Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Céjlík junior!!!!!!

(Pajis, 13. 3. 2007 10:31)

jak sa říká, nejlepší na konec či durancia na dortě a tak nejak podobně by sa dala ohodnotit aj oslava nultých narozenin jednoho včelaráka, a sice potomka Mace a Lenky Grygarových, malého Marťe, chcete-li také Cejlíka juniora. Když sme tam dojeli, zjistili sme, že už nám rychlík ujel a že ho nedoběhnem, pokáď nám teda zostal aspoń nejaký pud sebezáchovy. Všeci nás tam pochopitelně moc rádi viděli, Jara vojáčkú si dokonca aj vzpomněl, jak sa menuju a pozdravil mě vitaj Pajisku, kde si ty ludro takú dobu. Vzápětí ho to se mnú ale přestalo bavit a přímým krokem sa šel podívat do hospody, jak sám řekl "idu sa podívat, lesti tam nekdo nechce po čuni" Jak si usmyslel, aj udělal, došel do dveří a místo pozdravu zahlásil "Chce nekdo po čuni" - bohužel sa ni´kdo nepřihlásil,takže si Jara kúpil retky a šel sa rozlúčit, že už pomáli půjde, bylo nejak kúsek po jedenácté. Ale nakonec sa nejak zabavil a nikde nešel. Jak bylo vidět, botík naučil krokové variace asi každého březolupjáka, nebo´t Mira Grygarú předváďakl takové kántry, že by sa za to nemosel stadět ani v sobotu na country bále. Byly to dva krúčky dozadku, jeden vpřed a to na rovině a aj na schodoch a dokonca aj bez muziky. jo botík ten umí učit, to je vidět. Abych tady nechválil enom soby, po půlhodince sa dovalil aj ten druhý soubor původem od nás se sídlem v Topolné. Václav narozdíl ode mě ale přijel přípojným rychlíkem, dokonca by sa dalo řéct, že mosel na ten náš rychlík na nádraží aj chvilku počkat. Dovédl si sebú nejkvětší současný talent Včelaranu, a sice šohaja z Jarošova, co má přezdívku podle jedné z her Sazka a.s. -štastných deset to néni. (dúfám že to nečte, ať nám nezpychne). Aj když sme zpívali už před tým, s muzikú je přeca enom s muzikú. Akorát že hlavní muzikant byl asi ovlivněný (sútěžú eurosong) a tak táhal nekeré pěsničky do takových výšek, že čut ho božský Kája, tož si z fleku jede do Jevan ke Svobodom pošťat pistolku, protože má načisto následníka, jiskřivého tenora. enom škoda, že jiskry časem pohasly, ale chápu že před národním kolem bylo potřeba si trochen odpočinút. My ostatní sme ale fungovali dalej, neboť sa dostavila pěvecká složka sobího souboru, vypadalo to tam jak na Setkání pod Lipkú, enom s tým rozdílem, že na nás nepršalo. Zkúšal sem aj chytit druhý hlas, ale zostalo klasicky enom u teho pokusu, Slovácký koštér s takovú asi nevyhraju, a eurosong už tým tuplem.

taneční mistři a my ostatní

(Pajis, 12. 3. 2007 10:00)

Minulý týdeń možem s klidem přeskočit, krom teho, že si moji oblíbení sparťanští hokejsti pořádně namastili chleba s paštiků, nevybavuju si případ, kerý by byl hodný teho, abych ho zvěčnil do deníčku. (aj když možná už mně pamět neslúží, jak by měla) Dneska už každopádně všeci víme jak to dopadlo a každú minutú vyjde nová krajská vyhláška, aby sa veškeré dopravní značky Stop - dej přednost v jízdě, vyměnily za nápis HC Sparta Praha, protože ve Zlínském kraji každý ví, že srážka v plej of se Spartú má následky podobné střetu škodovky 120 na železničním přejezdu s nákladním vlakem. ale nechme hokej hokejem, šak v deníčku sa dostaneme aj ke sportu. najprv začneme tancem, což je v podání tanečního souboru sobík také trochu sport, občas to připomíná gymnastiku a občas aj neco horšího, ale pro nás začátečníky stačily ty základní krokové variace, jak by řekla děvčica, o.k.m.z.p., Pajis stejně pokazí aj to. Do sobolupskéj tělocvičny sem dorazil až po osmé hodině, což sa negativně projevilo hlavně v tom, že sem nemohl získat cennú trofej pro najvětšího opařmena, aj když pro mnohé hlasující čeny sem byl najisto favoritem, tož snáď příště. Když už sem neuspěl v tanci, snažil sem sa uspět aspoň v tombole, ale ani tam to moc nešlo. To sa nedá řéct o ostatních,. Dítě štěstěny, známé též jako Babouš, například vyhrálo soupravu vonných svíček pro romantické večery v kavárnice u Kozla, kluk mrkvičkový zase skvělý štavnatá juice plný vitamínú a podobných sraček + tyčinky, bohužel či bohudík né ty vonné a v neposlední řadě děvčica, o.k.m.z.p., vyhrála krásnú novú výbavu na koleje. Já sem ale také neodešel s prázdnú, naučil sem sa nové krokové variace na country, aj když děvčica, o.k.m.z.p., říkala, že to šulím, a že si vymýšlám vlastní variace a taky že to kazím. byla to pravda, ale nebyl sem jediný, kromě mě to kazily eště asi dvě malé pětileté děcka, takže sa nemám zajisté za co stydět. Mohl bych mět radost třeba z teho, že sem ani jednú nespadl a tak. Kromě jiného tam byl v rámci programu aj košt tyčinek, ale tak jak dycky sme sa neshodli, lesti byly lepší čertovské či sýrové. ASle protože to bylo všecko za dotované ceny, u nečeho to sná´d prodávali za levněj, než to nakúpili. ale ono sa néni čemu divit, konkurence v podobě Šlauška je obrovská, šak mně ukažtehospodu, kde stójí zelená s borovičkú 11 korun! sice né dohromady, každá zvlášť, ale aj tak. podle mojého názoru nejlepšmtanečníkem večera byl beztak Jura Knotú. jednak byl oblečený podle posledních módních trendú v apartní košilce ale hlavní byl výraz při tanci. jeho kreace nazvaná "Vyoraná myš, byla asi to nejlepší, co sem tam viděl. ten výraz obličeje by mohl z fleku vyučovat aj na Damu. Néni nad to, když vás nekdo vytahne z pohodového balení patnáctek na disco trysco Angel a chce po Vás, abyste šli trsat aj o patro výš. Je fakt, že po akci mě nekeré inividua lákali aj na disko, ale mě to táhlo domů, do Včelar, do Hospody, kde sem nebyl čtrnáct dní a tak mně bylo smutno. a navíc sem věděkl, že na malém sále je akce, na keré bych opravdu chybět neměl. A tak nezbylo než poděkovat sobíku za povedenú akci a přesunút sa na malý sál do Včelar...

Co je toto za město?

(Pajis, 9. 3. 2007 11:53)

