Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Antoškovy patálie IV. - slohovka

(Pajis, 9. 11. 2007 10:56)

Krátký miniseriál ze života jednoho ze sourozenců uzařeme malým domácím úkolem. Né že bych vám snáď zadával nejaké domácí úlohy, aj když nekeří z vás by aj zaslúžili, protože kliknút na záložku žídlík a vidět tam výsledky loňského ročníkmu nesvědčí moc o péči našich adminů, ale jednoho víkendu za mnú došel Antošek s tým, že by potřeboval pomoct napsat slohovku. s těžkým srdcem sem to teda odkývl no a v nedělu po obědě sem sa rozvalil na lúžku a začal mu diktovat. Téma znělo zajímavě, "krásy rodné Moravy" Pod dojmem předešlé hodové zábavy sem měl chuť mu nadiktovat "široká dolina, úrodná krajina, zahrady pole, vinohrady...." Ale potom sem si řekl, že takové sračky tam hodí 60% starších sourozenců studentů průmyslovky, že by to chtělo přece anom neco jiného. Vzpomněl sem si na Béďu Smetanového, kerý kdysi také napsal, byť v notách, o krásách Moldau už od prameňa. A tak sem sa o krásách zmínil hned od Kralického Sněžníku a postupně sem jel po průdu důle. Vyloženě sem si ten místopis vychutnával, aj když je fajkt, že nekeré obraty měl Antošek problémy zaznamenat a začal sa vzpěčovat. Když sme mu oznámil, že lesti to tam nenapíše, tak si može zbytek domyslet sám, povolil a psal. Sám nevím, co sa mu nezdálo na slovním obratu "při procházce Květnou zahradou můžete pouze tušit bezbřehý klid a mír v duších pacientů nedaleké výhlášené léčebny" Já sme tam totiž daný obrat potřeboval dat, jelikož sme celú slohovku zakončil tým, že nechám na návštěvníkoch Moravy, lesti krásu a pohodu najdů v Petrovském vinném sklepě nebo v Kromclu v blázinci. Antošek poděkoval, předatloval si to do počítača a odevzdal. Učitelka sice poznala, že ve slohovce té strojařiny moc néni (šak téma také neznělo krásy soustruhu TX 600), ale přesto s tým byla velice spokojená, takže Antoškovi sa dostalo cti slavnostně deklamovat svoju slohovku před celú třídů. Úspěch byl zřejmě značný, ináč si néni možné vysvětlit, že zzrovna táto slohovka byla vybraná sdo jakéjsi středoškolskéj sútěže. Včíl eště tak sa dostat do krajského kola, kde by bylo súčásťú sútěže napsat z fleku slohovku na vylosované téma. To bych sa mosel snáď oholit....

Antoškovy patálie III. - u Dandů

(Pajis, 8. 11. 2007 10:00)

Další den Toníci a spol chodili po památkách a zatímco oni sa fotili u památek, japončíci a podobný ancábl si fotil do svojích kúzelných mydlových krabiček českú studentskú chudinu, co nemá ani na to, mět obě boty stejné. Po obědě dostal mančaft rozchod, učitel si jel vypit za kámošama z výšky a zbytek mužstva nechal svojému osudu. Antošek zamířil na návštěvu na moje pracoviště. Trefil skoro napoprvní, aj do mojéj kanceláře, jelikož sa potkal ve vchodu se spolupraciovniců, kerú znal ze čtvrtstoletí. Byl zmrzlý jak husinec a tož sem sa nad ním smiloval a podíval sem sa,. co za dobroty mám v baru. Vytáhl sem svůj kúzelný šanon a se spikleneckým úsměvem a hláškú "toto ti dám okoštovat, tos eště stoprocentně nepils" sem vytahl červeného absinta. Nalél sem nám po jednéj, Antošek byl fascinovaný barvú aj vůňú "šak to smrdí jak kapky do nosa" fakt je ten, že mně to ptaké připomíná bromexin, ale neenom vůňů, ale aj chuťú, což ostatně záhy pocítil aj Antošek. "Tož poďme do nich" zavelel sem, lupl sem ju a sledoval, co bude následovat. První sa zakuckal, potem začal lapat po dechu a nakonec mu vyletěly slzičky do očí. "ááá, to je sila" "šak sem ti říkal, že neco takového eště nepils" Holt šedesát voltů je šedesát voltů, to leckdy nenajdete ani na Horním konci. Abych mu spravil chuť, do druhéj nohy sem mu radši nalél myslivca. To sice asi také mockrát neměl, ale neco, co je křížencem becherovky a borovičky Antoška nemohlo ohrozit a tak to kvitoval s povděkem. Zašel bych s ním na oběd, ale už bylo půl třetí a tak, když už sme ho nemohl pozvat, tak sem mu aspoň věnoval stravenku, aby neřekl, že su nejaký škrťa. Nasměroval sme ho k Dandom (moja pražská domácí hospoda) a oznámil mu, že mu a jeho kumpánom tam dám na večer rezervačku, jelikož hrála Slavia na Arsenálu, což chtěli logicky všeci vidět a měli bobky, že nenajdú hospodu cenově ani kapacitně odpovídající jejich představám. bych jim to u Dandů pojistil, chvilku po práci sme sa s naším IT a ostatní partyjú přesunul k Dandom na jedničku. Nakonec sa debata aj žízeň nejak okotili, že když už na hodinách bylo 7 večer, nemělo cenu jít dóm, bylo třeba sa obětovat a počkat na Antoška. Dorazili až chvílu před výkopem, navíc do špatné části lokálu, ale z tama jich vyhodili s tým, že tam rozhodně žádnú rezervačku nemajú a přesměrovali ich na správnú adresu. Já sme rezervoval 8 míst, no ale když přišlo asi 14 vlků, z nichž nekeří už byli spíš jak psi, nedalo sa dělat nic jiného než srazit stoly. studentíci byli nadšení, měli místo přímo před televizů, navíc při pohledu na jídelní a hlavně nápojový lístek sa moseli cítit jak doma. To samo o sobě bylo důvodem k oslavě a tak začaly na stůl létat rumy a zelené, enom ttú borovičku bys u Dandů nenašel. Následky celodenního putování po pražských památkách sa začaly projevovat v zápětí, rozpoložení brodských výletníků bylo každú minutú čím dál víc podobnější rozpoložení slávistů na trávníku a u televize. Nakonec možná nekeří aj viděli 7 hvězdiček kolem hlavy, jak sem sa dozvěděl, zpívali celú cestu na ubytovnu, k převeliké radosti japonských turitů, keří schovali foťáky a vytáhli kamery. Holt kluci ze Slovácka sa nekdy potřebujú projevovat aj v Praze, sám bych o tom mohl nekdy vykládat...

Antoškovy patálie II. - bota

(Pajis, 7. 11. 2007 11:02)

