužel prodejci vánočních dárků zatým nedorazili, občas tam sice zavítá nejaký přičmoudlík se zaručeně pravýma CDéčkama, ale hospodský ho dycky vypakuje spíš než stačí otevřít hubu. Toťkaj sem si dělal ve skříni pořádek a narazil sem tam na skoro fungl nové manžestráky, o kerých sem vůbec nevěděl. Radost pohasla poté, co sem zjistil, že sa do nich ani při přimhúření obúch očí a zatnutí všeckých 30 zubú nenasúkám bez toho, abych do dvúch hodin nedopadl jak eunuch (kdo neví, co to je, tož nech´to radši nezjišťuje). A tak uvažuju o tom, že by našel Antošek pod stromečkem nové gatě, ale zatým mu to nikdo neříkajte. Betak mně to připadá poněkud nesportovní a nečestné, takže z teho asi sejde. No a lesti bude zitra deníček, to také eště nevím, jelikož lesti sem budú chodit takoví trúbé, co došli, než sem stihl tento díl dopsat a měli všecko včetně vánočních dárků, ale postrádali povinné dokumenty k podpisu, takže sem jich mosel decentně vypakovat, zasej sa tady nezastavím a vy budete odkázaní maximálně na Mikuláša. Aj když, kdyby sa mu chtělo aspoň nekdy převzít štafetu, nezlobil bych sa....

Večeřa

(Pajis, 5. 12. 2007 15:35)

Tož nabídek na večeřu sa sešlo víc, aktivní byly hlavně žalmanky, keré sa o mě přetahovaly s tým, že nás všeckých potom zavezú do KD. Né že bych už v kariéře nebyl večeřat na Chmelnici, dokonce sa k tom vztahuje aj jedna veselá historka, když mně u Kamilů kdysi naložili tolik jídla, že bych to nezedl ani dohromady se stŕýcem Kamilem, počkal sme na příznivý okamžik a v nestřežené chvilce sem jim řízek vrátil zpátky do mise (pochopitelně v celku a do mise řízkové, nikoli salátové). No ale abby sa děvčice nehádaly a jedna druhéj nezáviděly to, že sem k nim šel/nešel (nehodící sa škrtněte), tak sme sa rozhodl jít svojú vlastní cestú. U Blahú sa mně vybekovat nechtělo, považoval sem za vhodnější, aby Hanka načerpala silu do hodového večera. A tak přišla řada na mladší tanečnicu, Markétku Vojáčkovú. Pravda, nejvíc odvázaný byl z mojéj návštěvy její tzata, kerý si mylně myslel, že idu na večeřu za ním, ale každopádně řízek aj se salátem sa pro mě našel. Dokonca aj lahvové pivečko, aby mně šmakovalo. No po večeři sme sa šli podívat na baby, keré byly zalezené u babky Vojáčkovéj a plkaly. Pravda, šel sem tam s malú dušú, protože sem sa bál, že budu najisto v pondělí vzpomenutý ve vysílání ČRo Brno v pořadu Slabaňa na přání. Brzo sem ale zjistil, že to byla od Jaryny malá lest a chytrý tah. Proč by měl pit s návštěvú svoje pivo a gořalku, když može návštěvu dovést ukázat babce a návštěva pije babčino pivo a gořalku a eště si občas vzpomene aj na svojého synáčka. Hecoval sem ho, ať ide se mnú na zábavu, a Jaryna byl svolný a aj ochotzný, ale nakonec to nedopadlo. Sú dvě varianty, buď sa nechtělo jeho, aj když tá vypadala, že ju také přesvědčím, anebo Jaryma zadříml ve vaně nebo při holéní, aj když pořádní chlapi sa přeca před hodama nepotřebujú kúpat a ani holit. No každopádně sem jich na zábavě nepotkal, eště že tam bylo všady tolikých známých.....

Tož stárku za dvérkama

(Pajis, 4. 12. 2007 11:46)

No a po kostele už sa jelo naplno. Na zapití kostelního vystúpení sem okoštovál nekolik vzorkú z nabízaných demižónů a navrch sme s Gořkú prdli aj jednoho točeňáka. Bylo jasné, že deň bude beztak dlúhý a kdoví, kdy budeme mět možnost dat si zasej aspoň lahváča. A co kdyby sa náhodú ozvaly dozvuky zapalování, co potom po cestě. Mladí si mezitým povykládali zážitky z kostela a prvních hodových minut, vyměnili si pocity, dojmy a obsah demižonků a seřadili sa do zástupu, aby mohli vyrazit. My sme sa obětovali a celý průvod uzavírali, nekdo mosí byt aj odborný dozor a kdo je tam starší jak Žalmani. Akorát mě mrzalo, že sem nečul u stárka říkání vedúcího chasy, aneb jak říkajú kluci o pár nadmořských metrů nižej, chasmistra. Sám sem ho skládal a tak sem byl zvědavý, lesti majú u Ptáčků opravdu posečené křoviňákem, nebo sekačků. Kolečko v okolí Floriánka je jev vceku běžný a opakuje sa nekolikrát za desetiletí, stačí eniom namátků vzpomnět Jozu, Elišku či Vojtu Vašíčkového a když sa k tom přidal letos Křoviňák, podobně úrodný kraj v Bílovicách nenajdete. Sóla pro rodiče sem sa mosel zúčastnit také, protože tak mladú maminku stárka také eště nepamatuju. Zatýmco všeci šli po pagáčkoch nebo sekané, my sme si s Gořkú dali napůl lahvoňa, šak je to také navařené. projistotu sme sa schovali za roh, aby nás neviděli ludé a už vúbec né pan kamera. No a šlo sa na náš konec, kde už to známe. U Knapů sme si řekli, že když je stárka v uličce, že by nebylo od věci dat si baňku a tak sme to aj provédli, mám taký pocit, že pro jistotu aj nekolikrát, protože nikdo neví, lesti to nekdy zkusí aj ten Lojzík Knap. Budliky budliky tentokrát neproběhlo, aj když by sa to k tak slavnostní chvíli hodilo. Nejakým hnutím osudu sem nekde ztratil tanečnicu a tak cestú k obci sme sa moseli s Gořkú dělit o Ramu. U OÚ sem si našel alternativu v podobě osvěčenéj tanečnice Markétky Vojáčkovéj, se kerú tančím už jakýsi ten rok. Dycky sem ju nosil na rukách, ale jednak porústla a jednak bylo takové pofrfněné, že bych si při tanci určitě o boty zašpínil košulu a tak sme tančili klasicky. Dokonca sem s ňú hodil aj hlucké, když tančit, tak pořádně. Vzal sem ju aj do průvodu, ale už u fáry si Jara Vojáčkú všíml, že sa nemože dopočítat svojích děcek a tak mně ju došel zabavit. Už zasej sem ostal sám, ajéje...