Dneska je to jakýsi deň blbec, práce jak nasranéj a eště samá lepší, kerá smrdí tak docela pěkným průserem, asi to přitahuje ten pátek, to abysme si měli od čeho odpočinút. Ale já su klidný, kde nic néni, ani smrt nebere a když žádné prémie nedostávám, nemožů mně žádné zebrat, takže co. No ale vykládání o zážitkoch z Posázaví sem skončil na cestě do kostela. ono je to docela delší putování, když sem sito na mapě měřil, vyšlo to na 3,5 km procházečku, takže asi jak kdyby sa šlo na devátú do Topolného. Šli sme enom dva, takže nebyl problém přidat do kroku a dojít tak akorát na čas. Kostelík byl jak z Ladových obrázků, aj rúžová fasáda na něm byla. já sem sice podrypoval kolegyňu z moravské Nové Vsi (brněnská diecéza), že když sme na výletě, mohli bysme navštívit kolegy ze sboru Chudáčka upáleného, že by tam mohl byt třeba ten jejich slavný biskup, ale bylo mně to rozmluvené, žeHusúv sbor néni z Ladových obrázků. Ńa tych obrázkoch mohlo byt aj osazenstvo kostela, protože tak 90% z 20 návštěvníků pamatovalo doby, kdy Lada maloval a my sme svojú úča´tú snížili věkový průměr z 65 na 60 roků. Měli ale aj dvě ministrantky a dokonce aj varhaníka. Sice nevím proč, šak sme zpívali snáď enom my dvá, včíl si uvědomuju, lesti sem sa mu náhodú neplétl do vystúpení. Když farář poprvní promluvil, vážně sem dumal, lesti néni rodina s tým, biskupem, ale nakonec sem to odhadl tak, že bude nejspíš polák a je tady kratší dobu jak ten náš, takže na výšlovnóští jezt to znact. Po kostele sem vyrazil na klasickú túru, najprv sem sa šel prolúšńat po hřbitově, ale mosím řéct, že většina hrobů vypadala jak nekde z pohraničí, dokonca tam měli aj napsané podobné ména a přímení. Tož to ja, jak vyženež hospodáře, nemá ti kdo set, už mně bylo jasné, proč sme byli v tem kostele pomáli za exoty. za exota sem byl aj já, když sem začal hledat cukrárnu, abych si mohl dat zákusek, po kerém sa mně už od rána šťukalo. Ale samé debilní otvíračky, nekeré odpoledńa, nekeré podniky radši otvírací dobu napsanú vůbec neměli, což by až tak nevadilo, stačilo kdyby měli otevříté. U samotného břehu Sázavy sa nacházá hospoda pro vodáky (na dvoře maje asi 100 žlutých kánoí, co vypadali jak banánky bez čokolády) Bisport bar. zamířil sem tam, protože už nic jiného mě nenapadlo. měli aj otevříté, na otvíračce bylo od devíti. trošku mě zarazilo, že v lokále byly eště židle na stolech, ale né až tak moc, abych si nezačal u jednoho stolu židle sdělávat a chtěl si aj objednat. obsluha byla za barem a čučala na mě jak děcko na vánoční stromek, nezvládla ze sebe vykoktat nic než "pane nezlobte se, ale my dneska otvíráme až od jedenácti" Celí čecháčci, do kostela nechodíja a otevřít aspoň cukrárnu, to né. když už sem byl u sázavy, hodil sem kapra a šúroval zpátky k přechodnému bydlišti. Kolegyňa sa mně řezala, že budu moset změnit stravovací návyky, ale nakonec sa na mě aspoň trošku usmálo štěstí. v dědině Chrást (nad sázavú, kde jinde) kerá je velikosti a aj podobné konzistence jak sú Mistřice, sem objevil otevřítú samoobsluhu, né nepodobnú téj Mistřickéj. provozní vedoucí pan Liung Pa Kho, čili po našem Luděk sa na mě ochotně usmíval, já sem drapl 3x braníka a eště aj krásný dárek pro našu hostitelku za 19.50, a sice vázičku aj s rúžú a dvúma medvídkama, co sa držíja za ručičku Made in China. Když sem došel do bytu, nevím kdo byl nadšenější, lesti náš ajťák z vysvobozující kuželky, nebo slečna domácí z nového doplňku obýváku...

Karl von Bahnhof

(Pajis, 8. 3. 2007 10:09)

probuzení v nedělu ráno bylo vskutku z říše snů. Aj když nás tam bylo tři chlapi a šest bab, ani ve snu by mě nenapadlo, že sa mě nekerá z nich pokusí obudit polibkem. a přitom sem dostal hned po ránu takového cumla, že sem sa pomáli olízl, lesti sa mně to nezdá. Když sem otevřel oči,zjistil sem, že sa mně to opravdu nezdá. Na de mnú stál černý pes s vyplazeným jazykem a chystal sa mě olíznút eště jednú, což sem ale s díky odmítl. Já sem totiž uplně zapomněl, že krom šesti bab a tří chlapů tam s nama byl eště aj krasný černý havák. Je to pes barvy černé s bíků náprsenků a bílým čumákem, slyší na méno Bax a je ušlechtilé rasy Karl von Bahnhof, čili po včelarsku pouliční směs. Když sem sa ptal kámošky, proč sa menuje Bax, lesti to nemá spojitost s tým, že by sa narodil třeba ve vozu btax (přípojný vagónek, co sa dává za kačenu), což by bylo aj trefnévzhledem k jeho rase, ale odpověděla mně, zě "Každý debilní pes sa menuje Max, enom ten její je Bax" Je fakt, že je to doložené aj z literatury, ve Švejkovi je historka o blbém psovi pana generála, kerý sa nechal odlákat na šupce od salámu a služka, co ho venčila potom marně volala. "Max, Max!" Bax by sa asi nechal odlákat také, už v sobotu sme spolem byli velicí kamarádi. Je to prý hospodský pes, což sa projevilo tým, že když sme ho vzali sebú do hospody, zalezl pod stúl, lehl a nevydal ani štěk, á to ani v momentě, kdy mu šenkérka šlápla na ocas. nedá sa ale řéct, že by neštěkla šenkérka, že bude šlapat po psovi, to asi nečekala, ale donésla mu vodu takže na ňu také udělal dojem. při večerní pařbě sem samozřejmě dělal blbiny se psem hlavně já, vrčali sme na sebe, krmil sem ho včeckým, co bylo po ruce (nevěřil bych, že to žere aj chleba, papriku a sýr, ale na nádraží je život holt těžký, takže co sa v mládí naučíš...) když už mě tak pěkně vzbudil, pokračovali sme v blbinách ze včerajška, válali sme sa po zemi aj po spacáku, ale jednu věc sme nezvládli ani jeden. Když sem zadal příkaz "Bax, hledaj lahváča!", aj když sme usilovně ňuchali oba, nic sme nenašli, a to ani ve špajce, ani v ledničce. Kdo by to byl řekl, že 26 letá, svobodná a bezdětná baba, nebude mět doma jednoho jediného lahváča. Jemně perlivá minerálka je sice také dobrá, ale po ránu po večírku bych preferoval neco jiného, to v mojej ledničce mosí byt pernamentně aspoň jedna kuželka, nejlépe dvě, a když sú tři, už sú jak mušketýři a když sú náhodú čtyři, aj s D´artaňanem. No ale náš tata říká, že je lepší těšit sa jak vzpomínat, a tak sem přestal vzpomínat na svoju ledničku a začal sem sa těšit na cukrárnu po kostele. za chílu sme aj směrem ke kostelu vykročili, no ale to necháme na zitřek, idu dělat...

Posázavský pacifik

(Pajis, 7. 3. 2007 10:25)

V sobotu byl plánovaný výlet do Posázaví za jednú moc šikovnú kámoškú, kerá nám prchla z práce právě do Posázaví. Jako správný milovník kolejové dopravy sem si vzal na starost zajištění vlakovéj přepravy a naprosto zavrhl cestu autem, nejsu přeca burža jak nekdo. Sraz byl na hlavnáku u vláčkú, kde sem chtěl udělat dojem na spolupracovníky a tak sem do automatu z roku 1993 naházal tři koruny a jednu dvúkorunu, za pět korun sa totiž měly vláčky rozjet. Poté, co sem si myslel, že je to pokazené nebo rozbité, sem si v návodu k obsluze přečetl, že sa tam má hodit pětikoruna, nic jiného to nehodlá akceptovat a zadělat na fungování. Bohužel sa to němělo ani k vrácení obnosu, takže sem promrhal pět korun, za keré sem sa mohl na hlaváku na luxusních záchodkoch luxusně šak víte co, takto sem mosel vydržat až do vlaku. Ale pokažené to nebylo, protože tam jedna spol. hodila opravdickú pětikorunu a vláčky začaly jezdit a fungovat. Další oříšek způsobil náš ajťák, kerý sa eště 7 minut před odjezdem šiáku nacházal nekde ve stanici. né ale vlakové, ale metra Vyšehrad. Nakonec sme ho moseli donutit aj k běhu, což byl u něho celkem výkon, kerý sem po nastúpení do vlaku náležitě ocenil, když sem mu věnoval cennú trofej, kerú si on, narozdíl ode mě nestačil zakúpit. Byli sme celkem 4,5 4 lidi a pes kolegyně, kerý sa ale ke slovu dostane až v zitřejším díle. Otevřeli sme lahváče a sledovali okolí, tak jak má správný výlet vlakem vypadat. Ze začátku to stójí za veliké prd, a néni to tým, že z hlaváku najprv jedete kilák tunelem, ale čtvrtě jako sú Vršovice a Modřany nepatříja zrovna k nejpěknějším, jak by také mohly, když tam kdosi už čtvrtstoletí pořád staví nejakú arénu a né a né dostavit. Ale za Zbraslavú (ano, jak všeci jistě víte, že je to místo, kde měl lékařské působiště Vladislav Vančura) už to začíná byt k podívání a když zamáváte Vltavě a zabočíte kolem Sázavy, abyste sa po náročném 22 promilovém stúpání ocitli až 80 metrú nad její hladinú, přes roklu Kocúr sa dostali mostem zvaným Žampach, jež sa už 107 rokú honosí titulem nejvyšší most na českých lokálních drahách a byl postavený taliánskýma dělníkama, jejichž hlavní specializacú byla práca a chlast. Po vrcholovéj partii u Jílového u Prahy sme vytrvale klesali zase až k hladině Sázavy v Týnci, kerý je, pokáď néni zrovna rok 2002, zvaný též nad Sázavú. Protože nádraží v tomto městečku je malé, nenacházá sa tam ani žádný kulťák, natož bistro typu Bejana a tak nám nezbylo nic jiného, než sa vydat na prohlídku města. Ale docela stála za to, Rotunda z 12., kostel ze 17. (vypadal jak z Ladových obrázků) a zámek z 18. století byly docela vyvedené. Znaveni cestú a prohlídků města sme sa šli občerstvit do hospody na rožku, keá byla evidentně ze století 20. šenkovala tam aj šikovná šenkérka celá v bíílém, kerá když nás viděla (byly sme ten deń asi první návštěvníci), sa šla bleskově přesléct do černého - asi to má jako montérky. Na štítě inzerovali rebela, ale v rámci rebélie měli enom gambáča a Kozla. Šáhli sme kolektivně po Kozlovi, sná´d proto, že to nebyl gambáč a snáď proto, že to byla dvanáctka. po jednom trojpivu sme sa odhodlali přesunút ke kámošce na slúbenú kolaudačku. No a jak to na kolaudačce chodí, jedli sme, pili sme a kecali sme až do rána...