jak už to tak na středních školách bývá, ve třetím nebo eště lépe až v maturitním ročníku sa jezdí na výlet do našeho hlavního města kde já posledních 7 roků jezdím tak často, že mně to ani jako výlet nepřijde. No ale kluci z brodské průmyslovky přeca enom majú Prahu zafixovanú jak cosi magického a tak vyrazili. Situaci, do jaké sa dostal jeden z chovanců brodské průmyslovky stojí za to připomnět,aby neupadla v zapomnění. jak známo, ďáblovy tyčinky sú rozšířené na všeckých typech škol pomáli už od tych mateřských a tak néni divu, že po neěkolika letech závisliosti na nikotinu sa dostaví absťák už po hodině strávené ve vlaku. A tak dva Antoškovi spolužáci vyrazili v Přerově na perón, aby si dali dlúhý kúř, zatýmco kluci od čd přepojíja mašinu. To je totiž taková zvyklost, že sa v Přerově přepojuje mašina. Ale né u každého vlaku. Pokáď totiž jede šišák z Luhačovic, elektrický zgarb zvaný v žargónu peršink číslo 162 ev. 163, sa zapřihne už ve Staráku místo motorového čúda zvané též brejlovec číslo 754 či 750. No a toto byl případ aj vlaku, ve kterém cestovali Antošek a spol. zatýmcio dojica spolužáků vychutnávala plnýma dúškama svěží luft, výpravčí pískl a vlak sa začal rozjížďať. Chlapci zapomněli na vešjkeré požitky spojené s kúřením a jali si vzpomenút na hodiny tělocviku. první to stihl eště ladně a aj ten druhú skočil do vlaku v pravý čas, akorát v momntě, kdy sa za ním zabúchlo automatické zavírání dveří (moderní výdobytek jinak velice nepraktických vozů Beer) Ve vlaku tak byli obá kuřáci, ale že by sa to obešlo bez nejakéj škody, to zas né. Včíl je mezi mladýma taková móda, nosit botasky enom tak nedbale nezavázané se zastrčenýma šňúrkama. A to sa staklo osudným hrdinovi dnešního povídání. Jak sa za ním zabúchly dveři, bata sa vyzúla a tak zatýmco její majitel uháněl ku Praze, bota zostala v Přerově na nástupišti. celý zájezd z teho měl velikú čurinu, ale co včíl? Schválně zvihněte ruku, kdo z Vás na třídenní výlet nosí dvoje obutí. Ze středoškoláků nikdo. Vydat nemalý obnos za nové boty hned po příjezdu do Prahy bylo také nemožné, protože peníze na výletě sa utrácajú za rozličné radovánky, ale určitě né za boty (pokáď teda nejedete na tržnicu do Polska). naštěstí medvídci myslíja aj průmyslovákom. Po důkladném vyšetřování sa zjistilo, že jeden ciťa tam má sebú přezúvky na noc. A tak napravený nenapravitelný kuřák nosil na jednéj noze šupák a na druhéj botasku, co mu ostala. bez nejakých skurpulí v tom chodil po dva dně aj centrem Prahy, aspoň bylo možné fotit aj neco jiného jak památky. tak už to bývá, když sú středoškoláci na výletě...

Antoškovy patálie

(Pajis, 6. 11. 2007 10:06)

Dneska sem dám neco s jiného soudku, ať si pořád nestěžujete, že enom propaguju alkoholismus a tak podobně. Podělím sa o dva zážitky s mojím mladším bratrem, respektive o jeho zážitky se mnů. Jak možná víte, Antošek ide v mojích šlépějách a našel si galánku stejného jména, jaké měla kdysi moja galánka. Méno má nezanedbatelkné výhody, jednak je krátké na psaní a hlavně je dost spořivé, protože když máte svátek zároveň se stědrým dnem, nemožete očekávat, že dostanete dárek k svátrku a eště aj pod stromeček, jak by k tom přišly ostatní hodné děcka. No ale abysme sa dostali k téj veseléj historce. jednoho večera sem dovalil z hokeja a eště než sem šel na tiskovku, hodil sem si věci dom. Už mám vyzkúšané, že než Mira stihne natočit tým největším žíznivcom, já mám věci už rozvěšané na věšáku. Udělal sem to tak jak dycky, ale když sme odcházal, všíml sem si v zádveří jakýchsi botú velikosti pro trpaslíka a eště navíc bílé barvy. pravda, takovú nohu kdysi míval aj Svačina, ale rozhodně by ty boty nebyly tak zářivě bílé. Medvídek začal myslet a vydedukoval, že ty boty u nás budú asi omylem. No a protože v zádvěří bych na ně cestú z hospody mohlů nechtěně šlápnút, což by bylo nemilé, neboť by bílá také mohla vzít zasvé, rozhodl sem sa jich ukludit. Aby jejich hledání nebylo jednoduché, pichl sem jich za kabáty a nechal trčat enom kúsek. S pocitem dobře vykonané práce sem šel na tiskovku. Zbytek vyprávění mně vylíčil na druhú deň Svačina. Kolem půl dvanácté začal Antošek pobíhat po baráku od sklepa až po húru a neco intenzivně hledál. Byl natolik nervózní, že neváhal vzbudit oba rodiče s tým, lesti jeho galánce náhodú neuklúzali boty. Měl štěstí, že nebyla topná sezóna, ináč by u nás mohly byt ukluděné aj natrvalo a bílá už by vzala za své definitivně, ale když ani ze Sváče nedokázal dostat za hrozby polehčujíécích okolností přiznání, bylo mu jasné, od koho fúká větr. galánka stála v zádvěří a prej sa náramně bavila, nakonec sa jim společnýma silama podařilo botky objevit a Antošek, poté co doprovodil galánku dóm sa eště mohl stavit v hospodě mně vynadat. Hlavní účel hříčky byl splněn, galánka prokázala, že má smysl a pochopení pro Dostálkovské legrácky, včíl už by sa měla chystat na další level. Dalším levelem u Dostálků totiž bývá úpozvání na zabijačku...

Foto

(Pajis, 5. 11. 2007 11:19)

Tak po prodlúženém víkendu už su zasej zpátky v pracovním nasazení. Dúfám, že ste přes víkend nikdo nezkúšali olizovat žabu, pokáď zrovna nechodíte s nejakým kněžpolákem, nebo sa nehlásíte do sútěže "zamilovaný páreček 2007" týdeníku DDK. No na mně včíl je vzpomnět si, co sa dělo poté, co sem vyrazil ze školního srazu, což nebude úkol z nejjednodušších. Jak už sem říkal, nehjak sa to tam kolem jedenácté začalo zvíhat a Pajíka napadlo, že by sa mohl zvihnút také. Né že by sa mně chtělo snáď jít spat, nebo byl tak společensky unavený, ale zachtělo sa mně vyměnit povídání o tom, keré děcko je koho a kdo kde s kým jak za nejakú větší akci. V terménově nabitíém podzimu sraz kolidoval s Jarošovskýma hodama, takže to byla jasná volba asi jak pekařina v reklamě na jihlavanku. Včíl eště zajistit maličkost zvanú odvoz. pravda, jezdí tam snáď nejaký harapák zvaný rozvoz v podobě rozhrkanéj dodávky s nápisem Bůrovce, ale brzo sa začala rýsovat lepší možnost. Kútkem oka sem zahlédl, že sa k odchodu chystá jedna z mála učitelek, co dorazily, známá to chemikářka, jejíž výukové metody jí vyslúžily přezdívku přímo z oboru. protože sa nedalo předpokládat, že by šlůa do Bílovic pěšky, přifářil sme sa k ní a v momentě kdy, dojel bývalý starosta s C3 sem sa teda s dovolením svézl. Byli dokonca téj dobroty, že mě první chtěli hodit až do Včelar, když sem pěkně poprosil, tak mě vyklopili až u pivovaru. Vstupné už nebylo kom platit, hodil sme si bundu do šatny, pozdravil Juru Macháčkového ve výčepu a začal zgúňat,. kde bude nekdo známý. Babouša sem nikde neviděl, ale to bylo možná tým, že sem ho zapomněl v Topolné. Brzo sem ale objevil celú Karoťáckú rodinu, což bylo pro začátek dostačující. Pravda, nekeří nebyli zrovna nejnadšenější z toho že mě vidíja, ale co už. Drapl sem Hanku a šel si hodit startovací taneček na dechulu. Eště to jak tak šlo, horší to začalo byt ve sklepě. Když sem tam dovalil, kdosi si poručil bílovské. Sedět stejnak nebylo kde, a tak sem šel do tanca. Dovolil sem si dokonca vyzvat vrchní učitelku Včelaranu, Vendy Lapčíkovú. No jak sem brzo zjistil, trošku sem přecenil svoje sily, protože kombinace mojej navalenost a její taneční lehkosti způsobily, že sme při prvních otočkách místo na půlky jeli skoro na celé. V hlavě mně bliklo, že tančit s děvčicú, o.k.m.z.p., tak dostanu huláka ať nepřetáčám, a tak sem sa snažil při tanci myslet na to, že to mosí aj trochu vypadat, přeca enom fláknút tam sebú před takovým ancáblem by bylo na ostudu. Nakonec sme to dokázali nejak zkoordinovat, aj když tanečníka v takovéj formě by v souboru asi nechtěli. Ale dá sa řéct, že sem sa poučil, týdeň na to sem byl na bílovské v Kněžpoli rozhodně střízlivější. No ale v Jarošově sem nekončil bílovskýma, po malé reklamní pauze sem si s tetú Blahovú šel zhúpnút danaj. Bylo vidět, že tam na mě evidentně všeci čekali, protože sa ke mně odmítli všeci přidat, snáď enom vzadku trošku přicmrndával Karotka. Hodové chase by měli danaje zařadit do osnov, šak enom za letošní rok sem to šklébil pomáli na každých hodech a folklorní horizont nekončí za Kněždubem. To si asi uvědomil aj primáš Jara, kerý z danajú přešel na kyjovské skočné. pravda, to je o jeden level trošku jinde jak danaj, to bych sa klidně šel nekde aj přiučit, hlavně písňový materiál je dosti chabý, kór když máte problémy vzpomnět si na to, kolikátého je. No ale zvládl sem odskákat aj ty kyjovské skočné, aj když lepšímu provedení by neškodilo víc trénovat tanec se zpěvěm a né chlpání, tam už mám na komoře...