Žalmani

(Pajis, 3. 12. 2007 13:52)

Konečně sa dostává čas na dlúho očekávaný díl. Tak jak každú hodovú sobotu, zatýmco my sme eště pobíhali v trenýrkách, baby u nás stály frontu na uvázání šátků, my sme měli klasicky eště času dost. No a jak to u klasiky bývá, zasej sme to potom hónili na poslední chvílu. Při oblékání sme zjistili, že Antošek už nemá v kroji tak srandovní prdelku jak posledně, že já mám boty s klimatizacú, jelikož sme na nich objevil solidní ďúrenku a že Gořky má už před startem demijón poloprázdný. No ale tak jak dycky aj letos sa to stihlo, Svačina dostal jako technická podpora do batohu deštníky a mohlo sa vyrazit. Nebudu zabíhat do žádných větších podrobností, prostě sme sa sešli a vyrazili ke kostelu. Já sem měl jít domlúvat do sákristie čtení a takové ty věci. Kaplan aj Šula byli rádi že mě vidíja a začali mně pichat do rukú lexionář, přímlubvy a nakonec aj žaltář. S přímluvama a čtením to bylo jasné, tam už sme měl vyhlédnuté mládežníky, keří to vezmú. Ale co včíl s tým žaltářem, od určité doby nechodí na žehnání schóla a ani Jirgen, abysme to búchli společně. Tak sem sa rozhodl, že to zkusím sám. Nebyla to správná volba. Aj když sem věděl, že u žalmu "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium" je notový zápis podobný cestě z Bystřice na Hostýnek a že pokáď začnu nekde uprostědka stupnice, tak na konci su nekde v řiti, šel sem do toho. Začal sem, a už sem věděl, že su v řiti. Po prvních dvúch slovech mě polél studený pot, ale věděl sem zároveň že ustúpit néni kde. Vzpomněl sme si na horňácké slavnosti´, zatl zuby a vytáhl to do výšin, kde je doma tak maximálně Kája Gottú. Svaý Josef, pěstún, zacpal Ježíškovi obě dvě uši a měl sem pocit, že aj svatý Floriánek na soše vzdadku, si narazil pořádně na hlavu hasický blembák. Krojovaní sa řezali a pár tetiček sa snažilo mě podpořit, ovšem bez valného úspěchu. Sloku sem si mosel dat o rovnú oktávu nižej, ináč by to nešlo vůbec, a tak sem zas prozm,ěnu končil kdesi v kostelní kryptě, až sa ti chudáci neboštíci párkrát pootočili. No ostuda parádní, tak jak sa na hody patří. Naštěstí to má enom dvě sloky, vypálil sme od Ambóna jak kdybych byl Lucifar a tzastavil sem sa až před kostelem, kde sem sa chvílu vydýchával. No co, nedá sa nic dělat, nekdo mosí ty lidi aj pobavit. Gořkovi se Surinem sa to lúbilo natiolik, že mně okamžiitě založili fanklub zvaný Žalmani...

Chystání

(Pajis, 29. 11. 2007 11:14)

Tož už tady byl předhodový páteček a s ním spojené chystání sálu, žúder a podobných aktivit. Začal sem natradičně tým, že sme sedl do auta a jel eště na rychlovku vyřídit pár věcí do Bílovic. Po návratu už ńa sále byli nekeří z pracovníků, Karotka už si dokonca aj stavjal žúdro před hospodú a Křoviňák s mančaftem u stárky. A tak sme sa vydal na inspekční obchúzku, najprv po sále a potom aj ke stárce, šak sme skoro súsedi. Na sále to docela makalo a ani u stárky to nebylo najhorší, akorát sem jim mosel poradit, ať si donesú nejaké štokrle, protože bylo jasné, že kór Svaloň na samý vršek žúdra určitě nedosáhne. S hospodářem sme si dali po jedné a eště sme napověděli, jak zarovnat vršek žúdra, aby to bylo pěkné. Na další baňku ani dávání rúží už sem nebyl zvědavý a tak sem pokračoval v akci K. Jak mně informoval hodový lid, údajně sa nedovézly žádné židle ze sálu. Pravda byla trošku inačí, židle sa dovézly všecky, ale eště to furt nestačilo. A tak nezbývalo než zapnút Medvídka a podumat, z kama si pošťáme. Najprv sem udělal selekci v hasičárně, potom v pekle a nakonec sem zhuntoval mančaft do kapličky. Eště mě napadlo, že bysme si mohli pošťat židle od farářa z čajovny, ale potom sem to zavrhl, protože jak znám farářa, určitě by ty židle chtěl vrátit a určitě aj hned po hodech, čehož pochybuju že by byl nekdo schopný. Leda bysme ty židle vzali sebú v pondělí po cestě na Centrálu, ale v pátek sme přeca eště nemohl vědět, ajk dopadnu v pondělí. Pravda tušení mě napovídalo, že tak jak lóní, ale jistota je jistota. No a o tom, že mě tušení nezklamalo a jak to celé dopadlo, zasej až jindá...

Chvójí

(Pajis, 28. 11. 2007 9:53)

Sobota před hodama měla klasický program a průběh. Sraz na bílém mostě o půl deváté byl pro kluky Dostálkovy opět nereálný, jelikož sa Antoškovi nechtělo zrovna dvakrát stávat, natož oblékat. Ale aspoň na devátů do cukrárny sme to sice na poslední chvílu, ale přeca enom aj stihli. Sestava nebyla z nejhorších, skoro by sa s přimhúřením obúch dvúch očí dalo řéct, že tam byli pomáli všeci. Minimálně teda všeci bílovští výpitci, jak to komentoval Zlobidlo: "Startovací podnik je startovací podnik" Při rychlém točeňákovi sme s Šestkú vzpomínali, lesti pamatujem chvójí pod snihem, ale shodli sme sa na tom, že ani za našu bohatú kariéru chvójí rozhodně né. Když už sme byli u teho vzpomínání, vzpomínka na falešného soba nás utvrdiila v tom, že když vezneme od Lenky neco z lékárničky a potom to vrátíéme zpátky, že sa logicky nic nestane. Logicky sa nic nestalo a obvazy sme mohli vrátit zpátky, jelikož Kdo je připraven, néni ohrožen. Po příchodu na klasické místo, kde podle mínění mladých už třetím rokem néni žádné pořádné chvójí a každý rok z tama vezeme narvanú vlečku krásného chvójí sme nejprv udělali přednášku, jak sa nemá osekávat (Pamětníkovy stromy od loňska totiž uschly), vyhnali dorostence navrch a šli založit oheň, protože bylo jasné, že dneskaj bude potřeba sa zahřívat aj ináč jak gořalků. První mustr, kerý společně dokmasili stárek loňský a letošní, sa zrovna nadvakrát nevydařil, ale potom už to bylo enom lepší. Potom, co sem mosel poslúchat neustálé nářky mlaďochů, že už néni z kama brat a že sa to nehodí, sem sa vyhecoval a šel přispět také svojú troškú do mlýna a na vlečku. Vybrál sem si krásně košatý smrk plný pěkného chvójí, kerý měl enom malú detailní nevýhodu. Místo 15 metrů, na keré lozili ostatní měřil tak 25, ale zas sem si říkal, že tam bude 3x tolik chvójí co na tych žebrákoch. Další nevýhodú bylo, že sem eště nedosáhl na první zelenú halúzku a už sem myslel, že nemožu. No ale hec je hec a navíc když člověk nemože, tak eště má cosi jak 60% sil nebo tak sem to aspoň kdesi čul. Když sem sa s třema náručama chvójí vrátil, vypadalo to, že leckeří kluci už majú tych 60% sil za sebú. Nejvíc sa hecovali dvojčata Filuta s Tonkem, lebo to vypadalo, jak kdyby si řekli:"lesti ty si uplně, tak já budu eště víc." Takový materiál nebyl schopný zahrát ani nejaké hry a sútěže tak jak lóní, protože by to hrozilo zraněním, na keré by nám jeden obvaz jistojistě nestačil. Eště nachystat náplaťky (nekeří šohajé ani nevěděli co to je) a mohlo už sa enom čekat na ranu z milosti, respektive zvuk traktoru značky zetor s Otú Kročilovým. Jelikož sem měl eště večer cosi v plánu, přinésl sem oběť a jel sem s Otú vykládat. Takže ani nevím, kde všady eště byli a kde eště trefili. Ale na hody byli všeci, takže trefili najisto aj dóm, dúfám aspoň, že skoro všeci....