švác balónkem do hlavy

(Pajis, 6. 3. 2007 9:25)

Ráno sem si myslel, že sa mně zdá opravdu debilní sen, ve kterém čuju vyšklebování budíku. Bohužel to nebyl sem, ale realita a nezbylo nic jiného, než sa vykulit z pelechu a jít sa nachystat do práce. Jako základ sem položil doražení štafaty ze včerajška, základ je základ. Čištění zubú byla celkem příjemná činnost, polepšovna sa po pár tahoch proměnila v přijatelnější odér. No cestú do práce sem spekuloval nad tým, že bych dal eště dřimoška a jak netopýr sa zavěsil na tyčku u stropu (viděl sem to kdysi vyfocené v nejakéj knížce), ale protože pražáci nemajú smysl pro nejakú srandu a byli by schopní mě naprášit dozorčímu stanice, upustil sem od teho, protože kolem mě to byl najisto samý pražák. V práci si při ranní kávě jkolegyně povšimly, že su nejaký veselý, ale řekl sem jim, že až budu lesti budu v průběhu dneška smutný, že to mně asi bude dost špatně, což bych nerad. Korunu všeckém nasadila vedoucí, kerá si přišla na hodinu pokecat zrovna do našej kanceláře. Ale narozdíl od kolegy, kerý o připravovaných dotacách ví kulové, já sem byl schopný, díky´sice zmateně, ale o to rychlej pobíhajícím neuronoch v Medvídku mysli,vést debatu docela na úrovni, z čehož byla pochopitelně nadšená, protože aspoň nekdo z jejich podřízených ví neco dopředku. Dopředku sem potom utkl aj na oběd, nejak sem totiž dostal chuť na polévku. Naštěstí byl pátek, takže aj když sa mně po obědě zavíraly očka samospádem, dalo sa to do dvúch vydržat. A po práci přišel páteční vrchol. přátelské squashové utkání mezi mnú a děvčicú, o.k.m.z.p. Je fakt, že tentokrát sem byl spocený možná víc už před zápasem jak po něm, ale tak to nekdy chodí, že sa Vám moc nechce běhat. Dumal sem nad tým, lesti v průběhu zápasu bude lepší mlátit do stěny míčkem anebo hlavú, nakonec sem ale zvolil ten míček. Průběh zápasu néni potřeba popisovat, squash má totiž tu výhodu, že kde néni rozum, tam stačí sila (nekdy) a tak sem to prostě v případě potřeby dycky nejkak umlátil (pokud sa to teda odrazilo do míst, kde sem stál) protože sem byl ale spocený už před zápasem, byl aspoň dúvod sa osprchovat, šak to bylo v ceně, tož co to nevyužit. Tým že sem při hře zapojoval silu, jednal sem tak aj při placení a nevzal si paragon, kerý by mně mohli v práci proplatit - co už. (mám plán - zkusím tam donést fakturu HC Včelary za sezonní pronájem zimáku v Brodě, už vidím jak na Centrále zblednú, zrudnú a kopnú mě do řiti tak, že sa zastavím až pod koněm - ale šak kulturních a takových tych potřeb je od teho, aby sa proplacalo - zkusím donést vstupenku z nejakého popvedeného víkendíku u Kozla, to by teprú čučali, jaké já umím mět potřeby). No ale po skvoši převážila potřeba jediná, na kerú sem měl chuť (teda poté, co sem lupl lahváčas, tentokrát žádné chudobéní, enom to zasyčalo), počkal sem, až zalezú slépky do kurníka a zalézl do pelecha zároveň s něma,přede mnú byl přeca víkend a tak bylo potřeba potrénovat aj spaní, né enom skvoš...

Malá noční procházka

(Pajis, 5. 3. 2007 9:59)

Ve čtvrtek sem měl domluvené malé setkání, samozřejmě v hospodě (v práci by to dost dobře nešlo.) Ale protože sem končil už ve čtyři a sraz byl na sedm, byl sem postavený před nelehkú otázku - lesti jít do hospody hned po práci a rozjet sa už do sedmi, nebo vymyslet nejakú jinú zábavu. Zvolil sem si sice jinú zábavu, ale moc mně to nepomohlo, stejně sem v sedm zamířil do hospody. Akorát že člověk, na kerého sem čekal, došel až po osmé, ale co už. Seděl sem tam totiž s kolegama z práce a jejich kámošama, což mně velece vadilo, kór když jeli na stejné vlně jak já, a sic na pivu a sem tam aj nejakém vylepšéní v podobě bańky. Portože ale nemajú borovičku, byl sem nucený pit ruma, ale dalo sa s tým žit. Po příchodu kolegy sme probrali to, co sme měli na jazyku a tak dál, předali sme si aj nachystané dokumenty (nebojte, žádná špionáž, enom jedno vládní nařízení) no a na utvrzení dobrého setkání sme si dali teda teho Cipiskového tatu. Nejak sa nám to setkání protáhlo a nejak sme dokázali protlačit ahj zavírací hodinu, kerá je v 11. Byla tam totiž s nama partyja jakýchsi muzikantů, keří měli asi 5 kytar a na ty aj docela obstojně hráli. Připomínalo to páteční a sobotní večery u Kozla v časech, kdy tam nejaké romantické párečky neměly místo ani prostor, bylo to totiž tak, že kdo nepaří s nama paří proti nám a tak pařili všeci dohromady. A aj hospodský byl podobný na našeho, nevadilo mu nalévat po gořalce tým muzikantom a sem tam, si lupl s něma aj s nama (prej na tykání) No každopádně sme zavíračku pěkně přetáhli a k domovu sem sa vydal o půl druhé (eště nezavírali, ale mosel sem jít ráno do práce) Došel sem na Ipák, kde mně měl jet noční bus. Také že jel, ale před pěti minutama. a než stepovat 25 minut na zastávce, dostal sem elice mazaný nápad, kerý byl úměrný mojému stavu. Rozhodl sem sa, že mu půjdu naproti. No ja, enomže na jednu stranu je zastávka hlavní nádraží, kde sa mně ale nechtělo jít ani v ty dvě ráno. a tak sem šel na druhú stranu, naproti busu. Druhá zastávka je až Vyšehrad, takže kdo sa trošku orientuje, ví kama sa ide a jak je to daleko. jako závěrečný hřeb totiž ide te přes Nuselák a kocháte sa tú 42,5 metrú hlubokú jamú,(neco pro Babouša)flušete z mosta dúle a říkáte si, jak dlúho letí kemr a jak dlúho takpvý skokan (a to nemyslím zrovna odrúdu kněžpoláka)No ale mě život baví, takže sa mně skočit zrovna zatým nechtělo. přešel sme na druhú stranu a díval sa po zastávce. Nikde nic, tož že teda asi bude směrem po magistrále. Zrovna sem stál na takovém nadjezdu, když sem pod sebú viděl jet autobus. Měl aj dokonca moje číslo 505. Akorát nezastavil na tom nadjezdu, kde sem stál já, ale pod ním, dokonca bych řekl, že tam byla aj tá zastávka. Jak už sem říkal, skákat sa mně nechtělo a tak sem mu mohl leda tak smutno zamávat. zakrútil sme hlavú a ani nebyl nasraný, šak neco takového sa može stat enom mně. A zase sem měl k dobru 25 minut do dalšího spoja a tak sem šúroval zpátky na Pavlák, tak už sem najisto věděl, kde je zastávka. ale přešel sem si na druhú stranu mosta, přeca enom sa tam člověk kochá pohledem na Hradčany. Dóm sem dojel o půl třetí, rozjel štafetu a šel do pelechu. Spalo sa mně krásně, néni nad to, vyjít před spaním na procházku...

rekordy a kuriozity

(Pajis, 2. 3. 2007 10:48)