citace

(Pajis, 31. 10. 2007 10:44)

Aby nedošlo knejakéj žalobě nebo nečem podobném, minulý díl byl převzat z www.idnes.cz

deníček z dovolené

(Pajis, 31. 10. 2007 8:44)

Protože mám od zitřka dovolenú, neodpustím si sem umístit nejlepší perlu posledních dní z denního tisku:
Mezi studenty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích propukla nová drogová móda. Lysohlávky jsou zapomenuty, nyní "frčí" olíznout žábu, nejlépe ropuchu. Ta totiž produkuje hlenovitý sekret, který obsahuje i halucinogenní bufotenin. Ten ovlivňuje psychiku, mění vnímání a vyvolává iluze.
"Lysohlávky jsou dobrý, ale tohle je prostě něco jinýho. Jednou jsem měl pocit, že lítám," popisuje účinky žabího "tripu" dvacetiletý biolog Martin, jehož jméno redakce na přání změnila.

Populární jsou zejména ropucha obecná, zelená a coloradská. Někteří ze studentů, kteří vaří z lysohlávek třeba guláš, žáby dokonce právě kvůli jejich drogovému potenciálu začali chovat.

"Žáby obsahují spoustu jedů a každý v první fázi omračuje vědomí, tělo se přiotráví. Ale zatím se to neprobírá ani v kuloárech, s tím jsem se ještě během své praxe nesetkal," říká překvapeně drogový expert Štefan Schwarz z jihočeského občanského sdružení Prevent.

Halucinogenní je i mlok
Podobných účinků jako s žábou lze dosáhnout i s mlokem. Ti totiž mají také jedové žlázy. Tvrdí to budějovický zoolog Ondřej Srb, který se specializuje právě na žáby a sám chová tři druhy z Jižní Ameriky. "Zkoušel jsem mloka, to mě jen štípal jazyk, ale žáby ne, ty mám na okrasu. Může to mít dopad na játra, případně na ledviny," říká Srb.

Mezi svými žábami má i pralesničku, která jedy umí vytvořit, ale musí se speciálně krmit. Jenže když se odchová, další generace už toxin nemá.

Ropuchy jako zdroj halucinogenu jsou známé již déle, v 80. letech se v USA rozšířilo kouření cigaret obsahující usušené ropuší kůže. "I v evropském okultismu se to objevilo, šamani sbírali sekret, ten se sušil a pak jedl," doplňuje Srb. Olizování živých žab je žhavá novinka, u níž je však potřeba překonat odpor k nepříliš pohlednému tvorovi.

"Několik uživatelů tohoto jedu se již otrávilo, když místo ropuchy coloradské olizovali ropuchu velkou. Její výměšek totiž obsahuje rovněž steroidní glykosidy, které působí jako silné srdeční jedy," upozornil toxikolog Jiří Patočka ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity.

Nabízí se tak otázka, nakolik jsou pravdivé pohádky o dívkách, kterým se po polibku promění odporná ropucha v krásného prince. "Kdyby byl ten toxin hodně nastřádaný, asi by taková halucinace vzniknout mohla," připouští Srb.

sraz

(Pajis, 30. 10. 2007 11:12)

Ač sa to nezdá a možná při četbě nekerých z dílů deníčku sa to zdá byt takřka nemožné, letos uplynůlo už 10 roků, co sem opustil budovu bílovskéj základní školy s dovětkem prospěl s vyznamenáním a úspěšně dokončil devítiletú školní docházku, takže už sa po prázdninách nevracaj. Jak už to tak bývá a má byt, nekeré aktivní spolužačky sa do teho obuly, za což jim eště jednú dodatečně děkuju, rozeslaly pozvánky, zamlůvily Búrovce a zorganizovaly všecko podstatné. Nám ostatním stačilo enom zaplatit přísúpěvek na občerstvení a pronájem a mohli sme bez obav dojet. Nekeří, třeba já, nezvládli ani to, ale protože příspěvek za mě zaplatil nejmenovaný sponzor, tímto Baboušovi eště jednú děkuju a odvoz zajistil Jura Pospíšilů, kerém také děkuju (řídil pod průhlednú záminků braní antibiotik, prostě blázen), mohl sem vyrazit. Pravda, náročný den, kdy sa ráno jelo do Jalubí pro prase, což nebylo z nejnáročnějších, mnohem horší bylo vracání klece Václavovi Dostálkovém, způsobil, že už na sraz sem jel poněkud rozveselený. Pravda, radost ze setkání po letech měli všeci, cosi mně ale říkalo (jmenovitě Babouš) že já mám tu radost ze všeckých největší. Snažil sem sa byt hodný a nezlobit, teda aspoň ze startu, kdy sem si dal na vyrovnání hladiny jedno pivo. Byli sme tam jedni z prvních, tak sem si to aspoň myslel, jak sa ale ukázalo, aj jedni z posledních. V ročníku nás bylo víc jak 90, ale ani to, že pomáli všeci bývajú na jednom kuřinci v okruhu 5 km od budovy ZŠ (nepočítáme li smolaře ze Zlámanca) nepomohlo hojné účasti a lesti nás tam bylo třicet, tož to bylo možná aj moc. Chuťové buňky a zkušenost předchozího večera mě lákaly na to, abych šel zavčasu do vína. Ono Rulandské bílé, pozdní sběr 2005 neenom dobře znělo, ale eště lepší aj šmakovalo, takže to byla jasná volba. Klasicky sa probíralo páté přes deváté, zjistil sme, že nekeré moje spolužačky sú neenom že vdané, ale dokonca aj v tom, na což sem reagoval malým bonmotem "Škoda, že to néni moje", čímž sme uvédl nastávající maminku do rozpaků, neboť nevěděla, lesti je to lichotka anebo politování. Každopádně bylo jasné, na kom postavímsvoju večerní šou, těhotná byla totiž moja školní láska, kerá se mnú svého času sedávala dokonca aj v jednéj lavici. Jak sem navíc zjistíl, další ze spolužaček chodí dokonca s Pavlem Dostálkovým. Bohužel sem zase ostrúhál, né se mnú, ale s mojím topolským menovcem. (týmto zdravím jeho bráchu, pravidelného čtenářa deníku) No celkově byla nálada veselá, aj když sa mně zdálo, že sa ludé jaksi začínali vytrácat. přitom tam bylo jakýchi švédských stolů, že by sme to nemohli sežrat ani v plnéj 90ti člennéj sestavě. Brzo sme ale zjistil, proč to začíná řídnút. Bylo nejkak po jedenáctéj hodině, když sme šel pro další sedmičku. Pravda, bylo cosi popito, ale když sem sa podíval na etiketu, myslel sem si, že snáď mosím jet v drogách. Bylo tam napsané rizlink rýnský, ročník a zařazení sem tam nenašel. Nedalo mně to, abych to neolízl, tož ale huba sa mně jaksi začala krútit, lebo sem zjistil, že rizling rýnský nebude výběr z hroznů, ale ze šupek. Tož tak sa to dělábvá už po stalůetí, stačí si pročíst případ v Káni Galilejské, tož ale toto bylo aj na Pajíka moc. Považte už enom podle jména, rizlink!