Na očním

(Pajis, 22. 11. 2007 11:33)

Návštěvu na očním sa mně dařilo dlúhú dobu protahovat. Najprv sem si říkal, že tam půjdu za odměnu a brýle si dám jako dárek k narozeninám, potom sem zase posunul termín na „po bílovskéj púti“ a už to vypadalo, že to bude až „po bílovských hodech, ale mýlil sem sa. Spolupracovnica už nemohla vydržat při sedění v hospodě, jak po očku čučím na fotbal a při vstřeléní góla odbíhám k obrazovce, jak kdybych ju chtěl radošťů olízat. Furt do mě hustila „Proč nenosíš brýle, když vidíš h…“, což mně až tak moc nevadilo, protože to sa dalo druhým uchem vypustit. Ale jelikož moje spolupracovnice majú většinú aj jakýsi ten rozum, řada z nich na to majú aj vysokoškolský diplom (což né vždy mosí byt záruka teho, že když je diplom, je aj rozum) a tak sa stalo co sem neočekával. Bez mojého svoléní a vědomí sem byl objednaný k očnímu doktorovi, dokonce sem měl jasně stanovený aj datum a čas! Byl sem z teho tak vyvalený že sem akorát poděkoval za to, že to néni týden po hodech, jak sa povédlo objednat Gořku našéj mamince (Cituji: „ Po hodech? Jak ťa něco takového mohlo napadnut?“ „Šak je to až ve čtvrtek, to už bys snáď mohl byt ustálený“ „Jak možu vědět, co budú na Horním konci nalévat za gořalku“) Už nebylo kde cúfnút, protože tá potvora aj nahlásila našej vedúcí, že v úterý přijdu do práce pozděj, jelikož idu k doktorovi. Co sem mohl dělat, šak znáte baby. Nešlo ináč jak v úterý ráno do práce zamířit místo k doktorovi na polikliniku. V čekárně bylo lidí jak kdyby zuřila chřipková pandémija a tož sem si sedl a čučal. Byla to čekárna pro dvě ordinace, obě dvě oční. Když vylézla sestřička, tož sme tak jak bylo nakázané, zacigáníl že bývám v téj a v téj ulici, abych byl jakýsi ten spádový pacient. Že su padlý na hlavu, to sem věděl už předtím, ale že mosím cigánit, abych byl aj spádový? Samozřejmě sem spadl k doktorce, kerá měla dvojnásobek panošů. A tak sem přes dvě hodiny čekál v ordinaci, bez toho, aby mě někdo držal za ruku na desetiminutové vyšetřéní. Posledníc půl hodinu sme myslel že už sa asi po…, ale byl sme statečný a vydržal sem to aj s vyšetřéním. Bylo to divné, čučali mně do každého oka, aj tam fúkali jakýsi studený luft a vůbec to bylo takové divně. Ale říkal sem si, že je to furt lepší jak kdby to samé zkúšali do řiti. Nakonec sem nafasoval poukázku na jedničky dioptrie na dálku do každého oka, poukaz na 300 Kč slevu v nejdražší optice v Praze, podělkoval sem a šel do práce. Tož nebylo to nejhorší, ale eště by to chtělo trochu vychytat. Ideální by bylo, kdyby mě ty baby neenom objednávaly, ale aj místo mě chodily na kontrólu. Mosím to navrhnut a uvidím. Včíl už aspoň aj do dálky a v deníčku pražáka sa uvidíme až po hodech. (lesti eště uvidím)…

jak sem přestával vidět

(Pajis, 21. 11. 2007 11:27)

Nadpis dnešního deníčku by byl možná aktuálnější až příští týden, kdy možná budu popisovat aj hodovú nedělní obchůzku. Protože jak známo, nekeré uličky a konce v našej obci sebú nesú riziko zvýšeného nebezpečí trvalého poškození zraku a nemyslím zrovna zánět spojivek. No ale uvidíme po neděli, kolik toho uvidím. Poslední dobú, asi tak od května sem začal pozorovat změny ve vnímání okolního světa. Dalo by sa to označit tak, že sem měl takové rozšířené obzory. Bohužel sem toho nedosáhl četbú knížek a už vůbec né návštěvú divadel, výstav a vernisáží, pokáď nebudu počítat púťovú výstavu drobného zvířectva a podobných exotú, kerú navštěvuju každý rok. No zkrátka následkem čumění do knížek, jejichž obsah si stejnak z 95% nepamatuju na filmy, jejichž název si z 95% stejnak nepamatuju, na baby, jejichž ména si stejnak z 95% nepamatuju, do sklenky, což si většinú nepamatuju či do blba, na kerého si už vůbec radši nepamatuju sa mně najek zhoršil zrak. Do blízky dobré, ale do dálky mizérie. Pravda, eště pořád sem rozeznal Buchlov od Barborky, ale už enom proto, že sem tam čuměl z Podhrázů každým rokem, takže už vím co je co. Najhoší byly ale rozmazané obličeje lidiček, což sa projevovalo najvíc asi v kostele, protože sme z chóry najisto poznal akorát tři lidi. Šulu, protože teho si nezpletete, našeho Sváču, kterého si už vůbec nespletete a farářa, protože je oblečený většinú ináč jak ministranti, což si také nespletete. Pravda, občas, když sem chtěl zjistit, kdo čte čtení, pomohl sem si postáním brýlí od Antouška, ale bylo to řešéní dočasné a nedokonalé. Trapas byl, když sem u kostela potkal jakúsi babu, kerá mě pěkně nahlas zdravila a já sem až po chvilce odhadl, že by to mohla byt Genova Magdalenka, jelikož tlačila kočárek. Šerlok Holmes by řekl cosi o brilantním úsudku, ale Pajík si řekl, že s tým bude asi moset něco udělat. Tož ale o tom až zítra…

dostatečné zásoby

(Pajis, 20. 11. 2007 11:58)