Nedělu přeskočíme, krom toho, že sem jel do Nedachlebic autem sa nestalo nic moc pozoruhodného. (aj když pro nekeré aj táto informace može vyvolat údiv anebo také předčasné zešedivění, no, ale následky už nechám na Vás) Pondělí také přeskočíme, protože kromě toho, že v albertu slevnili braník na 5,90, tam také nebylo moc na zapamatování. (Nevolajte mně, nic Vám dom nedovezu, Albert máze aj v Heŕadišti ne Centrumu, kupte si to tam). No ale úterý, to už bylo, jak říkajú braťa slováci No Name, nebo spíš iné Kafé. Šel sem nakupovat ty boty, ke´é už fakt byly potřeba, protože sa obzvláště pravá noha rozhodla zahrát ne zrovna epizodní roli ve filmu život žraloka. tentokrát sem neponechal nic náhodě a svěřil sme sa svojej oděvní manažerce, kerá mě zcela neomylně zavédla opět k Tomášovi, ale tentokrát na Václavák, kde je prý největší prodejna z celej Prahy. Největší to asi prostorově je, dokonca aj na patra, ale měl sem pocit, jak kdyby sortiment, co majú v inačích prodejnách v jednéj prodejně naskládané na husto, tady naskládali na řídko a eště aj do čtyrech pater. No nebudu Vás zatěžovat popisem zkúšání, boty keré sa mně lúbily sa nelúbily manažerce a opačně, keré sa lúbily opbúm, ty zase byly tak pro Antoša, no ale nakonec sme uspěli(teda aspoň su o tom dovčilšku přesvědčený) Já sem vypalzil platební kartu (naštěstí sem si eště nepropil PIN) a šlo sa dalejj. já sem měl za to, že sa ide dóm, šak bylo nakúpené, ale ono né. prj že eště by sa mohlo kúpit neco na oblečéní a toýž sa šlo do příkopy, teda na příkopy, no ale efekt to pro mě mělo podobný. sídlí tam totiž prdejna HaM, nebo jak sa to menuje a tam manažerka neomylně zamířila. Já sem sice argumentoval tým, že "to je jen pro holky", ale bylo mně to prd platné, protože mně odvětila: "Je to na patra, jedno pro hlky a druhé pro kluky." Mohl sem sii dokonnce aj vybrat, kde chcu byt, lesti v prvním nebo ve druhém patře, ale protože v tom pro kluky sem si brzo připadal jak buzerant, šel sem radši o patro nižej. Cítil sem sa jak topmodelka, šak sa jím říká raménko na šaty, no a právě to sem byl já. Manažerka chodila od regálu k regálu jak maršál Žukov po Berlíně - bylo to samé "toto je pěkné, toto si zkusím, toto také" no a mně sa enom hromadily v paprčách jakési raménka s hadrama. U kabinek nafasovala šestku, možná jí tým chtěli neco naznačit, no ale každopádně potom už tam měli enom sedmičku a lepačku na ludi, keří si teho chcú zkusit aj víc. Kdeyž sa to všecko vyzkúšalo, leccos sem jako odborník na slovo vzatý doporučil a lecos doporučil tak maximálně na maškarní nebo na fašank. (ale chápu, že každý nečtete Cosmopollitan a Elle hnedka první den po vydání jako já). No nakonec sme kúpili apartní halenku podle posledních módních trendú a včílů že sa ide do oddělení pro kluky. No vyletěl sem z teho obchodu jak namydlený přejetý Knapů pes, šak aj tak sem dal svoje absolutní maximum, šak považte - třičtvrtě hodinu v obchodu s hadrama!!!

kouling

(Pajis, 1. 3. 2007 11:06)

v sobotu sem využil příznivých povětrnostních podmínek, nafasoval rýl a šel si zakopat pod Čupy. jak sem zjistil, nebyl sem asi jediný, kdo už sa letos rozhodl obnovovat svůj roslinný majetek a tak sem óbjevil svoje oblíbené místo značně probrané a dá sa řéct aj překopané. Aj když sa néni čem divit, už tam chodím asi pátým rokem a kde sa to má na tak malé hrázce furt rodit - kór když já mám v merku dycky sa snažit brat durancie, což je trošku poblém, protože odkopek na mezi pravidelně nemá cedulku o tom, co je zač. S pocitem dobře vykonané práce sem zamířil k domobvu, ale eště sem sa stavil u děvčice, o.k.m.z.p., jak teda s tým kúláním kuĺí do rigólu. Nakonec sme na to ostali enom my dva, tak sem sa nabídl, že zkusím zhuntovat nejakého sourozenca (néni nad početnú rodinu) Pepek aj s Gořkú ale měli jinú představu o požitku po dobře vykonané práci a tak zamířili tam, kde to jistě nikdo nečekal - ke Kozlovi. Mně sa podařilo na poslední chvílu aspoň dohuškat Antoška, kerý sice mlel cosi o tom, že nejede, že to neumí a tak. po příjezdu sem sa pozdravil s hospodským, jak kdybysme spolem chodili do školky a přetahovali sa tam o autíčko, prostě jak staří známí. Když sme objednali a začali hrát, došel a nesměle sa optal, z kama sa vlastně známe. Já sem zapl Medvídku mysli a ze systému mně vypadlo, že požadované data nemiože načíst, protože je disk na tomto místě poškrábaný. logická dedukca hodná šerloka holmsa mě přivadla na to, že asi z minulého týdňa a tak sem řekl " Tož přeca z minulého týdňa z dozvukú!" "Z fašanku"bristkně mě opravila děvčica, o.k.m.z.p. "teda z fašanku" - šak sem říkal, že je disk poškrábaný. Aj šohaj na tom byl podobně a tak sme enom pokrčili ramenama a pochválili si to jako výbornú akci, aj když nevíme, lesti sme sa držalii kolem krku, nebo pod krkem. Ale poďme k samotnéj hře, nejpřesnější mušku od začátku měla děvčica, o.k.m.z.p., neboť se 100% úspěšnosťú každý ze svých prvních hodú naprosto přesně trefila do rigólu. (asi nás chtěla šetřit a nechtěla zdržovat zbytečným stavjáním kuželek) A když eště k tom přišla z práce Rama, už nás bylo aj na kvarteto. Mohli sme sa rozdělili na dva rovnocenné souboje abyli všeci spokojení. Bohužel sme nemohli pokračovat eště další hodinu, né že by sa na nás tlačili další zájemci, bylo tam prázdno jak u Kozla v úterý odpoledňa, ale Antošek spěchal do Búrovcú, z prostého studentského dúvodu, a sice, do devíti tam púšťajú zdarma, což je mazaný marketingový tah, kerý eště na bilovských bigbítech nikoho nenapadl. Možná by sa doivili, kolik lidí touží po tom neplatit vstupné a ušetřené peníze okamžitě propit, protože efekt pro pořadatele je stejný, ale pro návštěvníky,naprosto odlišný. Já sem zamířil na sledování výpravného eposu o malém šušnivcovi s brýlkama a kúzelnú húlkú, co je podobný na Jirgena (škoda, že to nenatáčali tak 10 rokú zpátky, já bych věděl, koho obsadit, takto Genovi ostalo enom hrát Parúbka). Aj když sem fandil jak o dušu, múj kůň Kanagon malfoj zase dostal po čuni a to dokonce aj od mudlovskej šmejdky. dycky to dopadne stejně, je to nesportovní. Ani můj kůň z profesorského sboru, známý zaškňúřenec Severus Odstřelovač nedopadl nijak parádně, Jirgen Plotter s ním vymétl roh jakéjsi búdy a eště bez následkú nejakého potrestání. Udělat to mně, tož o něho jeho hůlku přerazím a zbytek bych mu narval nekde, tož to sa dělá, používat nečestné a nesportovní kúzla na nadřízené a profesory? No nic, konec pohádek, už mě zas volajú do práce, nevíte nekdo, kde sem nechal tu húlku?...

setkání abiturientů

(Pajis, 28. 2. 2007 9:49)