Výběr z hroznů

(Pajis, 29. 10. 2007 15:18)

Další pátek sem měl cestu poněkud pestřejší. jelo sa totiž vybírat víno na hody k strýcovi Fridrichovém do Vracova. Jel sme tedy trochu po jinéj trase, prostě sme ve Třebovéj místo doleva odbočili doprava na Svitavy. Je to celkem zajímavá trať,. kde na vás dýchá neco jak historie, portože až do Letovic vidíte v dědinách opuštěné a pobořené baráky, prostě klasický Sudetenland. O zpestření sa postaraly aj ČD, keré si nijak nelámaly hlavu s přípojama a rychlíku z Prahy cestú nadělili docela solidní zpoždění. Naštěstí sa fíra snažil co to dalo a stáhl to na přijatelný čas,tak akorát na přestup směr Bojkovice. Ve Vracově sice probíhaly hody, ale přivítal mě dosti nepřívětivě, byla kosa jak v ruském filmu a tak nezbylo nic jiného, než zalézt do sklepa. Chlapci, co jeli vozem, jeli klasicky na sedm hodin, ale včelarského času a tak sme tam řádnú chvílu seděl sám. No ale začalo sa a zrovna od podlahy, jinak řečeno ryzlinkama. Následovalo Schautrebe, Aurelius a Neuburg, celkem bíklého za pět vzorkú a jeden archiv. Zatýmco jiné roky většinú nebylo o čem diskutovat, porotože sa vlašák nebo veltlín vybarvily okamžitě jako nejlepší, tentokrát to tak jednoznačné nebylo. Nezbylo nic jiného, než si dat rozstřel a to hned ze tří vzorků. Nakonec sme celkem jednohlastně vybrali to, co sa menuje po jednom římském vojevůdcovi a pozdějším císařovi, aj když stárek Křoviňák byl spíš pro neuburg. Za odměnu, že sme sa konečně rozhodli, ame si dali luxusní archívek a pokračovali v krasojízdě, resp. do červených. Nevím jak to, ale na mančaftě sa začaly projevovat známky společenské únavy, jediný Antošek vypadal k světu, možná to ale bylo tým, že nekdo mosí aj řídit. Při přechodu na červené Karotka začal mlet cosi o tom, že on to koštovat nebude, jelikož to nepije a že nejlepší víno je beztak pivo. Nakonec sme ho přesvědčili, aby to aspoň okoštoval. Aby toho nebylo málo, ve stárkovi to po druhém vzorku červeného jaksi divně zabublalo, a tak sa šel podívat na dvůr, co jim roste u plota. A že sa mu to zdálo málo, tak jim tam aj neco přidal. Tož takovú sestavu koštéřů sem měl na červené, naštěstí to zachraňoval tata. Byly celkem 4 vzorky, do finále sa nakonec probojovyly Zweigl a Vavřinec, aj když já sem sa tam snažil procpat aj Andreja, enom portugal ostal před branama. Nakonec sme sa vydali cestúú zlatého středu a zvolili klasiku Zweiglíka, možná to bylo díky tom, že sem řekl, že ho berem a ostatní už nebyli sto protestovat. Všeci mysleli, že už to je v rychtiku a majú svoje martyrium za sebú, ale strýc byl tak nadšený, že otevřel flašku archívu tentokrát z červených. Karotkovi mezitým došla SMS od Hráška, kerá sa divila, kde sme. No kde bysme asi tak byli, ono to néni jednoduché vybrat neco dobrého, jak říká šestka, to není jako práce s buzolou. Cesta dóm proběhla za neustálého zpívání, jak ináč by sa také mělo jezdit ze sklepa. Akorát sme top vzali ne Veselí, přeca enom Křoviňák říkal neco jako "nehoupat". Holt výběr je výběr, šak to na hody posúdíte sami, aspoň víte kom možete nadávat...

Svíčková se šesti

(Pajis, 26. 10. 2007 11:55)

V Mistřické cukrárně plzeň neměli, ale aj tak točené je točené a než sa odtančily sóla, bylo bez problémů ve mně. Před hospodů sem sa potkal s klukama ze Sadovanky, popřál sme jim, aby si zavčasu užívali slunečné a teplé hody, že u nás máme letos zase objednaný snb (snížek bílý) a celkově sme probrali lesti sa na naše hody těším ví já nebo oni. Vyrazil sem k domovu, vzpomněl sem si, že tetka Jiřka si přála, abych sa stavil na hody popřát pěknú nedělu a tak Když sem tam byl naposledy, říkali, né že zas dojdeš až za půl roku, tož co bych sa nestavil na pagáček, když jedu kolem. Byli rádi, že mě vidíja, a první co bylo tož nabídli pagáček a druhé co bylo aj hodovů baňku. probrali sme situaci, jakú majú pohodu doma, když ze dvúch svobodných šikovných bab v kroji nejde ani jediná. No než sme sa dostali k tom, lesti majú stárky a tak, pod záminkú, že jim větrám mě usadilim do jizby za hospodářem. Než sem sa stihl ozvat, už sme měl na stole šišečkovú polévku a vychlazeného kozla, dle místní tradice patrně od súsedů. S děvčatama sem si bvyjasˇbnoval nekolik detailů ze včerajší zábavy probál nejaké ty drby a když sem dojedl šišečkovú co šmakovala pomáli jak svatební, dostal sem na taléřek svíčkovú se šesti. A to sem jel enom na pagáček. Odmítnút nebylo možné, eště by si pomysleli, že nedojídám a příště už by mě nepozvali, což sem nechtěl dopustit. Na dvě hodiny sem měl plánované eště jedno jednání,. tak sem si říkál, že teda pojedu, no ale eště prej s Jiřkú mosím vypit kafé, asi dle slováckého zvyku od žida. No než sem stihl v klidu dopit, už zvónila u dveří další návštěva. kupodivu nešla na besedu, ale pro mě. Né že by snáď naši poslali Svačinu, aby sa jako znalec Mistřických děvčic podívál, kde sem sa zapomněl, ale tentokrát poslali bráchu č. 6, kerý po mně cosi malého potřeboval. Sice ho lákali na besedu také, ale nenechal sa pozvat, s tým, že na něho čeká galánka (výjmečně mosím uznat, že necigánil, opravdu cosi vlasatého čekalo v autě, takže bylo jasné, že to nebude ani Šáša, natož tak Golem.Dopil sme kafé, dojedl poslední pagáček a vyrazil k domovu, néni nad to, když sa neděla prožije aktivně, eště přede mnú byl nabitý program završený cestú do Prahy...

púťová

(Pajis, 25. 10. 2007 12:53)