No a potom už sa to všecko rozjelo, tak jak sa na zabijačku sluší. Rozjelo doslova, jelikož oznámení zabijačky večer předem křížilo hned nekolik plánovaných akcí. A tak Sváču, oporu zadních řad bílovských ministrantů bylo třeba spolu s dalšíma spoluhráčama zavést do Hluku k hale. Budete sa divit, ale los nepadl na Matěja, ale nejakým záhadným hnutím osudu na mě. Ano, opravdu sem řídil já a neenom do Hluku, ale aj do Jalubí, kde sme měli objednané zásilku kuřat. Toto putování mělo jediné pozitivum, když sem sa přesvědčil, že ide opravdu celé Hradiště aj se Starákem projet na jednu zelenú vlnu bez zastavéní. Stačí k tom málo, v Kunovicách na první křižovatce projet na oranžovú a potom už enom jedete na zelenú a za vama to dycky přeskočí. Když sem sa navrátil, zabijačka už byla v plném průdu, prasátko bylo rozdělené na několik malých kúsíčkú a najisto proběhlo aj několik malých štamprlí, protože Gořka už byl o kapánek klidnější. Strýc Ruda, když viděl dvě plné bedny kuřat, tak sa otázal, na co to máme a k čemu je to dobré, čehož sa okamžitě chytl Gořka a řekl: „to máme pro králíky, oni potom majú lepší srst a kožkař sa na to nemože vynadívat“. Chtěl sem sa chytit noža a přispět k dílu, ale poslali mě prat střeva, co už, též zodpovědná funkce. Hlavní řezník kolem oběda seznal, že by sa u nás mohl aj načisto navalit a tak prohlásil, že už to beztak zvládneme sami, prase už neuteče, sbalil sa a vytratil sa dom. Snáď je fakt, že měkká část zabijačky je dycky doménů našeho taty, ale aj tak mohl aspoň posedět a pobesedovat, dat baňku a tak. Tak to všecko zostalo na nás. Přesunuli sme sa do sklepa a začali sa přehrabovat ve vařeném mase, každý za nejakým jiným účelem a chuťů, já sem například šel tvrdě po brzlíkách. Osud byl asi unavený, protože mě jmenovali jako hlavního míchača všeckých pochutin. Mělo to jednu malú výhodu, bylo jasné, že prsty do mlýnka na maso tentokrát nepichnu já, ale přinejhorším Karotka. Časem začaly aj nejaké ty pěsničky, co by to bylo za zabíjačku, aby sa nezpívalo. Pravda, mohli sme sa o nečem aj pohádat, ale to už myslím v deníku jednú byo. Enom škoda, že sa Antošek neodvážil pozvat svoju galánku, to mohla byt panečku zkúška ohněm a Svačina by to ocenil, aspoň by sa měl s kým střídat v chozéní pro lahváče. Aj když to, že mosel jít dvakrát, byla enom jeho chyba, jelikož neudělal dostatečné zásoby už před zabijačkú. Aj když je otázka, co sú u nás dostatečné zásoby…

zabíjání prasátka

(Pajis, 19. 11. 2007 9:15)

Tak sme sa jednoho krásného rána rozhodli, že přišel čas zbavit života jedno z našich prasátek. Po pravdě si o svojém osudu rozhodlo prasátko samo, jelikož si usmyslelo, že nebude žrat. Zatímco u lidí je euthanasie nepřípustná, nečestná a nesportovní, u prasátek to naopak doporučuje deset z devíti veterinářů. A tak když sem v pátek dojel dom, bylo mně oznámené, že místo původně plánovaných zábavných akcí jako je sadění odkopků nebo řezání dřeva bude akce eště o cosi zábavnější. A už od rána bylo o zábavu postarané. Řezník Gořka si sám na zabijačku tradičně nevěřil a tak byl přizvaný odborník na slovo vzatý, v ledasčem připomínající pana Lorenca ze Samoty u lesa, strýc Ruda Dostálů. (možná proto, že je jmenovcem klasického řezníka, našeho kmocháčka, také Rudy). Gořka povolání posily pochopil tak, že si v pátek večer može pěkně vydražit a tak vypadal po ránu tak jak vypadá Gořka po draku a eště aj v opíci, což jak znalci víja, je někdy poněkud agresivnější chování a mnohem rychlejší vytočéní. Prasátko vyšlo na popravu naprosto smířené s osudem, zřejmě mu bylo jasné, že když má zhruba tolik kilo co já, tak by sa mělo nad sebú opravdu zamyslet a nedělat u zabíjačky nejaků komédiu. Na komédiu naprosto stačilo osazenstvo na zabíjačce a hlavně dva řezníci. První problém nastal v poněkud nízkém zamíření, kdy řezník, ač známým nimrodem, spíž než proražení lebeční kosti pomohl prasátku vyčistit šušně v rypáku. Ale aj tak z teho bylo tak vyvalené, že nijak zběsile proti tomuto způsobu popravy neprotestovalo, asi věřilo tom, že elektrické křeslo bolí eště víc. Další zádrhel nastal, když sa řezník nemohl rozhodnut na kerú stranu zvalit prasátko, aby sa dobře pichalo. Já sem pašíka obtúlal jak galánku a když už sem ho kladl, přišel rozkaz přetočit na druhý bok, tak sem ju, teda prasátko, přetočil na druhú stranu. Velikost udělala svoje, a řezník si asi myslel, že zabíjá králíka, neboť to aj jak králíka zapichl. To už psychicky neunésl Gořka, kerý sa jal ranu rozšířit tak, aby krév tékla prúdem a né cicúrkem. „Dobrá věc se podařila, hrubá síla zvítězila, tak to chodí na světě, navzdory vší osvětě“ Prasátko dalo kožu a my sme si mohli dat po baňce. Šak co také jiného, když padlo první ranů…

Zase jednú na bruslách

(Pajis, 16. 11. 2007 11:09)