Ve čtvrtek , abysme asi nezapomněli na fašankové veselí, proběhla další ze setkávacích akcí. jak z názvu vyplývá, nebyl to sraz abstinentů, ale sraz absolventů z jednoho gymnázia z jednoho města, kde pomáli půlku rozlohy zabírá soustava zahrad a podobných ústavů, jako bylo naše gymnázium. Čtyřleté studium v tomto městě zanechalo nezvratné stopy aj na nás a tak sa aj naše setkávání nese v trochu bláznivém duchu. Né že bysme na začátku sekání fasovali antabus, ale letos to sice nebylo na Valentýna tak jak lóní, ale o neco pozděj, no ale místo srazu zostalo stejné - Národní třída. Pro neznalé, na Národní si dávajú sraz akorát tak dealeři, děvky, pasáci a my, kdysi dávno si tam dali sraz aj SNBáci, aby si mohli zahrát jejioch oblíbenú hru "tluče bubeníček, tluče na student", no ale to už je jiná kapitola. My sme sa po srazéní přesunuli do kotvy. Kdo si myslí, že sme šli nakupovat do slavného obchodníkho domu, je na omylu, U Kotvy je totiž název jednoho podniku, kerý sa dělí na dvě části. Jedna je těžký nonstopáč srovnatelný tak možná s přerovským kulťákem, druhá taková průměrná restaurace a v létě je aj třetí, zahrádka na dvoře, ale tentokrát aj přes jarní počasí uzavřená, asi z toho dúvodu, že je v kalendáři pořád eště ten pidiměsíc, co má enom 28 dní. Záchody ale majú všecky části jednoho podniku stejné, a když nám spolužačka, co chodí s policajtem, kerému patří kotva do rajónu sdělila, že asi před měsícem našel její miláček na babských toaletách mrtvú feťačku a že jí říkal, aj kdyby sa neco stalo, tož mně nevolaj, mám zrovna službu, setkání dostalo hned zajímavější rozměr. To že baby chodíja ve dvúch je známé pravidlo, no ale tady vypadalo, že pujdú ve dvúch, ale radši až doma. Jak už to tak na takových setkáních chodí, vzpomínalo sa, kdo kde s kým a proč a tak. zjistili sme, že už nás svobodných ubývá a že už nás hromada přes léto zaplula do stavu manželského. No mrkli sme na sebe s Jurú Machem (šohaj, kerý má podobné záliby a závislosti jak já) a řekli, že pro nás to asi hned tak aktuální nebude, že na žénění máme eště chvílu čas. Jura byl v létě v Mexiku a tak nás učil jak sa pije tá jejich žbrńa, zvaná také tequila. Túto gořalku vymyslel nekdo mazaný, zajištuje to pro výrobce neenom odbyt gořalky, ale aj soli a hlavně citrónú. Chtěl bych vidět, lesti je aj nejaký košt, tož když sem si to dal samé, tož to byl takový velice nepovedeně přepálený kalvádos a když sem to zakúsl, tož sem, cítil enom ten citrón. Ale v báchořeto hřálo podo´bně jako mě hřála moja první borovička, ach, to už je let. Z podobných myšlenek nás časem vytrhl hospodský, kerý ás s poukazem, že enom do jedenácti natrvdo vyhodil z hospody s tým,, že lestui chceme doporučit nejaký podnik, tak vedle přes chodbu je nonstop. Sa docela divím, že nám nedoporučil ať si dáme eště po bani, šak rubáš nemá kapsy. Takže sme sa přesunuli do bezpečnějších končin do nejakého baru u Národního divadla. Když sem dostal na výběr, lesti gambáč za 23, nebo plzeń za 27, volba byla jasná, ale stejnak sem stihl enom jedno. Zatímco ostatní eště pokračovali kamsi na disko-trysko, já sem mosel jít spinkat, protože sem ráno vstával do práce. To mám za to, že sem byl poctivý student a všecky zkúšky sem dělal napoprvní v termínu, kdybych pokračoval, mohl sem pokračovat, takto zbylo enom předposlední metro a hajdy do pelíšku - tak zase na rok na Národní...

Už sa nenavrátí...

(Pajis, 27. 2. 2007 10:01)

A s příchodem popeleční středy, také zvané škaredé už sme zase na rok dali sbohem nevázaným pitkám, oslavám, tancovačkám a všeckém podobném. Já sem sa rozhodl okořenit si tento začátek půstu a šel sem udělat neco, co bylo nutné, ale co ze svojej podstaty nesnášám. Né že bych snáď šel k zubařovi, to až třeba na Veliký pátek, ale šel sem znovu nakupovat. tentokrát sem si šel pro gatě najisto, pro jistotu sem to, co mně pasovalo nechal v kabince a co né, to sem hned odnášal ven, aby mě nepostihla stejná událůost jak když sem nakupoval posledně pro sebe a nakonec to bylo aj pro Antoša. Dost sem si pohrával s myšlenkú, že bych si ty manžestráky kúpil hned dvakrát, ale potom sem si uvědomil, že by mně moja oěvní manažerka dala nesouhlas na pět, a tak sem to zamítl. Ale když už sem měl trpět, tak pořádně a tož sem vyrzil aj na nákup nových botů. Při fašankové obchúzce totiž nedostali zabrat enom manšestráky, ale aj moje zimní boty. Když sem jich po bitvě prohlédal, usúdil sem, že už sú opravdu za zenitem. Děvčica, o.k.m.z.p. by na tomto místě oporovala a řekla by, že byly za zenitem už v momentě, když sem si jich kupoval a poslední roky už byly zralé tak do řeziňáka, ale šak mě znáte, jak umím poslúchat. Tož sem v tom nákupním centru prolézl všecky ty boťárky a podobné obchody, trpěl sem sice jak Job, ale skutek odříkání takový má byt. nakonec sem sa vrátil do klasické společnosti šohaja, co z jedné větší dědinky udělal velkoměsti a vetkl mu takový věhlas, že mu to město potom přejmenovali po jednom takovém pánovi, kerý si založil kariéru na tom, že sa naučil na východních "universitách", jak správně krútit krkem. No ale každá doba má svoje, Zlín už je zase Zlínem a já možu nakupovat u Baťě a né v Prioru. Tož padly mně tam do očka takové jedny pěkné botky, co by sa lúbily aj éj oděvní manažerce, dokonca to vypadalo, že tá koža aj kdysi byla na jakémsi zvířati a né v národním podniku Fatra Napajedla, a tož sem sa tada pusil do prubování. Ale narazil sem na problém, zatímco velikost 44 byla sice zdánlivě akorát, ale v důsledku by byly boty zas Antošovy, velikost 46 by sa hodila tak na fašank, kdybych chtěl jít nekdy za masku klauna a potřeboval klaunovské botky. Když sem sa prodavača optal, či by byly aj 45, byl sice úslužný tak jak větnamec na tržnici, teda krom toho, že by řekl "Bota dobrá,sluší, ty špatná noha", prokramářil aj takový kumbálek velikosti průměrně veliké špajzky, no ale nenašel ni. Takže smolík na obúch stranách. Tomáš Baťa nedostal peníze na další rozvoj svojích jihoamerických a jihoasijských továren (kdoví, lesti mu jich zas nezeberú a nepřejmenujú to tam třeba na Chávezov) a já sem nedostal nové boty, takže sem mosel chodit v tych, co sú za zenitem. To by mně až tak nevadilo, na to už sem si já aj nohy zvykli, ale že mosím znovu na nákupy, to je nemilé...

Už sa fašank krátí

(Pajis, 26. 2. 2007 9:38)

Myslel sem si, že v jarošově sem sa pro letošek s fašankovým veselím nadobro rozlúčil. Ale nikdy sa nemá říkat nikdy a tak tomu bylo aj tentokrát. V úterý před koncem pracovní doby mně došla sms tehoto znění "Přátelé, kamarádi, vzhledem k tomu, že zitra je popeleční středa, navrhuju udělat si ozvěny včelarského fašanku aj tady v Praze" podebsaný byl můj menovec Stanislav Dostálek, teho času taktéž zaprděný pražský právník jak já. No mně nemosel říkat dvakrát, já sem na to kývl okamžitě a aj sem rozhodil sítě na další ryby. Ale děvčica, o.k.m.z.p. mně vyklúzla, stejně jak Jara Bečicú a Hlava. No a protože sa tak Staňovi védlo aj u Malinky, ostali sme tak jak v téj pěsničce, kerá eště v tomto vyprávění bude aktuální "my sme tady dvá". Po pozitivních zkušenosťách z minula sme opět zamířili do kulturního domu Mánes, kde na to, jaký to za první republiky bývalů burža podnik, je dneska jedno z nejlevnějších piv v Praze a podobně sa tam dá aj najezt. protože Staňa sa nejak opozdil v práci (asi chudák neví, že práca narozdíl odemně nemá nožičky a nikde neuteče), sedl sem si k televizi (jediná věc, kerá asi z podniku nepamatuje první republiku) a sledoval vyvrcholení základní části kyslík extraligy. Vysílali Vítkovice - Slavia a aj prostřihy z ostatních zápasú, což sem uvítal, nebot sem měl podaný tiket. Staňa dorazil a přisedl také k hokeji, protože, jak sem zjistil, je fanúšek Vítkovic. S přibývajícím časem přibývalo aj emocí, když štamgasti, keří také pamatovali první republiku, nemohli pochopit, jak sa možem radovat z branky v síti jejich milovanéj Slavie. Měl sem chuť, sa jich zeptat, jaktože jako správní slávisti nejsú na brigádě a nehážú do míchačky v Edenu, ale přeca enom sem si nechtěl užit písničku, v keré sa zpívá "oni sú z městěčka, a my len z dědiny, bylo by nás haňba, keby nás chytili". Největší zádrhel nastal, když Staňa za stavu 2:1 pro Vítkovice prohlásil:"lesti vyhrajeme, tak si tu zazpíváme!" No a když v power-play dal Zbyňa Irglú na 3:1, byl oheň, teda spíš sokol na střeše. Ani sme nedozpívali první sloku a už u nás byl vrchní "pánové, tak tohle ne, na to tady nejsme zvyklí" "no tak si zvykajte" začal sem mu odpotrovat, ale on si mlel to svoje, jako že tady má vzácné hosty a kdesi cosi. Já sem sa rozhlédl po lokále a viděl sem enom nejslavnějšího pražského primátora Igora Němca, kerý sa při povodńách proslavil větú "Všeci pražané sa možú před povodňú kerá nehrozí, schovat do metra, tam je zcela bezpečno", načež na tuto výzvu reagoval dopravní podnik a začal řidiče zacvičovat, aby zvládli eskymáka s plně naloženú súpravú. Tož lesti tento politický zkrachovalec, kerý sa mosel schovat do nejakých dozorčích rad je nejaká honóra, tož to potom já ze Staňú sme byli vyslanci výboru dobré vúle Olgy Havlové, no ale hádajte sa s blbcem. Odkázal nás do vedlejšího salónku, kde bude za chvílu hrát rokenrol. Šli sme to zkusit, ale u vchodu do salónku byl nejaký jakože pořadatel, kerý na nastřihané bílé lístky papíru psal cenu. Žádné razítko hasičú či fotbalistú, prostě nic. Optal sem sa ho, když už to má v ruce, že si enom zabékáme a půjdem, že by mohl napsat dvakrát 0,-, ale moc sa mu do teho nechtělo. tak sme nechali tento historický podnik svojému osudu a šli si zabékat na vltavskú náplavku. Abych končil fašank s výhledem na Hradčany, to sa mně eště nestalo, asi sa také dostávám mezi tú honóru...