Tož už sem sa v historii vyspal aj víc, no ale neděla je neděla a tak když v deset Svačina zahlásil "stávaj sráči", moselo sa vyrazit. Naštěstí sem dostal radu v tom, že cesta do Nedachlebic by byla poněkud kontraproduktivní, jelikož je hodová v Mistřicách nebo Březolupech. U Sobíků sme strávil ekolik hodina nedávno, nekeré navíc ve svojém vlastním světě a tak sem vyrazil na kopec. Naštěstí sem sa už ve vrátoch srazil s Antošem, řekl mu "Vitaj, ukaž" a vyměnil plečku za Antoškův tereking, protože přeca enom hore kopcem bych na plečce lehčí převody nejspíše hledal marně. Doraziil sem tak akorát, dokonce sem si měl aj kde sednút, sice na lavečku před kapličkú, ale bylo to rozhodně lepší jak sa přetahovat s krojovanýma o trochu vzduchu v napráskanéj kapličce. Osazenstvo sem mohl enom tak tipovat, takže podle mě blonďatá děvčica z kopca stála na chóře (prej mě aj okénkem viděla, což jí rozhodně nezávidím), Milánek Trojkú nekde v kroji v prostředku a bylo mu uplně nejlepší, což mu také rozhodně nezávidím, víme totiž své, no a Šula s Farsonem u oltářa no a tým už vůbec nezávidím to, že na ně viděli všeci. Teda vyjma tych, co stáli před kapličkú, aj když zasej možu řéct, že sem byl se samú honórů, lebo vedle mě stál Mistřický starosta. Při ofěře (schválně kolik z vás ví co to je) si mě Šula vyloženě vychutnal, neboť aby nemosel chodit až za mnú, enom prstem ukázal a řekl "no poď" a tak sem tam mosel také cosi přihodit. Tak jak každá hodová sa to táhlo, ale nakonec sem sa dočkal podrypování krojovaných z farářových úst, což byl neklamný znak teho, že už sa blíží hodové požehnání. Kluci ze Sadovanky sešli z chóry, (zapomněl sme dodat, že sa hrál Ejhle oltář, klasické to dechovkové šou, keré sa hrává na každéj hodovéj, vyjma téj našéj, my máme přeca enom cosi extra) a začali sa chystat k nečem co vypadalo jak sólo pro starostu nebo farářa a nebo Šulu. Abych sa u teho nejak neplantál, zamířil sme do cukrárny, je to přeca enom pár krokú. Nikdá sme neviděl tak začúzenú hospodu už před poledněm. Asi to bylo tým, že evidentně eště nestihli po sobotní zabavě zavřít. Cosi mně to připomínalo...

sobí hody do konca

(Pajis, 24. 10. 2007 11:50)

Tož včerajší díl sem uzavřel tak, že si nekeří z Vás možná mysleli, že sem šel dom v jedenáct. Inu, nebylo tomu tak, akoráť sem sa po příjezdu fidlistú přesunul za něma do sklepa. Na to okamžitě zareagoval Pavel Mizerú, kerý za mnú došel a né že by mě snáď chtěl zbit, ale poprosil mě, abych nezačínal bílovské, že si to chcú zatančit až navrchu. Tož byl to požadavek asi jak prosba, aby po silnici přestaly jezdit auta anebo abych v deníku přestal jmenovat Karotku a Babouša, no ale z slúbil sme mu, že já mám celkem široký repertoár a hlavně výdrž na to, abych počkal na bílovské až teda navrch. Každopádně sem mu ale slúbit namohl, že to nezačne nekdo jiný, to už jaksi nebylo v mojéj kompetenci. Jak sa také po chvilce ukázalo, Nemrava zapomněl zajít s prosíkem eště za Kubú Čechmánkovým, neboť to byl zrovna můj bývalý spolužák, kdo to nekdy kolem půlnoci poručil. No nebojte sa, sedět sem neostál, co by to bylo za pořádek, abych nepřipomněl paralelní hody v Mistřicách Mistřickú šenkérků. Ináč sem sa vrátil skoro do mladých rokú, lebo sem s robama létal z cimbálu na dechulu a zas opačně, aj když je možné, že to bylo tým, že sem beztak neměl kde sedět. Časem sem sa protančil do docela zajímavého stavu, kdy sme přestal vnímat věci jak je čas a podobně. Když sem sa na chvílu zastavil z teho tabnca, zjistil sem neenom to, že je už cosi po čtvrtéj hodině, ale aj to, že už su tam z přespolních pomáli sám. No prostě všeci co se mnú přijeli už odjeli, aj tá drobotina, co ide letos poprvní v kroji sa nekde vytratila, aj když je celkem možná, když sú to takoví ušmúranci, že moseli byt doma najpozděj ve dvě, což rozhodně teda nebylo. No ja, ale co včíl. Jednak sem byl logicky enom v saku, protože otravovat sa z bundú, abych ju nekde nechal, nemělo smysl, šak mě zavézli Karoťáci až k samém a bunda by stejnak byla u Kozla na věšáku. Za druhéj samotném sa chodí dost blbě a za třetí ranní autobus jede až v sedm. Z tehoto dilematu sem si začal hledat cestu ven hledáním šoféra, co by mě zavézl do pelíšku, protože za čtvrté na sobolupské hale sa spí dost blbě. Naštěstí sem si našel dalšího sobího přivandrovalca, možná je to dokonce aj nejaký externí nebo čestný člen teho Sobíku. Nevím, jak sa menuje, každopádně já mu říkám Jane, protože si myslím, že člověk s takovým obličejem sa nemože ani menovat ináč jak Jan. Nech je mu Jan, každopádně je z Otrokovic, což dávalo příjemnú variantu ranní procházky pod Vinohradama. Záměr ale k překazili Karoťáci, keří sa nenadále objevili ve dveřách. Buď si uvědomili, že neco zapomněli, nebo si eště chtěli nad ránem zatanmčit, nebo sem sa prostě do prvního odvozu nevlézl, nebo nechtěl vlézt, každopádně v krásný čas 5:05 sem byl aj doma. Přeca enom eště nejsu tak starý, abych neuměl pořádně pohodovat...

Sobí hody

(Pajis, 23. 10. 2007 10:07)

V sobotu sem ze dvúch hodových možností zvolil variantu Flešného Sobova. Přeca enom, co si budem povídat, na hale sa dá tančit o cosi lepší. kór když aj prostor, co je ve sklepě je srovnmatelný s hlavním sálem na kopci. Né že by tam snáď nebyly kvalitní hody, už sem sa tam kdysi také pěkně účastníl, ale přeca enom, pokáď zkusíte tančit doleva, hrozí Vám reálně buď ušlapání, anebo vytlačení davem, co stójí frontu na vyjítí ven. Navíc Karotka přislúbil odvoz, takže nebylo co řešit. Akorát jako zapřísáhlý AntiStaroměstskákapela sa odmítl účastnit hodovéj parády už ze startu s tým, že si radši poslechne, jak doma dúpajú králíci, než by poslúchal jak dúpajú sobi a eště za to moset platit. No a protože Harafica byla inzerovaná až od jedenácti, domluva zněla jasně, odjezd od Kozla nekdy po desáté. Pravda, člověk ušetřil na tom vstupném, to je bez debat, ale zas čekajte na mrázi před hospodů až Karotka dovalí, kór když sú v televizi fašisti s Irama. Do teho sa eště nachomýtli súrozenci Blahovi a tým nemyslím Hanku s Věrkú, ale Rostíka a Laďu. No a když sa k tom dopočítal aj Gořka se Suchardú, bylo enom otázka času, kdy nekoho napadne, že bysme mohli začat fandit Irom a dat si po jejich národní barvě, čímž nemyslím, že bysme snáď začali žrat čtyřlístek. Zkrátka než dorazil Karotka, proběhlo nekolik vyložených šancí a skóre 0:0 bylo možná v televizi, ale určitě né na lístku. Už sa mně pomáli aj začalo nechtět nekde jet, ale forman dojél, tož jaké rozmýšlání. Po příjezdu sem si splnil milú povinnost tančit aspoň s nejakýma krojovanýma navrchu na sále, přeca enom prostoru sa mosí využit, když je. Ono to také ve Falešném Sobově néni jednoduché, od téj doby, co sa falešní sobi začali tlačit do Včelar a Bílovic, sú ty vztahy takové pohodové, a né enom se sobama, ale aj se sobkama. Navíc, kerá by si nechtěla eště zavčasu zatančit s Pajiskem, furt lepší tančit s ním v jedenáct jak ve tři ráno. No aj když ani v tych jedenáct to néni dycky výhra, ale o tom až zasej nekdy příště

hulák

(Pajis, 22. 10. 2007 11:57)