Dovolenú sem vyuřžil k protažení svalú a klúbú, abych zjistil, lesti eště vůbec nejaké mám a zkusil, lesti sem nezapomněl bruslit. V mančaftě svobodných byla skoro nejsilnější sestava, kerú sem kazil možná tak akorát já, a u ženatých to samé. Zatýmco svobodní mě uvítali klasickým dotazuem, lestzi sme po tak dlúhé pauze donésl zápisné, ženatí mě vítali řečima o přišpendléní na mantinel a půllitrem gořalky, kerým sem nepohrdl. Od začátku sa hrálo v ostrém tempu, nebyl čas na oddech a kolikrát ani na to, abych si stúpl prdelú před branku tak jak to umím. Jarek z toho mosel byt už načisto nervózní, kór když védli najprv 1:0 a potom aj 2:1. No ale v ten moment přišla první moja světlá chvilka. 4x tečovaná pukavka doskákala Jarynovi do klína a spadla na zem, kde sa ju Jaryna snažil zneškodnit. Já sme měl poněkud inačí úmysl a tak sa potkala moja hokejka a Jarynova paprča, co na ní měl vyrážečku v jeden moment. Puk sem neprotlačil do branky, ale ostal ležat vedle Jarového betóna. 120 kilový obránca, nová posila ženatých, odváďal relitivně svoju prácu, byli sme do sebe zakleslí tak, že sem sa v žádném případě nemohl dostat k volném puku. Snažil sem sa aspoň tlačit Jarynovi mezi betóny, aby si Jaryn myslel, že tam ten puk nekde je a zbytečně nečučal kolem sebe. Vyšlo to dokonale, k volném puku dojel volný Ivoš Ledabylú a měl dost času potahnút puk od betonu a lehce zvihnút navrch. Zrovna v pravý čas, spokojeně sem sa vymanil ze sevřéní, posunúl branku a jel slavit. Nevím, lesti Jarynu víc nasralo, že dostal góla, nebo to, že sem mu posunul branku, nebo to, že sme celú dobu stál v brankovišti a tlačil ho do brány zatýmcio puk byl jinde než si myslel, nebo prostě to setkání mojéj hokejky s jeho rukú, každopádně sa opakovala divácky vděčná scénkla, pro kterú na hokej jezdíja aj nejací diváci. Jaryn po mně vystartovál a zase klasicky mě hónil až na půlku. (pro mládež redakčně upraveno) Ty Krakonošu, já ti tů hokejku polámu, počkaj až sa na tebe dostanu, já ťa zrúbu a tú hokejku ti narvu do Krakonošova" a tak nejak dál pokračovaly Jarkovy injektivy. Každopádně gól platil, protože volný puk byl vidět až z lavičky ženatých, od svobodných sem na střídačce dostal pochvalu a od ženatých slub, že budu lízat led a že si zapsali moje číslo. Ale abych byl spravedlivý, mosím Jarka pochválit, v našem dalším súboji sa zaskvěl zákrokem na zlatú helmu. Když sme před ním opět stínovál, povédlo sa mně to zatečovat do protipohybu, Jaryn tam ale sebú mrskl a puik vyrazil, ale akorát před sebe. Měl sem to na bekend, ale každopádně Jaryn sa kúlal na zádech a 90% branky zelo prázdnotú. tak akorát sem to tam ukludil a už sem zvíhal ruky, když sa z nekadyma vynořila Jarynova lapačka a puk lapla jak kačena muchu na králíkárni. Spadly mně ruky aj brada a nezbylo než Jarkovi pogratulovat. Přivítal mě "ty z tadyma táhni, Krakonošu, ale potom sa nechal poplácat po helmě. Co mu také zbývalo, když sa eště pořád válal po zádech. No a jak to celé dopadlo si přečtěte na www.hcvcelary.estranky.cz

dovolená

(Pajis, 15. 11. 2007 13:45)

Tento týdeň sa to nejak navalilo, ale né já, nýbrž práce sa nahromadilo tolik, že teho času néni. Tož hodím enom jednu dušičkovú historku: Před Dušičkama mně vedúcí v práci oznámila, že mám poněkud přehršel dovolené a pokáď s tým necio neudfělám, že mně propadne, což sme samozřejmě nechtěl připustit. A tak sem si vybral, že si vyberu dva dně dovolené, na vozéní hnoja a podobné potřebnosti. Tak sa mně povédlo aspoň jednú za čas vyrazit večer do bílovského kostala na všecky svaté. Po kostele sem potkal tetku Blahovú, kerá místo aby mě pozdravila, tož na mě začala šklébit co dělám doma, lesti máme prázdniny a že dělám v Českéj repulice a né na Slovensku, kde majú státní svátek. První sem zalapal po dechu, ale potom sem sa velice rychle chytil a s vážnú tvářú začal huškat. "Tož to víte, státní svátek je na Slovensku, v Německu, Polsku aj Rakúsku a tak si ministr zemědělství řekl, že když nepracujú agrární sektory v okolních státoch, tak nebudú pracovat ani agrární úřady u nás, aby sme s Evropú držali hubu a krok. A tak sa nám rozhodl dat na dušičky dva dně placeného volna a co sem měl chudák dělat? To sem měl ostat v Praze?" A s pocitem dobře odpálkovaného dotazu sem šel na hřbitov. Tetka Blahova to možná nesežrala, ale tetiny co šly za ňú, ty si mohly hlavu ukrútit, co sú to dneskaj v téj Praze za pořádky. Dva dně placeného volna enom tak za nic? Lesti tak huškajú všeci státní zaměstnanci, tož sa vůbec nedivím, že nás ostatní pracující nemajú rádi. šak nás platíja takříkajíc ze svojích daní. Akorát by mě zajímalo, kerú sviňu platím ze svojích daní já sám, dúfám že nekoho takového jak su já, možná bysme si aspoň v hospodě rozumněli...

Kněžpolské dozvuky

(Pajis, 14. 11. 2007 9:37)

Na druhý deň sme byli v Kněžpoli zas. Né že bysme sná´d vyrazili na večerní zábavu, ale s gořkú sme využili toho, že hodová mša byla na půl jedenácté a tak sme drapli plečky a valili. Čekali sme kaplana nebo farsona a jeho klasický výsměch unaveným krojovaným, ale nasadili jakúsi posilu z Luhačovic, aby hodil slavnostní kázání o svojích životních zkušenosťách. Zajímavé životní zkušenosti za sebú měli aj krojovaní, keří sa dovalili až 5 minut po půl, naštěstí na ně Šula počkal. Nečekal sem, že bych si zabékal večer aj ráno, ale když vyrhaník spustil Ejhle oltář a tetiny spustily o půl sloky pozaděj, nevěděl sem, lesti si mám zacpat uši, utéct z kostela nebo začat zpívat pořádně nahlas a dat tom trošku řád. Krojovaní evidentně neměli nakopírovaný text a celkově vypadalo že je jim uplně jedno, že asi taková disharmonie je při zpěvu v kostele normální. pravda, stává sa to aj v trojlodním kostele v Bílovicách, ale tam je o částečně způsobené stavební dispozicú a částečně strýcem Poláškovým v mistřickéj kapli. U Ejhle oltzář znám naštěstí celý text z paměti, zřejmě následek středoškolských studií, takže sem si opravdu zabékal, chudák Gořka odpadl už po třetí sloce. Mezi krojovanýma naštěstí nikdo neodpadl, aj když sme tam měli svojého favorita, bratra č. 6. Po mši sme zjistili, že venku prší a tak nám nezbylo nic jiného než sa jet schovat do hospody. Ancábl sa moc neobměníl, dokonce aj oblečení nekerých štamgastú vypadalo stejně jak včéra.Přeca enom taková mikina Iron Maden sa nevysléká ani nepere, jelikož je v ní fluidum. Bylo tam plno známých figurek a tak sme sa nemohli divit, že spíš než pivo sme dostali štamprlu, hody sú hody. Záhy dorazil aj šestka se šestkovú, přisedli a tak nejak sme začli probírat včerajšek. Chválil sa, že byl hodný a že má na komoře, prej dostal dokonca za svoje chování v sobotu aj pochvalu. Než vyrazil na nedělní obchúzkupod vlivem počasí sa začal řádně impregnovat piviskem a tak sa s nama snažil držat krok. Pravda, mohl držat krok třeba s jeným nejmenovaným fotbalistú, pro kterého právě dojeli spoluhráči, lesti ide hrát. Řekl nejdu a aby to potuploval, tak hodil čelo, takže bylo každém jasné, že náš Antošek zas bude v Mistřickéj záloze běhat sám. Šestka čelo nehodil, a zatýmco my sme vyrazili k domovu, on vyrazil na obchůzku. Kolik toho obešel nevím, ale cosi mně říkalo, že aj když měl po sobotě pochvalu na komoře, že mu tam moc dlúho neostala...