Zabijte mńa, šak su marný

(Pajis, 23. 2. 2007 9:47)

No a máme tady nedělu. Návrat v brzkých ranních hodinách mě předurčil k cestě do Nedachlebic. Bohužel víno značky Jarošovský bubeník vykonalo také svoje. Nikdy sem nechápal ty mládežníky, keří majú v autě na plné kule puštěné tuc tuc, tak, že to ide čut aj když to jede kolem vás a vy jedete traktórem. takové tuc tuc sem měl v nedělu a to sem jel prosím na kole! soundsystém jel na plné kule, dokonce sem měl pocit že v do rytmu mně aj pulsuje hlava - TUC TUC TUC. Zachránilo mně až středisko první pomoci na centrále, po takové jízdě vám šmakuje aj Staropramen a věřím, že kdyby tam točili aj náchodský Primátor, nepohrdl bych ani tým. Došlo na klasické setkání bratrů, k mojému překvapení si Gořka vůbec nepamatuje, že na mě skočil a roztrhl mně gatě a málem aj koleno, mlel cosi o tom, že ty gatě zaplatí, ale jednak nevím lesti si to bude pamatovat, a také zústatková cena gatí byla tak 15,50, což je ale vlastně skoro pivo u Kozla, tak to by šlo. Dali sme asi eště jedno a možná aj to třetí a u teho vykládání gořka málem spadl ze židle. Když říkal, "odpo sa prospíme a potom půjdem ukludit sál", dostal sem ho tým, že "ty možná, ale já mám odpoledňa schúzku s farářem" Gořka málem spadl ze židle a řekl, že su navalený neenom včíl, ale že sem mosel byt aj tehdá, když sem neco takového domlúval, protože po fašanku on zná schůzku enom s hospodským. Po příchodu dóm sem sa snažil vzít rozum do hrsti (moc ho nebylo) a zaviolat farářovi, že su indisponovaný. Protože sem si ale den Předtým potrénoval, jaké je to spadnút do kadibudky, farář mně telefon nebral a tým pádem bylo rozhodnuté, že tam jít mosím. Dal sem si dvacet, po kerých sem vypadal eště horší jak před tým, no prostě šel sem na obchúzku znovu, tentokráte za zombie. Zbalil sem si vzory projektů a šel. Když mě farář uviděl, chtěl jít preventivně pro křižmo, kdyby náhodú bylo potřeba a já měl dostat poslední pomazání. ze dvúch zel mně nabídl kafé a čaj, já přitom dobře vím, že mívá doma aj lahváče. Protože sem sa mně nejakým zázrakem (asi to bylo místem schúzky) podařilo nastarovat poslední mozkové buńky, keré ostaly a nahodit chromého medvídku mysli, nejak sem pár věcí zesumíroval, takže sme byli možná aj obá spokojení. Spokojenos´tú oplýval aj kolega Staňa Dostálkú, kerý si chválil fašank aj deníček a tak došlo k tomu, že si farář vzal odkaz na stránky. Takže vlastně bych teoreticky nemosel chodit ke zpovědi, mosím sa ho optat, co o tom soudí, stačí když si jednú za měsíc počte v deníčku. Zpověď po mně nechtěla děvčica, o.k.m.z.p., už sa totiž známe jakýsi ten čas a tak když sem k ní přisedl do auta, co nás vezlo na nádraží, nemosel sem nic vysvětlovat, aj nonverbální komunikace mívá svoje kouzlo. Já sem zakomunikoval aj na nádraží, když sem rázně zamířil přímo do bufatu, abych nakúpil nejaké ty kuželky. Přeca enom sem na fáře křižmo na hlavu a na ruky nedostal, takže sa mosím eště chvilku bránit a lahváče mně v daný moment zajistily zas na chvilku možnost přežití

lárom fárom pod kočárom

(Pajis, 22. 2. 2007 9:25)

Po obchúzce následovaly klasické popravky, jinak nazývané také jako dorážky u Kozla. Z nám v ten moment neznámých důvodů sa vytratila půlka muzikantů, navíc tá hlavnější a tak už to více méně připomínalo čekání na ranu z milosti. Nekeří sa jí už dočkali a ustĺali si pod fatbálkem, což místní štamgasti, neznající jinéj kultury jak návštěvu u Kozla spojenú se hrú fotbálku, nésli dost nelibě. Ale hrajte když vám pod nohama leží metrákový fašančár. my sme ale rozehráli trochu jinú hru. nevím, z keré to bylo hlavy a ani to radši nechcu vědět, prostě nás napdlo jet za kulturú do Jarošova a tak oddálit blížící sa konec fašanku. a protože v tom daném stavu su dycky pro každú špatnost, šel sem sa enom přezut a vysléct roźškubané gatě a jelo sa. Rama domluvila taxíka, takže sme jeli jak lordi. Ono sehnat ve Včelarech po fašanku řidiča bylo absolutně nemožné, na druhú stranu sme mohli jet autobusem, kerý jede v sobot večer do UH, ale přeca enom logistika nepatřila v daný moment mezi naše nejlepší stránky. po příjezdu sme zaplatili vstupné a šli nakupovat občerstvení. Obchodní talent projevil zejména Karotka, kerý nakupoval týmto způsobem. Když od něho požadoval 80/litr, Karotka vytáhl inačí bankovku a s větú "co osumdesát za takú žbrňu, tady máš padesát a zbytek si nech od cesty" Kupodivu prodávající na tyto argumenty přistúpil, ani moc neprotestoval, Karot vzal litr a bylo to. Ona tá značka nebyla kdovíjaká,bylo to voňavé pomáli jak muškách a chuť to mělo jak velice nepovedený veltlín a ráno sem zjistil, že to mělo aj vlastní název "Jarošovský bubeník" protože mně to tlúklo v lebeni, div sa nerozkočila. Bylo aj s kým jít do tanca, děvčice Knapovi a hlavně Rama, kerá neustále zářila jak rudá hvězda nad Kladnem, protože měla na hlavě pořád fašankovú paruku eště z obchúzky. (v průběhu večera sem ju (paruku, né Ramu) měl na hlavě aj já, ale děvčici, o.k.m.z.p. to prosím neříkajte) Jediné co mně mrzí, že sem chtěl jít tančit aj s takovú tú šikovnú modrookú blondýnů, kerú sem téměř sbalil po včelarské baňce, ale ostalo enom u úmyslu, když tančila s Karotkú, potom sem na ten úmysl nejak zapomněl, tak snad příště. Aj když hlasové dispozice po celodenní obchúzce a aj vyšklebování hříchú den předtým nebyly už na nejvyšší úrovni, nedělalo mně problémy si poručit na co byla chuť, možná to bylo tým, že mezi slepýma bývá ten jednooký králem. Takže když sem začal bílovské Mistřickú šenkérkú, dokáď mě bavilo libovolně si vzpomínat a vázat pěsničky k sobě neměli šancu ani hoši z Jarošovjanu, keří sa snažili zaujmút naučenú sadů. Nakonec sem jim dal aj trochu prostoru, čehož využili k inovaci písně a začali "Mistřická šenkérko dobře sa měj, jarošovským mládencom vínka nalej" Na to sem reagoval po svém, a sice sem zaplatil a šel si sednút, už su přeca enom starší a nemosím tančit dycky na všecko. No nakonec byly aj hříchy, keré letos poprvní místo Dufa převzala omladina - no každý nejak začínáme, takže nebudu moc hodnotit, akorát za každým hříchem vyřvávat Víno a mět ho v ruce néni zrovna origoš. Vzpomněl bych si aj na nejaký povedený hříšek, ale protože sem většinu hříšníkú neznal, žádný mně v palici neuvízl. Kupodivu sa hrálo aj po pochovávání basy, aj s basú, asi jiný kraj aj jiný mrav. My sme tentokrát vydržalli až do konca, kdy nám konečně došlo, proč Vašek Machú celú obchúzku nepil. bylo to proto, aby nás měl z Jarošova kdo odvést dóm, takže Václave, díky a zase nekdy sa s Tebú z nekama rádi svezem...