Necháme politiky, šak je to stejnak enom na rozčílení a vzpomeneme si, co sme pěkného dělali toťkaj v pátek. Po příjezdu dóm sem dostal solidního huláka na téma zapojení mojéj osoby do hodových zkůšek. Rodičové sa na mě asi domlúvili, protože říkali neco o tom, že to všecko nemožem nechat na Křoviňákovi, že mu mosíme pomáhat a cosi kdesi a že když ti sopláci nebudú mět kvalitní vedéní, tož budú enom chlámat a cio potom s takoýma hodama. Snažil sem sa argumentovat tým, že už su za zenitem a starý a cosi kdesi ale tata to odmítl s tým, "já v tvojích rokoch..." Chtělo sa mně odpovědět neco v tom smyslu, že Rychlá rota v mojích rokoch radši ani nechodí už třetí rok, ale znáte to, prostě sem dastál huláka a slúbil, že sa na to teda dneskaj podívám. jak sme zjistil po příchodu na sál, byl sem mezi něma suverénně nejstarší a nekerým šušňom, co sme viděl prvně v životě bych mohl dělat pomáli aj tatu nebo mamu. při pohledu na stoly sme zjistil, že je jedna flaška prázdná a druhá vypitá, třetí zápisné radšivůbec nedorazilo, takže ho nebylo možné dorazit. Znaleckým okem sem sa podíval po sále a před sál a začal dumat, čí je tá felicia a kerý dobrák nás zaveze k Šurmánkom. Nakonec to padlo na malého Karlosa, kerý má tú nevýhodu, že je z Nedachlebic a u nás je letos na hostování. Vyhlásil sem akci 40 a pověřil Křoviňáka, aaby to vybrál než sa vrátíme s tým, že počáteční kapitál a to co sa nevybere zatáhnu jako sponzor. (to sa to rozumuje, když už člověk nestuduje ale vydělává) U Šurmánků probíhala oslava pracovního kolektivu z vodárny, což sme identifikovakli dle huslisty Lojze Knapového a zpěvačky jeho švagrové, ináč také maminky letošní stárky. Strýc Šurmánků mě okamžitě identifikoval "A jé, mladý Góriš, co to bude, víno nebo burčáku?" Už mě znajú totiž aj v Jarošově, jednak sem tam byl před týdněm na burčák a nekolikrát za podzim sa tam zjevím a navíc podoba s tatú, ináč spolužákem slepmistra, je asi přeca enom znat. Dal sme si minikošt a vybral ucházající veltlín a zweigl, halvně z teho veltlína sem měl vyloženě dobrý pocit, protože měl co měl mět, příjemný ale né extrémně výrazný buket, byla ho plná huba a eště aj lahodně klúzál dovnitřku. Byl sem z něho tak unesený, že sem ho vzal celý pětkový kanistr a pro jistotu sem tak vzal aj zwajglíka. No při příjezdu na sál sme beztak zjistil, že sopláci stejnak pijú hlavně bílé a tak abych jim neubíral, pil sem červené, jim ostatně, poté co bílé během 2,5 hodiny vyžrali nezbylo nic jiného jak mně. Decáků nebylo, ale naštěstí nám pošťal Mirek trojkové sklenky, néni to sice míra nejmenší, ale tzasej to dél vydrží, teda aspoň nekom. Když už bylo z čeho zpívat, svolil sem aj k učení nečeho jiného než jak sa dělá akce 40. Předvédl sem ze svojého repertoáru nekolik neotřelých cifer, keré stejnak u verbuňku nepoužívám, neboť si na ně pravidelně nemožu vzpomnět, takže to potom vypadá, že opakuju dokolečka enom dvě stejné. Ono je to tak aj v reálu, ale aspoň na tréninku dám dohromady nekdy aj sedm. Tož chvilku sme trénovali, snáď to aspoň na nekerém soplákovi zanechalo pozitivní vlivm,a když né to cifrování, snáď aspoň ten veltlínek...

nech žijů náš pan starosta Puchýř!!!

(Pajis, 19. 10. 2007 9:36)

Dneskaj deníček psat nemosím, jiní udělali túto prácu za mně. Dovolím si Vám poskytnút část tiskovéj zprávy krajského úřadu Ústeckého kraja. Podotýkám, že žijeme v roku 2007, né 1957.
Bodový scénář třídenní návštěvy hlavy České republiky Václava Klause v Ústeckém kraji je rozpracovaný detailně po minutách. Ku cti hostitelů i aktérů této pro region významné události (po prvním dnu) nutno konstatovat, že se program podařil splnit jakož i jeho časový harmonogram.
Připravovat takovou akci v duchu protokolu kanceláře prezidenta republiky zabere realizačnímu týmu (v tomto případě pracovníkům kanceláře hejtmana) několik týdnů. Nezasvěceným by se mohla roztřást kolena. Ale i těm, kteří se setkali s charismatickým Václavem Klausem, anebo na něho čekali v pondělí na ulicích, v ochozech při autogramiádě, v divadelním foyeru, sále, ale třeba také na lodi a obecním úřadu, všechny obcházela malá tréma. Také běžná slova se na chvilku zadrhla. Každého při setkání s prezidentem svazovala ojedinělost okamžiku, ale také úcta. K člověku, který je prvním mužem našeho státu.
Všem, s nimiž se prezident včera setkal, hovořil, diskutoval, pozdravil, podal ruku, obdařil úsměvem, potkával očima – to sám usnadnil. Do Ústeckého kraje přijel státník, který nad vší pochybnost ví o regionu mnohé, který se umí bavit vážně i nevážně, ví, jak v které situaci téma odlehčit anebo odvést řeč. Třeba otázkou, jak si nyní stojí v lize basketbalisté Děčína. Nebojí se nahlas přiznat, že zapomněl, kde se nachází v našem kraji nejvyšší místo, neostýchá se přiťuknou si na zdraví s vedle stojícím novinářem. Rád rozvádí své originální názory a nestydí se polemizovat. Včera rázně hovořil také o nutnosti napojit se na Labi loděmi na síť evropských vodních cest a v diskusích dal „na frak“ ekologům, kteří svými plány blokují splavnění dolního toku největší české řeky.

Těch postřehů a dojmů, které člověk při setkání s prezidentem Václavem Klausem získal už za první den, bylo přehršel. Nebál se obyčejných lidí, naopak, při jakémkoliv setkání si takové chvilky hýčkal, těšil se z nich, „neokřikoval“ ani náznakem členy své ochranky, dovolil přistoupit k němu tak blízko, že se tajil dech. Možná někde lidem až příliš, že, ač je prezident vyzýval, se trochu ostýchali rozpovídat. O to víc mu tleskali, mávali, fotografovali, přáli dobré zdraví. Ti odvážnější, a nebyli to jen novináři, se s ním přeci jen dali do řeči. Václav Klaus jim trpělivě naslouchal a stejně tak odpovídal.