os kněžpolská chasa

(Pajis, 12. 11. 2007 10:44)

Hody zvané císařské sú populární pro stálost počasí, občas státní svátek, vycházající na pondělí a změnu času z letního na zimní, což přidává jednu hodinu spánku, jinak také řečeno, hodinu pařby navíc, protože si nejak nemožu vzpomnět, kdy sem naposledy z hodú šel spíš jak ve tři, teda přesněj řečeno ve dvě. Pravda, možná to bylo tým, že sme tam s Gořkú dorazili až po desáté, protože místo na sál sme po příjezdu zamířili eště do místní knajpy, protože neco takového aby člověk pohledal tak možná v Přerově na nádru. Nejak sa nedostávalo židlí, naštěstí partyja dorostenců byla dost uvědomělá a tak nás starší pustili sednút na židlu a sami si podali bobek v podobě židlí bez opěrátka. Dali sme si s Gořkú po pivě a sledovali místní hodaře, z nichž nekeří vypadali že hodujú minimálně od čtvrtka a že už toho asi dneskaj moc nezatančíja. My sme si ale skočit chtěli a tak sme sa přesunuli do sálu. Občanské sdružení hodová chasa má nevýhodu, že si krojovaní všecko mosíja dělat sami, včetně prodávání v bůdě a vybírání vstupného. No a když sa Vám podaří dovalit těsně před tanečkama, v kase sedí akorát trochu prachu, ale žádný krojovaný, což znamená vstup zdarma. Povzbuzeni začátkem sme sa vydali do sklepa, abysme zjistili, že místo na sezení máme tak jak dycky na schodech a že už nejsú ani decáky, takže mosíme pit rovnú z flašky. ajéje, tento detail byl vskutku z tych nejmenších. Burčáci sa na mě zasej usmívali, asi sa nemohli dočkat, až si zazpíváme. Najprv nám jich ale odvolali navrch na sál na ty tanečky. Dělám to se sebezapřením, ale mosím uznat, že tak povedené tanečky sem v Kněžpoli eště nikdá neviděl. Bylo to na úrovni tanečně aj pěvecky, jak by řekl Fanek Kúdelkú "Zřejmě slušnej oddíl". Dokonca striktně dodržovali aj originální zápisy, takže nebyly čut žádné zhýralosti typu "Kněžpolská šenkérko dobře sa měj, kněžpolským mládencom, a už vůbec nebylo historicky známé V kněžpolském hájku doprovázené mohutným dúpáním, jaké možete vidět max. ve Falešném Sobově. Holt už sa velice polepšili, což sa nedá řéctz o mně, neboť sme klasicky tančil navrchu dúůlle, navrchu dúle, doprava, doleva, polku, vlačík, danaj. Enom ty bílovské sa mně moc nezadařily. Pravda, vybral sem si do tanca Hráška, kerá z téjto volby byla tak nadšená, až jí hrkly slzy do očí. Asi už je tento tanec rezervován jako koalí, což sem ovšem nemohl vědět. stejně tak sme nemohl vědět, že u bílovských vydržím enom po druhú,pěsničku. Kerýsi trúba sa totiž začal opakovat, no a já sme sa ho snažil přezpívat a docela to aj šlo, ale když Zdenál zahrál potřetí to samé, jako slušně vychovaný chlapec, když sme dostal u muziky košem, tož sme si šel sednút. Už su přeca enom dost starý na to, abych mosel za každú cenu tančit všecko. Ńa závěr eště jedna perlička, když sem tančil naverchu, přistála mně na hlavě baranica, což je jev vcelku běžný, když ste na hodech. Po dotančení sme sa s tanečnicú přesunuli v búdě, čekáme minutu, dvě , tři a nebylo nikoho ani v búdě, ani teho šohaja, co mně narazil baranicu nebylo vidět. Co už. nachal sem baranicu a dvacetikorunu na parapetě, natahl sem sa do búdu pro rozpitý litr, nabídl sem tanečnici a šli sme zpátky do sklepa. Holt občanské sdružení mívá aj svoje muchy...

Antoškovy patálie IV. - slohovka

(Pajis, 9. 11. 2007 10:56)

Krátký miniseriál ze života jednoho ze sourozenců uzařeme malým domácím úkolem. Né že bych vám snáď zadával nejaké domácí úlohy, aj když nekeří z vás by aj zaslúžili, protože kliknút na záložku žídlík a vidět tam výsledky loňského ročníkmu nesvědčí moc o péči našich adminů, ale jednoho víkendu za mnú došel Antošek s tým, že by potřeboval pomoct napsat slohovku. s těžkým srdcem sem to teda odkývl no a v nedělu po obědě sem sa rozvalil na lúžku a začal mu diktovat. Téma znělo zajímavě, "krásy rodné Moravy" Pod dojmem předešlé hodové zábavy sem měl chuť mu nadiktovat "široká dolina, úrodná krajina, zahrady pole, vinohrady...." Ale potom sem si řekl, že takové sračky tam hodí 60% starších sourozenců studentů průmyslovky, že by to chtělo přece anom neco jiného. Vzpomněl sem si na Béďu Smetanového, kerý kdysi také napsal, byť v notách, o krásách Moldau už od prameňa. A tak sem sa o krásách zmínil hned od Kralického Sněžníku a postupně sem jel po průdu důle. Vyloženě sem si ten místopis vychutnával, aj když je fajkt, že nekeré obraty měl Antošek problémy zaznamenat a začal sa vzpěčovat. Když sme mu oznámil, že lesti to tam nenapíše, tak si može zbytek domyslet sám, povolil a psal. Sám nevím, co sa mu nezdálo na slovním obratu "při procházce Květnou zahradou můžete pouze tušit bezbřehý klid a mír v duších pacientů nedaleké výhlášené léčebny" Já sme tam totiž daný obrat potřeboval dat, jelikož sme celú slohovku zakončil tým, že nechám na návštěvníkoch Moravy, lesti krásu a pohodu najdů v Petrovském vinném sklepě nebo v Kromclu v blázinci. Antošek poděkoval, předatloval si to do počítača a odevzdal. Učitelka sice poznala, že ve slohovce té strojařiny moc néni (šak téma také neznělo krásy soustruhu TX 600), ale přesto s tým byla velice spokojená, takže Antoškovi sa dostalo cti slavnostně deklamovat svoju slohovku před celú třídů. Úspěch byl zřejmě značný, ináč si néni možné vysvětlit, že zzrovna táto slohovka byla vybraná sdo jakéjsi středoškolskéj sútěže. Včíl eště tak sa dostat do krajského kola, kde by bylo súčásťú sútěže napsat z fleku slohovku na vylosované téma. To bych sa mosel snáď oholit....