škrrrk do rži II

(Pajis, 21. 2. 2007 9:54)

Když sme vykročili, ostatní šli pro dělo a tak a já sem šel k Ivanovi pro svúj výtvorek, kerý jaksapatří vylepší. zalézl sem do kukaně a mohli sme vyrazit, když mně viděl poprvní Šestka, zmohl sa enom na zvolání "To je blbec". Babouš mně prorokoval s tým, že mně to vydrží maximálně ke Karotkovém a to eště tak cestú tam, ale kvalita výrobku sa ukázala, takže vydržala mnohem dél. Když sa děvčice, o.k.m.z.p. doma ptali, za co idu, řekla po pravdě že za hajzla a málem dostala po čuni, "protože tak sa o bývalém galánovi nemluví". Chudera, trpěla za pravdu tak jak chudáček upálený. Ale potom, když mě rodičové viděli, moseli uznat omyl a strýc mně dokonca naléli aj štamprlu, dokonce ju prostrčili srdéčkem, tak jak to má byt. První komplikace nastala, když sem si uvědomil, že si asi tentokrát na fašanku podšable nezatančím. (já mám na to celkově smolu, když sem šel za časnekového krála, při podšablách mně zlomili žezlo v podobě vařajky a navíc sa ze mně začal sypat česnek a když sem byl za království kiobercú, než sem koberec zpozohýbal, muzikanti měli už dohráté aj dopité) První defekt mně postihl u Vojáčkového. Né že by mně vadilo, že sem si s Jarú mosel dal místo po jedné repete, ale odpadla mně spodní levá tyčka. Horší to bylo u Bílých, kdy sa se mnú rozlúčilo prkénko a rozhodlo sa vystúpit z prúvodu. On sa totož mistr tesař trošičku utl a špatně si to rozměřil, takže to chtělo tak o 5 cm delší, ale když už to bylo aj vyvrtané, moselo sa tam vměstnat, akorátže z přibývajícím rozvorem kadibudky už sa nevměstnalo a tak vypadlo. další, podstatná komplikace nastala u mlýna, kdy sa Šestka rozhodl, že ke mně půjde na návštěvu a začal sa ke mně somrovat. Při neohrabanéj návštěvě prošlápl nejprv spodní přední tyčku a když sem ho vyhazoval ven, že mně to zničí, urval mně na památku aj horní levú. Čili už sa blížila tragédie, neboť levá strana už držala enom na prostředním madle. A k tragédii také došlo. Né že by mně tak kopla štamprla Tonka Jankového, ale po rozmluvě s děvčicú, o.k.m.z.p. sem chtěl udělat dva kroky zpátky, abych nezavazal dělostřelcom. Krom rozmu, že mně možú objet mně chybělo bohužel aj periferní vidění a tak sem za sebú nemohl vidět betonový rantl před Ondrúškovým starým. s hromovým rachotem sem poskládal svoju kadibudku způsobem né nepodobným známému seriálu Slovácko sa nesúdí. ostal sem prostě ve změti polámaných latěk a papírú. Děvčica, o.k.m.z.p. o mě měla strach a tak spěchala optat sa, lesti su celý. Než sem stihl řéct že jo (padál sem docela šikovně a také do měkkého) Gořka, kerý už nemyslel a možná si myslel, že už v troskách nikdo néni. Na trosky celú vahú hépl. Už nebyla pravda, že bych to ustál bez úhony, Gořka mně totiž zarval vrut, kerý trčal z gatí asi milimetr vedle kolena. Krom solidního škrábnutí nad kolenem to odesraly aj oblíbené manšestráky - přeca enom sem sa při stavbě řídil heslem, čím delší šrúbek, tým delej maska vydrží. No ale nejak sem sa vyškrábal a chtěl sem hodit kapra, ale moc mně to nešlo, hodil sem baňku u Mikina a vypadal jak děcko, kerém nekdo rozbije hračku. Ale aj tak sem Baboušovu hranicu posunul o pěkných pár metrú dál než mně dával, akorát je škoda, že né úplně, šak už mně tolik dědiny nechybělo. tož snáď zas příště...

škrrrk do řži

(Pajis, 21. 2. 2007 9:53)

Průvod začal tým, že sme moseli najprv dostat dělo z hasičárny, což vhledem k tomu, že bylo dobře skované za jakúsi dřevěnú plotnú a pojištěné traktórem s radlicú na odhrnování blata, byl docela oříšek. Všeci sa divili, kerého inteligenta napadlo nejlehčí dělo na okresu pichnút až kdesi daleko, ale já sem dělal že nevím, kdo mohl byt vníkem, aj když sem moc dobře věděl, kdo velel úklidu před hodama a koho napadlo dělo rozdělat a skovat, aby náhodú nejakého hodařa nenapadlo jít si po tanečkoch vystřelit a jako náboj použit třeba medvěda z búdy nebo eště lepší nejakého žabáka.Protože sme tam byli samí silní a hlúpí podařilo sa nám dělo dostat ven bez toho, aby soi nekdo neco udělal. A tak sem sa konečně mohl jít vysléct z montérek a jít sa trochu našantročit. Prvně sem uvažoval, že bych sa celý omotal toaleťákem, takže by si v hospodě první mysleli, že idu za mumiu, ale poté, co mně opustily toaeťákové gatě spíš než sem došel k vrátom, mosel sem to vyřešit inč a sice zhotovením slušivé toaletní sukýnky podle posledních fašankových a módních trendú. V hospodě si mysleli, že mně šiblo a ptali sa co je to za masku, ale já sem ich odkázal s tým, že je to asi jedna setina celé masky.

Zhusta, chlapci, zhusta

(Pajis, 20. 2. 2007 10:46)

Soboťě vévodila obchúzka a obchúzce vévodila, šak kdo čte DDK tož už ví. No ale první bylo potřeba masku vyrobit. Nápad na takovú originalitu sem dostal nekdy v létě no a při tom fašankovém vymýšlánmí v Praze sem si to ujasnil a v hlavě narychtoval. Akorát protože to bylo na realizacu náročnější, mosel sem si přivstat, abych to všecko jak sa patří narychtoval. Naúposledy sem neco takového tvořil na základce v předmětu, kerú už ani nevím jak sa menoval. Dělal sem krmítko pro ptáky, keré jetak mazané, že dodneška visí na jabloni na dvoře, ale mělo jednu chybu, jak sa mně pokrútila tá spodní deska, takže když ste to dali na lavicu, kývalo sa to jak húpačka. Ale protože sem byl mazaný už jako děcko, zdržal sem realizaci a tak sem to mosel natírat až po škole a jak to bude hotové tož sem to měl donést Rachasovi do ředitelny. Já sem to tam zanésl eště mokríé a můj předpoklad, že mu bude stačit vizuální kontrola a zcela jistě si to nebude pokládat na ředitelský stůl, sa naprosto vyplnil, takže to bylo zas za 1-. No ale tak moja sobotní práca byla minimálně za 1*, protože to byl naprostý originál, navíc vymyslený komplet mojím "medvídku mysli". Už od osmi sem teda létal po dvoře, zháńal laťky, na keré sem propiskú rýsoval druhú deskú místo pravítka (to sem sa také naučil na ZŠ Bílovice v hodinách matematiky, všeci rýsovali pentelkú enom já sem aj čtvrtletku narýsoval propiskú). No a k Antošovéj radosti sem záhy začal tvořit aj na cirkuli, přeca enom nosná konstrukca je základem ("sem si myslel, že řežú súsedi, kde by mně napadlo, že po zábavě može jet cirkulárka u nás"). Naštěstí sa vzbudil aj Nejmladšák, kerý mně ochotně a rád, fascinovaný mým nápadem šel dělat pomocníka, což hlavně při vrtání konstrukce do sebe mělo svůj význam. využil sem toho, že čím delší šrúbek tým víc bvydrží a vymlátil sem Gořkovi veškeré delší vruty, přeca enom néni nad to, když možete zasadit křížák šrúbek do vrtačky a jede to samo. Na opláštění sem využil rekvizitu z předchozího dňa, čili šachovnicu z druhé strany a na střechu aj z téj dobréj, šak nezmoknu. Potom už byl enom nejtěžší úkol a sice nahnat po dědině Ivana křemečkového, aby mně na to hodil nejakú omalovánku, aby sa to eště vylepšilo. původně sem ho chtěl nechat vystřihnút aj to srdíčko, ale budete sa divit, to srdéčko sem si do dveří vyřetzal osobně nožem. Opět sa potvrdilo oprávněné vítězství drátu v sútěži o nejlepší věc na světě, protože jak na panty, tak na zašprajcování dveří byl drát bezkonkurenčně nejlepší. Byla to moc pěkná kadibudka, enom škoda, že sa nedožila konca obchúzky, mohl sem si ju nekde vystavit, nebo aspoń obřadně spálit...

premiéra

(Pajis, 19. 2. 2007 9:36)