Oslava

(Pajis, 18. 10. 2007 9:15)

Hned po zazvónění proběhla gratulace, lúbání a takové ty věci a hlavně předání dárku, což nekeří komentovali tým, že su starý blbec. Nebudu říkat kdo to řekl, každopádně neco podobného sem ráno slyšel od maminky, kerá si nemohla "vynachválit" umytí čalounění, asi je to všady stejné. Dvá výlupci byli zalezení v pokojíku, no bylo vidět, že se mnú moc nepočítali a že mně ani nečekali. Nebyli totiž schopní rozumně vysvětlit, proč mě nevyzvedli u Kozla tak jak dycky, ale šli beze mně. šampus už měli vychlámaný, tož mně nabídli jakúsi sladinu, co v ní plaval dokonca aj gumový medvídek. To je neuvěřitelné, z čeho dneska ludé pálíja a co dávajú do gořalky. Po druhéj bani sem seznal, že takové sladidlo néni nic pro mě a šel sem pozdravit rodičovstvo. Dlúho sme sa neviděli, od téj doby, co sa Babouš naučil, že sa dá do kopca jít aj beze mně moja frekvenca návštěv v téjto rodině poklesla na jednú za půl roku. Jó, když sme býval student, to byly inačí návštěvy, onehdá aj ve dvě ráno a s májkú na rameni. Dodneška domácí nepřišli na to, kdo býl mojím komplicem,. furt si myslíja že Sucharda, ale usuzujú tak asi enom proto, že sa potem na kácání nejvíc navalil. Já sem tehdá na kácání ostal v Praze, jelikož začalo zkúškové, takže to byla klasika, já sem to odedřél a ostatní sa pobavili. No ale podmě zpět na besedu, rodiče mně viděli tak rádi, že dokonce vypli aj televizu, s tým že je tam beztak kravina a že sa radši budú dívat na mě a poslúchat moje rozumy. Narozdíl od pokojíka, kde sem dostal gořalku tak pro děcka, tady mně nabídli pivo a pořádnú mistřickú 51% kvalitu, co by mohla vyhrávat košty, enom nebyt děvčice shnilé ju donést z kopca dúle. Pivo tam pijú kozla, protože chcú vyhrát húpací křeslo, což mě přivédlo na myšlenku, že bych jich mohl podpořit a za tú chvílu od návštěvy už sem nastřádal nejakých bodů, enom si na ně vzpomnět, až sa budu dnes balit. Postupem času to přestalo Babouša v pokojíku bavit (co také dělat s děckým pitím) a došel za nama za lepším. Jurovi to trvalo trošku deléj, no ale nakonec také dorazil, buď mu bylo smutno a nebo sa tam bez nás sám bál. Rodiče byli nadšení, že je zasej jednú v baráku veselo a že jim gořalka v demijónoch nezatuchne. Beztak potřebovali uvolnit místo pro letošní, ináč si nejsu schopný vysvětlit, jak to tam s nama mohli vydržat do čtyrech do rána. No aj když si to tak vzpomínám, z besedy z kopaca sa dóm před půlnocú nikdá nechodí.... (tímto děkuju za besedu a pohošťéní, nebojte sa, přijdu zas)

dárek

(Pajis, 17. 10. 2007 10:31)

Ńekdy v minulém týdni či měsíci sa dožila maqlého malého milého výroční malá z kopca (tá větší nedobrota). Už v pátek u Kozla sme sa tak trošku domlůvali, že bysme s Baboušem a Jurú Knotovým, keří ostatně chodíja do kopca poslední dobú celkem často a rádi a eště aj beze mně, vyrazili pogratulovat. Počítal sme najisto, že sraz bude u Kozla a tak sem tam kolem sedmé čekal. Pravda, byl sem eště v montérkách, ale šak byla sobota tož v čem bych měl asi tak byt a myslel sem si, že když kluci vymydlení a navoňaní dojdú,že skočím dio vanštrocha a udělám v blesku neco ppodobného a možeme vyrazit. Když nedorazili do půl osmé, neco mně neštymovalo, ale vyrazil sme na higienu a v osm sem byl zpátky, abych zjistil, že u Kozla sice sedí obvyklá partija a bylo by s kým aj dat debatu, ale ti dvá nikde. Nehjak mně to neštymovalo a tak sem zavolal Baboušovi. No jak sem zjistil, ani sa u Kozla nestavovali a už hodinu sedíja na besedě a chlámů a cpů sa súsedovýma dobrotama beze mě. No ja, ale co včíl? Né že bych sa snáď hrozil samotnéj procházky, ale počítal sem najisto, že mně kluci pomožú smyčit sa s dárkem. V podvečerních hodinách sem zapl medídka a jako nejoriginálnější a nejlevnější dárek mně vylézlo dvacetikilový dárek v podobě dvaceti kilo kvítek. Zrovna čtrnáct dní zpátky totiž byla topinamburová sezóna, atkže stačilo vzít kosák a vydat sa za splávek k potoku. Tož sem nasékl dárek a protože to potvora jakožto vodní kvítko docela rychle vadne, dál sem to na dvoře do takového většího kýbla, spíš maléj padesátilitrovéj bečky, kerú Gořka dotáhl z práce a eště ráno smrděla po lepidle. Mělo to aj uši na noséní, takže sem počítal, že mně s tým kluci do kopca pomožú. No nezbylo nic jiného, než řéct Antošovi, kerý sekal dobrotu, jelikož kamdi jel s galánků, ať mě tam hodí. Naštěstí kufr našeho auta akceptoval aj rozlehlejší věci, takže sme naložili a vyrazili. Před naložéním sme eště vyléli půlku vody, enom tak por jistotu, co kdyby neco. Antošek jel podle předpisú bez problémů až k Pavlíkovém. Tam sem mu narušil psychickú pohodu, když sem mu řekl trošku hlasitěj: "Barane, tady zaboč" A protože umí poslúchat, vzál za volant jak kdyby jel v Santa Fé. Akorát zapomněl na to co vezeme, takže zadní sedačky dopadly tak, jak kdyby byla búřka a my sme měli kabriolet...

první taneční

(Pajis, 16. 10. 2007 10:18)

tož sem sa konečně dočkal, v pětadvaceti sem sa mohl vžit do kože sopláků a vyrazit do tanečních. Pravda, né že by sa mně tam zrovna chtělo, minulá plánovaná návštěva z technických důvodů nadopadla. Navíc sem po topolských hodech byl minimálně pošúlaný a ochrápaný, ale kdo sa dá na vojnu, mosí bojovat. Vybavený novýma tesilkama z OP Prostějov sem vyrazil do sálu hotelu Olympik. děvčiaca, o.k.m.z.p. odborným okem zkontrolovala ústrojovú kázeň a mohli sme vyrazit. Sál hotelu vypadá přeca enom o cosi lepší jak Mistřický kulturák, aj když by mohl byt aj trošku větší, abysme sa neplantali. Protože sme minule z již probíraných důvodů nebyli, byl sme takový jakdyž nesvůj a trošku aj nervózní. Čekal sme, lesti ostatní už nebudú excelovat nebo tak, ale ze začátku to nebylo tak hrozné. Tančílo sa cosi jako blues, což je tanec, připomínající pohyb dvůch déček na poště při čekání na důchod. takže to šlo, s čímž sme byl nadmíru spokojený a řekl sem, že lesti to tak bude všecko,tak možu z fleku předtančovat. Tož další tance byly už horší levl, jakési rumby, čače (nevím proč zrovna Částkov má mět svůj vlastní tanec, kerý učíja v Praze)a podobné novinky už nebyly tak jednoduché. Děvčica, o.k.m.z.p. určitě nezapomene hlavně na tanec lišky s trotlem, neboli foxtrot, lebo sem jí tak důpl na nohu, až jí héply slzičky do očí. Nedá sa nic dělat, když je neco poprvní, občas to mosí aj bolet. Mně zas bolelo placení o přestávce, kdy sem za třetinku hnusného piviska zaplatil třicet korun, což mně ale přišlo lepší jak 20 korun za dvojku sifónu, holt ceny pravé hotelové. No ale ve zdraví sme přečkali aj druhý poločas tančních, sice sem sa myslím eště jednú snažil otočit na noze, kerá asi nebyla moja, ale ináč sme to uhráli až do konca. V nekerých kreacách už sme sa to naučil aj ošilit, ale nikde to neříkajte...

o blobu

(Pajis, 15. 10. 2007 10:18)