Antoškovy patálie III. - u Dandů

(Pajis, 8. 11. 2007 10:00)

Další den Toníci a spol chodili po památkách a zatímco oni sa fotili u památek, japončíci a podobný ancábl si fotil do svojích kúzelných mydlových krabiček českú studentskú chudinu, co nemá ani na to, mět obě boty stejné. Po obědě dostal mančaft rozchod, učitel si jel vypit za kámošama z výšky a zbytek mužstva nechal svojému osudu. Antošek zamířil na návštěvu na moje pracoviště. Trefil skoro napoprvní, aj do mojéj kanceláře, jelikož sa potkal ve vchodu se spolupraciovniců, kerú znal ze čtvrtstoletí. Byl zmrzlý jak husinec a tož sem sa nad ním smiloval a podíval sem sa,. co za dobroty mám v baru. Vytáhl sem svůj kúzelný šanon a se spikleneckým úsměvem a hláškú "toto ti dám okoštovat, tos eště stoprocentně nepils" sem vytahl červeného absinta. Nalél sem nám po jednéj, Antošek byl fascinovaný barvú aj vůňú "šak to smrdí jak kapky do nosa" fakt je ten, že mně to ptaké připomíná bromexin, ale neenom vůňů, ale aj chuťú, což ostatně záhy pocítil aj Antošek. "Tož poďme do nich" zavelel sem, lupl sem ju a sledoval, co bude následovat. První sa zakuckal, potem začal lapat po dechu a nakonec mu vyletěly slzičky do očí. "ááá, to je sila" "šak sem ti říkal, že neco takového eště nepils" Holt šedesát voltů je šedesát voltů, to leckdy nenajdete ani na Horním konci. Abych mu spravil chuť, do druhéj nohy sem mu radši nalél myslivca. To sice asi také mockrát neměl, ale neco, co je křížencem becherovky a borovičky Antoška nemohlo ohrozit a tak to kvitoval s povděkem. Zašel bych s ním na oběd, ale už bylo půl třetí a tak, když už sme ho nemohl pozvat, tak sem mu aspoň věnoval stravenku, aby neřekl, že su nejaký škrťa. Nasměroval sme ho k Dandom (moja pražská domácí hospoda) a oznámil mu, že mu a jeho kumpánom tam dám na večer rezervačku, jelikož hrála Slavia na Arsenálu, což chtěli logicky všeci vidět a měli bobky, že nenajdú hospodu cenově ani kapacitně odpovídající jejich představám. bych jim to u Dandů pojistil, chvilku po práci sme sa s naším IT a ostatní partyjú přesunul k Dandom na jedničku. Nakonec sa debata aj žízeň nejak okotili, že když už na hodinách bylo 7 večer, nemělo cenu jít dóm, bylo třeba sa obětovat a počkat na Antoška. Dorazili až chvílu před výkopem, navíc do špatné části lokálu, ale z tama jich vyhodili s tým, že tam rozhodně žádnú rezervačku nemajú a přesměrovali ich na správnú adresu. Já sme rezervoval 8 míst, no ale když přišlo asi 14 vlků, z nichž nekeří už byli spíš jak psi, nedalo sa dělat nic jiného než srazit stoly. studentíci byli nadšení, měli místo přímo před televizů, navíc při pohledu na jídelní a hlavně nápojový lístek sa moseli cítit jak doma. To samo o sobě bylo důvodem k oslavě a tak začaly na stůl létat rumy a zelené, enom ttú borovičku bys u Dandů nenašel. Následky celodenního putování po pražských památkách sa začaly projevovat v zápětí, rozpoložení brodských výletníků bylo každú minutú čím dál víc podobnější rozpoložení slávistů na trávníku a u televize. Nakonec možná nekeří aj viděli 7 hvězdiček kolem hlavy, jak sem sa dozvěděl, zpívali celú cestu na ubytovnu, k převeliké radosti japonských turitů, keří schovali foťáky a vytáhli kamery. Holt kluci ze Slovácka sa nekdy potřebujú projevovat aj v Praze, sám bych o tom mohl nekdy vykládat...

Antoškovy patálie II. - bota

(Pajis, 7. 11. 2007 11:02)

jak už to tak na středních školách bývá, ve třetím nebo eště lépe až v maturitním ročníku sa jezdí na výlet do našeho hlavního města kde já posledních 7 roků jezdím tak často, že mně to ani jako výlet nepřijde. No ale kluci z brodské průmyslovky přeca enom majú Prahu zafixovanú jak cosi magického a tak vyrazili. Situaci, do jaké sa dostal jeden z chovanců brodské průmyslovky stojí za to připomnět,aby neupadla v zapomnění. jak známo, ďáblovy tyčinky sú rozšířené na všeckých typech škol pomáli už od tych mateřských a tak néni divu, že po neěkolika letech závisliosti na nikotinu sa dostaví absťák už po hodině strávené ve vlaku. A tak dva Antoškovi spolužáci vyrazili v Přerově na perón, aby si dali dlúhý kúř, zatýmco kluci od čd přepojíja mašinu. To je totiž taková zvyklost, že sa v Přerově přepojuje mašina. Ale né u každého vlaku. Pokáď totiž jede šišák z Luhačovic, elektrický zgarb zvaný v žargónu peršink číslo 162 ev. 163, sa zapřihne už ve Staráku místo motorového čúda zvané též brejlovec číslo 754 či 750. No a toto byl případ aj vlaku, ve kterém cestovali Antošek a spol. zatýmcio dojica spolužáků vychutnávala plnýma dúškama svěží luft, výpravčí pískl a vlak sa začal rozjížďať. Chlapci zapomněli na vešjkeré požitky spojené s kúřením a jali si vzpomenút na hodiny tělocviku. první to stihl eště ladně a aj ten druhú skočil do vlaku v pravý čas, akorát v momntě, kdy sa za ním zabúchlo automatické zavírání dveří (moderní výdobytek jinak velice nepraktických vozů Beer) Ve vlaku tak byli obá kuřáci, ale že by sa to obešlo bez nejakéj škody, to zas né. Včíl je mezi mladýma taková móda, nosit botasky enom tak nedbale nezavázané se zastrčenýma šňúrkama. A to sa staklo osudným hrdinovi dnešního povídání. Jak sa za ním zabúchly dveři, bata sa vyzúla a tak zatýmco její majitel uháněl ku Praze, bota zostala v Přerově na nástupišti. celý zájezd z teho měl velikú čurinu, ale co včíl? Schválně zvihněte ruku, kdo z Vás na třídenní výlet nosí dvoje obutí. Ze středoškoláků nikdo. Vydat nemalý obnos za nové boty hned po příjezdu do Prahy bylo také nemožné, protože peníze na výletě sa utrácajú za rozličné radovánky, ale určitě né za boty (pokáď teda nejedete na tržnicu do Polska). naštěstí medvídci myslíja aj průmyslovákom. Po důkladném vyšetřování sa zjistilo, že jeden ciťa tam má sebú přezúvky na noc. A tak napravený nenapravitelný kuřák nosil na jednéj noze šupák a na druhéj botasku, co mu ostala. bez nejakých skurpulí v tom chodil po dva dně aj centrem Prahy, aspoň bylo možné fotit aj neco jiného jak památky. tak už to bývá, když sú středoškoláci na výletě...