V pátek sem si zkrátil pracovní dobu o dvě hoďky, přeca vedúcí měla celý týden dovolenú a tak proč toho poslední den její dovolené řádně nevyužit. Navíc sem spěchal na generálku, kerá byla plánovaná na šest včelarského. Nikoho asi nepřekvapí, že sa začaklo v sedm. Sjeli sme to dvakrát a na druhú půlku polsední generálky už sa začali trúsit lidi, asi na nás bylim zvědaví. Spíš to byli uplně cizí lidi, keří sa do Včelarského kulturního svátku dostali spíš omylem, protože nikdo normální by o půl osmé nešel na zábavu, kerá je ve Včeklarech a začíná až v osm. jak sme zjistili na druhý den od našeho zvěda, což byl náš tata, kerý sa s něma po konci zábavy bavil, nahuškali mu, že jim fašank vé včelarech doporučila cestovka, prý sú v Hradišti na hotelu a majú aktivní zážitkovú dovolenú. Co je na tom pravdy nevím, stejně tak jako to, že byli prý velice súpokojení. Už vidím na rok jak u hřřišťa parkujú autobusy plné čecháčkú, keří sa dojedú podívat na kvalitní zážitek včelarského fašanku. Aby byl zážitek opravdu kvalitní aj pro ostatní při čtení hříchů. zařkl sem sa, že tentokrát budu baně zapíjat kofolú, protože kdybych to zapíjal pivem, rozumnělo by mně u hříchú možná enom pár vyvolených, co mě znajú už nejakú tú delší dobu. Eště v devět večer to vypadalo na fiasko, protože tam bylo víc hercú jak divákú, ale nakonec sa to jaksi spravilo a když došel aj Laďa Blahú, mohlo sa jít na borovičku na kuráž a aj na oslavu, protože sa podařilo Šárce Záhrobské vyhrát slalom na MS, což vzhledem k tomu, že naša zemička má jedny z nejlepších snihových podmínek na světě, kór letos, vypadalo jako povedený fašankový žertík. Nelenil sem a zakonponooval tuto aktualitu aj do hříchú, Václav měl sice problém se čtením, ale zvládli sme to. Stejně bravurně jak hříchy sa zvládlo aj divadlo. Je fakt, že když sa zhaslo a od nejmenovaného hosta sa ozvalo "tož to je dobrý nápad, včíl nic neuvidíme" mylsel sem, že sa mně to enom zdá, no ale naštěstí sa podle scénářa za chvilku rožlo, takže už to bylo bez připomínek. nemá cenu sa o tom dál rozepisovat, kdo tam byl, viděl to na vlastní oči a kdo tam nebyl, tom to stejně slovama nepopíšu, to sa totiž mosí vidět. Bylo to totiž LED ŽEN DERY...

týdenní šou

(Pajis, 16. 2. 2007 10:02)

v pondělí to byl typický pondělní kopr - v práci sem usínal nad monitorem, eště do teho sem mosel aj razítkovat a zpravomocńovat hromadu rozhodnutí. Chtěl sem si lehnút po práci, ale jak sem došel dóm, už sa mně zas nechtělo a tak sem byl odsúzený ke čtení jakýchsi článkú o Evropské unii a podobných ohromně zajímavých příspěvků. ráno sem sa ledvá vyhrabal, ale řekl sem si, že bych mohl provětrat ty nové manžestráky, co sem kúpil přesně před týdněm. Odstřihl sem takové ty přebatečné cedulky a oblékal sem si jich. Ale nejak mně to nešlo a tak sem začal dumat, co tady neštimuje. Jak sem byl nadšený, že mně pasujú, tak sem si potom v téj kabince nejak nevšíml keré to byly a kúpil sem si gatě o číslo menší!!! Ani sem nevěděl, jak si umím sám sobě pěkně nadávat, a dokonce jak sprostě, ani nevím, kde sa to ve mně vzalo, takové slova. To máte tak, když nakupujete bez svoojej oděvní manažerky, kerá na to dycky pěkně dohlédla, aby sa neco takového nestalo. No co už, Antošek bude mět v rámci programu "podporujte svého studenta" nové manšestráky. V úterý odpoledňa sem překonal kopr a pustil sa do zbývajících hříchú, o víkendu sem eště nejaké objevil a bylo by škoda jich nezařadit a navíc sem tam potřeboval dat aj nejaké všeobecné. navíc mně u teho naúpadla aj originální maska na obchúzku, enom nevím, lesti u stihnu a dokážu vyrobit, takže mně držte palce. Ve středu mně čekalo nepopulární přepisování mojého škrabopisu - myslel sem, že mně na to bude stačit odpoledně, ale nejak sem sa přepočítal, je toho přeca enom povíc. takže temu padlo za oběť aj pracovní nasazení ve čtvrtek dopoledňa. No ale máme tady středu, čili svátek zamilovancú. Já mám asi nejakú jinú tradici, tož považte- lóní sem spískal sraz z gymplu se spolužákama co sú v Praze. dakl sem to na šest večer 14. února - všeci sa divioli proč zrovna 14. a já sem sa divil čem sa divíja, ale nakonec došli skoro všeci. no a teď ve středu sme si dali sraz s jarú bečicovým, potřeboval sem od něho nejaké rekvizity na dnešní večer. kdo si myslí, že naše setkání proběhlo tak, že sme sa nekde sešli, předali si igelitky a šli každý svojú cestú, myslí si správně, akorát že od setkání do rozlúčení bylo asi nejakých 5 hodin v Jarovéj oblíbenéj hospodě, kde za nama došla aj Jarova Martina. no prostě sme si vykládali tak dlúho, že sem dojel v podstatě posledníma spojama a šel spat o půl jedné, takže ráno bylo skoro takové jak pondělní. říká sa, že nekeří režiséři před premiérú nespávajú, já asi nebudu tento případ, včeéra senm po práci lehl a chrápal až do rána. néni nad to, před těžkým víkendem mět trochu na komoře. Protože víkend kerý nastává zas bude LED ŽEN DERY...

sportovní odpoledně

(Pajis, 15. 2. 2007 9:29)

No v nedělu to zase vyhrály Nedachlebice, přeca enom sa člověk mosí nekdy aj vyspat. Bylo vcelku zajímavé sledovat bratrance Foltýnovi, keří vypadali jak po akci, a ono také ano. Aj farář sa jich ptal, lesti byl nejaký ples, Joza řekl ano a považoval to za odbyté. Ale na plese nebyli, už ich asi nebavilo furt nekde trajdat a tak si doma udělali košt gořalky pro celé Řepáře doma v dílně. Je vidět, že asi opravdu budeme rodina. Akorát nevím kdo vyhrál, ale vypadali na to, že asi všeci. Potem sme sa stavili u zahradníka Janoty, kerý letos udržal cenovú hladinu na úrovni. ´My Dostálci máme totiž takovú nevýhodu, že ačkoli ten přivandrovalý svátek vůbec neslavíme, máme stařenku a maminku se stejným jménem, a svátek jim připadá na 11. února, a ať už je rok přestupný nebo né, Valentýn vycházá na 14. rok co rok, takže pravidelně padáme do vyšší cenové sazby. Ale mně to tak oud nadělil, takže už su zvyklý, šak děvčica, o.k.m.z.p. má svátek na štědráka. Po obědě nebyl čas umývatnáčení, protože sa moselo jít do hospody, nebo´t tam byla plánovaná veliká zkúška s muzikú. Ona to byla spíš taková malá zkúška s muzikantem, ale docela povedená, takže jako režisér sem byl spokojený, uvidíme, či budu spokojený aj s premiérů. nedělníé odolednmě ale jinak ovládl sport - už od oběda hráli hokejsti s Rusama, potom tenisti s Američanama, mezitým utěkali ostrostřelci na lyžách a eště hrála Šafářka zas prozměnu s nejakú Ruskú. Mira vypadal jak počítačový maniak, hrající playstejšn, furt přepínal a lupkal, naštěstí stíhal doceklla aj točit pivo. V hospodě bylo lidí víc jak kolikrát v pátek večer (aj když dúfám, že tam zitra bude víc), protože byla neděla, tedy deň, kdy sa chodívá na procházky a po návštěvách. no a Miru došli navštívit Mistřičáci a potem aj rodáci z Kněžpola, asi aby z téj neděle také neco měl. Výsledky pro naše barvy dopadly nevyalně, spíš by sa dalo řéct, že sme prosrali co šlo. Podobně nevalně sem, dopadl aj já při cestování, nejak sem si neuvědomil, že možu jet už o šesti a jel sem posledním vlakem až v sedm, z Přžerova až do Třebové sem byl rád že možu stát aspoň na chodbičce a né před hajzlíkama a eště sme chytli aj nejaké zpožďéní, takže sem sa dostal do pelechu až po půlnoci. Následkem teho sa celý týdeň marně snažím dohónit ztracený spánkový dluh, akorát mám pocit, že o nadcházajícím víkendu teho moc nedoženu...


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21

následující »