Dneska udělám výjimku a místo postupné rekapitulace se čtrnáctidenním zpožděním budu reagova na dnešní vydání novin zdarma. Protože mosím řéct, že sem sa už dlúho tak nerozčílil jak dnes, peprnější výrazy nahradím klasicky Krakonošem. Přehodnotil sem si aktuální žebříček neoblíbených politikú. Klasickú vedúcí dvojici, kdy sa o vedení přetahoval Jirka Parúbků s Klausčičákem vystřídaly nové esa. Jednak Martin Bursíků a jeho snahy zakázat ludom topit uhlem a podobné nesmysly- Mu sa to rozumuje, když v Praze stačí otočut kolečkem a Pražská teplárenská sa o zbytek postará, ale třebas ludé na Bruntálsku sú občas aj rádi, že možú oklešky a petky promíchat nečím výhřevnějším. Celí zelení ať idú pěkně do krakonošova, učitelka placená z peněz českých a rakúských poplatníků nemože vydýchat vyhazov a místo sebe tam tlačí jakéhosi strýca, co si jemně upravil název diplomky a jak na sviňu si v životopise vypustil slova jako marxismus - leninismus. Na druhú stranu, ideální ministr školství, šak sa přiznajte, kdo ste nikdá neopisovali nebo neměli tahák. Třebas přijde deň, kdy ve svopjém životopise zatajím autorství deníku pražáka, co možu vědět, co sa kdy bude hodit? Nejvíc emocí ve mně ale vzbuzuje Krakonoš Pavlík Bémů, ináč též vyhlášený horolezec. Byť poslední dobú mám pocit, že krom Mont Everestu sa snaží byt nejlepší aj v anální oblasti. Jak si ináč vysvětlit, že pravicová strana, jejíž guru éště před desetii rokama mlel nesmysly o volné ruce trhu, ekonomické sútěži a podobně, včíl odmítá respektovat´a přijmút pravidla sútěže v architektuře. Co sa do teho vúbec krakonošujú, šak pokáď sa nepletu, Pavlík má vystudovaného psychiatra, ale že by rozumněl aj kresléní? Snáď jednoho rozumbradu už tady máme, momentálně je sice skleslý, protože nobelovku dostal né on, ale jeho súpeř Al Gore (neplést si s Gořkú), byť já sám sa celkem podivuju že v době, kdy kluci opálení střílajú ostrýma do mnichů nekdo řeší globální oteplování, asi také aj nobelúv výbor je zručný horolezec. No ale zpátky k Pavlíkovi, zatýmco eště před vyhlášením výsledků sa fotil na Letné a pomáli do všeckých novin sa dostalo, jak sa Praha bude na výstavbě novéj Národní knihovny podílet, poté, co sa Klausčičák o stavbě vyjádřil velmi nelichotivě a hodlá sa přivazovat k lešéní, na což sem sa osobně velmi těšil, naráz má pražská ODS jiný názor. Pravda, stavba vypadá tak trochu jak můj ranní kemr, ale to v téj vvýběrovéj komisi seděli samí trůbé či co? Že to prej zastíní výhled na Hradčany? ale z kama? možná tak od stadionu Sparty a tam sa ludé chodíja dívat na všecko moýžné, enom né na památky. Nech idu do Krakonošo´va s takovýma nesmyslama, když už chce Bém cigánit, ať to aspoň trošku vypadá, kdo sa má potom cetú do práce rozčilovat. byt včíl nekdy zastupitelstvo, tož navrhnu věnova pro stavbu Kaplického knihovny nejaký obecní pozemek, když to nechcú v Praze, ať si nakrakonošujú. Mirek by měl plnú hospodu batúžkářů a my bysme byli populární. Takto budem mět enom olympiádu a možem sa jet podívat třeba na Lipno, kde sa budú mlátit jachty s labuťama. Pod záminkú olympiády jim stát má přispět na to, aby si udělali obcvyty, dálniční přiveděče a novú trasu metra. Nakrakonošovat, dá neco nekdo na olympiádu ve Zlámanci? No ale už by teho stačilio, adrenalín sem si zvihl dost. Závěrečný bombónek bylo, když sem ćestú do práce ráno potkal auto strany zelených kde bylo napsané, že jezdí 100% na biopaliva. To je super, enom by to chtělo doplnit větú jezdím 100% na biopaliva a ostatní předpisy sú mě uplně u Krakonoša Autíčko totiž stálo půl metru od přechodu na zákazu zastzavení...

malovaný džbánek

(Pajis, 12. 10. 2007 11:02)

Večer sa nemohlo vyrazit nikde jinde jak na Topolské hody. říkla sme si, že by pomohla studená sprcha, ale mohl bych sa kúpat v ďúře zamrzlého rybníka a stejnak bych teho moc nezachránil. Každopádně sem si tú parádu nemohl nechat ujít a tak sme jak buržousti díky Atoškovi, kerý sa uvolil k řízení, vyrazili. Ani nepamatuju, kdy sme byli naposledy tak shnilí, abysme obě cesty na hody absolvovali autem, no ale asi stárnem nebo tak neco. Po příjezdu sem seznal, že lesti sa chcu dožit aspoň půlnoci, mosím sa najprv aklimatizovat. Zatýmco Gořka šel okamžitě do piova, já sem sa začal prolévat bonakvú, což je celkem drahá zábava. Jak sem totiž zjistíl, dělajú čím dál menší flašky. Nevím, lesti je to pro to, aby měli co žrat skláři, nebo proto, aby měli co žrat hospodští, každopádně když k tom připočetli vydřidušskú zálohu, byla obyčejná voda dražší jak víno. Potom sa može nekdo divit, že lidi chlámů. Ale vydržal sem do tanečkú nechlámat, né že by snáď na mně byly poznat nejaké známky střízlivění, ale na druhú stranu, pořád sme byl schopný základních funkcí a vnímání. Tančil sem jak o dušu, dokonce sem si aj zazpíval, aj když sem měl pocit, že mě za mlada písničky na sebe navazovaly lepší, ale zas to sa mě dařilo aj v Derfli a to sem byl mladší enom o tři týdně. Kluci z Harafice byli celkem nadšení, že mně po dlúhéj době vidíja a slyšíja, skoro by sa dalo řéct, že sem jim evidentně chyběl, aspoň takové sme měl v danú chvílu pocity. Postupem času sem sa z balkónu, kde sme měli včelarské separé, keré sa vytrvala snažily narušit nejkmenované rušivé elementy, propracoval ke stolu našej hodovej omladiny + Karotka a Hrášek, z čehož měli velikú radost, neboť ve mně našli štědrého sponzora, co sa uvédl hned dvúma flaškama bílého. Pit z decáku umí každý, já sem potřebova neco většího a originálnějšího, protože pt z litru také néni ideál. Padl mně do oka malovaný džbánek v imitaci tupeské keramiky či nečeho podobného, co visal spolu s pár kámošama na zdi. Ono jich tam kdysi bylo asi víc, ale podobný nápad udělat si vlastní decák asi mělo bvíc lidí a tak tam byl skoro jak sirotek. Po přelétí sem zjistill že má skoro ideální obsah a začal sem všeckým, aj muzikantom, stylově hodařsky nalévat. Jak sem otestoval, dalo sa s tým celkem aj dobře tančit, je to podobné jak když na hody tančíte s demižónkem a kvúli pár kapkýám bílého sa eště žádný nepodělál. Postupem času sem sa skamarádil z jakýmasi krojovanýma tetinama, snáď to byl ženský sbor ze Spytinova, či neco podobného. Už byly asi také docela v náladě, lebo si nemohly vynachválit, jak pěkně zpívám a kolik znám pěsniček. Já sme ich také pochválil, aj když sem samozřejmě v momentě, kdy začaly šklébit karičky, šel tančit radši na Cibulanku. No nakonec sme si tak notovali, až sem si jednu tetinu vytáhl na danaj. to je totiž můj oblíbený a spolu s bílovskýma to hážu písničku za písničkú, bez ohledu na stav a hodinu. Sice nevím, jak sem v tom stavu momentálně svobodném ten danaj frázoval, ale nakonec, šak od teho tam je primáš, aby mně kdyžtak pomohl. Tetina byla logiicky naprosto unešená, danaj sice netančila prej naposledy za svobodna, ale docela jí to šlo. Bodejď by jí to nešlo, né nadarmo sa říká, že alkohol sbližuje...


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21

následující »