Antoškovy patálie

(Pajis, 6. 11. 2007 10:06)

Dneska sem dám neco s jiného soudku, ať si pořád nestěžujete, že enom propaguju alkoholismus a tak podobně. Podělím sa o dva zážitky s mojím mladším bratrem, respektive o jeho zážitky se mnů. Jak možná víte, Antošek ide v mojích šlépějách a našel si galánku stejného jména, jaké měla kdysi moja galánka. Méno má nezanedbatelkné výhody, jednak je krátké na psaní a hlavně je dost spořivé, protože když máte svátek zároveň se stědrým dnem, nemožete očekávat, že dostanete dárek k svátrku a eště aj pod stromeček, jak by k tom přišly ostatní hodné děcka. No ale abysme sa dostali k téj veseléj historce. jednoho večera sem dovalil z hokeja a eště než sem šel na tiskovku, hodil sem si věci dom. Už mám vyzkúšané, že než Mira stihne natočit tým největším žíznivcom, já mám věci už rozvěšané na věšáku. Udělal sem to tak jak dycky, ale když sme odcházal, všíml sem si v zádveří jakýchsi botú velikosti pro trpaslíka a eště navíc bílé barvy. pravda, takovú nohu kdysi míval aj Svačina, ale rozhodně by ty boty nebyly tak zářivě bílé. Medvídek začal myslet a vydedukoval, že ty boty u nás budú asi omylem. No a protože v zádvěří bych na ně cestú z hospody mohlů nechtěně šlápnút, což by bylo nemilé, neboť by bílá také mohla vzít zasvé, rozhodl sem sa jich ukludit. Aby jejich hledání nebylo jednoduché, pichl sem jich za kabáty a nechal trčat enom kúsek. S pocitem dobře vykonané práce sem šel na tiskovku. Zbytek vyprávění mně vylíčil na druhú deň Svačina. Kolem půl dvanácté začal Antošek pobíhat po baráku od sklepa až po húru a neco intenzivně hledál. Byl natolik nervózní, že neváhal vzbudit oba rodiče s tým, lesti jeho galánce náhodú neuklúzali boty. Měl štěstí, že nebyla topná sezóna, ináč by u nás mohly byt ukluděné aj natrvalo a bílá už by vzala za své definitivně, ale když ani ze Sváče nedokázal dostat za hrozby polehčujíécích okolností přiznání, bylo mu jasné, od koho fúká větr. galánka stála v zádvěří a prej sa náramně bavila, nakonec sa jim společnýma silama podařilo botky objevit a Antošek, poté co doprovodil galánku dóm sa eště mohl stavit v hospodě mně vynadat. Hlavní účel hříčky byl splněn, galánka prokázala, že má smysl a pochopení pro Dostálkovské legrácky, včíl už by sa měla chystat na další level. Dalším levelem u Dostálků totiž bývá úpozvání na zabijačku...

Foto

(Pajis, 5. 11. 2007 11:19)

Tak po prodlúženém víkendu už su zasej zpátky v pracovním nasazení. Dúfám, že ste přes víkend nikdo nezkúšali olizovat žabu, pokáď zrovna nechodíte s nejakým kněžpolákem, nebo sa nehlásíte do sútěže "zamilovaný páreček 2007" týdeníku DDK. No na mně včíl je vzpomnět si, co sa dělo poté, co sem vyrazil ze školního srazu, což nebude úkol z nejjednodušších. Jak už sem říkal, nehjak sa to tam kolem jedenácté začalo zvíhat a Pajíka napadlo, že by sa mohl zvihnút také. Né že by sa mně chtělo snáď jít spat, nebo byl tak společensky unavený, ale zachtělo sa mně vyměnit povídání o tom, keré děcko je koho a kdo kde s kým jak za nejakú větší akci. V terménově nabitíém podzimu sraz kolidoval s Jarošovskýma hodama, takže to byla jasná volba asi jak pekařina v reklamě na jihlavanku. Včíl eště zajistit maličkost zvanú odvoz. pravda, jezdí tam snáď nejaký harapák zvaný rozvoz v podobě rozhrkanéj dodávky s nápisem Bůrovce, ale brzo sa začala rýsovat lepší možnost. Kútkem oka sem zahlédl, že sa k odchodu chystá jedna z mála učitelek, co dorazily, známá to chemikářka, jejíž výukové metody jí vyslúžily přezdívku přímo z oboru. protože sa nedalo předpokládat, že by šlůa do Bílovic pěšky, přifářil sme sa k ní a v momentě kdy, dojel bývalý starosta s C3 sem sa teda s dovolením svézl. Byli dokonca téj dobroty, že mě první chtěli hodit až do Včelar, když sem pěkně poprosil, tak mě vyklopili až u pivovaru. Vstupné už nebylo kom platit, hodil sme si bundu do šatny, pozdravil Juru Macháčkového ve výčepu a začal zgúňat,. kde bude nekdo známý. Babouša sem nikde neviděl, ale to bylo možná tým, že sem ho zapomněl v Topolné. Brzo sem ale objevil celú Karoťáckú rodinu, což bylo pro začátek dostačující. Pravda, nekeří nebyli zrovna nejnadšenější z toho že mě vidíja, ale co už. Drapl sem Hanku a šel si hodit startovací taneček na dechulu. Eště to jak tak šlo, horší to začalo byt ve sklepě. Když sem tam dovalil, kdosi si poručil bílovské. Sedět stejnak nebylo kde, a tak sem šel do tanca. Dovolil sem si dokonca vyzvat vrchní učitelku Včelaranu, Vendy Lapčíkovú. No jak sem brzo zjistil, trošku sem přecenil svoje sily, protože kombinace mojej navalenost a její taneční lehkosti způsobily, že sme při prvních otočkách místo na půlky jeli skoro na celé. V hlavě mně bliklo, že tančit s děvčicú, o.k.m.z.p., tak dostanu huláka ať nepřetáčám, a tak sem sa snažil při tanci myslet na to, že to mosí aj trochu vypadat, přeca enom fláknút tam sebú před takovým ancáblem by bylo na ostudu. Nakonec sme to dokázali nejak zkoordinovat, aj když tanečníka v takovéj formě by v souboru asi nechtěli. Ale dá sa řéct, že sem sa poučil, týdeň na to sem byl na bílovské v Kněžpoli rozhodně střízlivější. No ale v Jarošově sem nekončil bílovskýma, po malé reklamní pauze sem si s tetú Blahovú šel zhúpnút danaj. Bylo vidět, že tam na mě evidentně všeci čekali, protože sa ke mně odmítli všeci přidat, snáď enom vzadku trošku přicmrndával Karotka. Hodové chase by měli danaje zařadit do osnov, šak enom za letošní rok sem to šklébil pomáli na každých hodech a folklorní horizont nekončí za Kněždubem. To si asi uvědomil aj primáš Jara, kerý z danajú přešel na kyjovské skočné. pravda, to je o jeden level trošku jinde jak danaj, to bych sa klidně šel nekde aj přiučit, hlavně písňový materiál je dosti chabý, kór když máte problémy vzpomnět si na to, kolikátého je. No ale zvládl sem odskákat aj ty kyjovské skočné, aj když lepšímu provedení by neškodilo víc trénovat tanec se zpěvěm a né chlpání, tam už mám na komoře...

citace

(Pajis, 31. 10. 2007 10:44)

Aby nedošlo knejakéj žalobě nebo nečem podobném, minulý díl byl převzat z www.idnes.cz


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18

následující »