Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Břežnica 2007

(Pajis, 21. 9. 2007 10:30)

ráno mně bylo blbě jak psovi, což sa ovšem nebylo čemu divit vzhledem k tomu, co sem deň přetým absolvoval. Zatýmco Gořka a antošek šli do vinohradu na trnky a tak sa Gořka bez problémů vyprostil, já sme dostl při ranním rozdělení práce za úkol nařezat dřevo, což znamenalo jediné, čili to, že opíci neuteču tým, že bych sa znovu navalil. Ze startu to eště šlo, ale potem, co sem sa dosytosti nadýchal jemného prachu, nedalo sa nic dělat a mosel sem odběhnút za drva. Když už sem z tama odebíral, tožco bych tam nepřidal, navíc byla jistota že tam to slépky ukludíja (kdyby si Mira pořídil erární slépku do hospody, neměl by problémy se zablutým pisoárem, akorát by mosel zametat kuřince, což také néni ideální) Místo oběda sem si šel radši chvílu lehnút a očekával odpolední zaměstnání. Místo toho ale dojel kníže Rostislav a nahlásil, že je jeden z mála dnů, kdy sa dá sjíž´dat Břežnica. Taková výzva sa neodmítá, ani kdyby vám bylo na umřítí. a tak sem sa sbalil a šlo sa. Byli sme tři lodě, já s Doktorem, Antošek s Rosťú a Gořka se Surinem. Vyrazilo sa před zeleným mostem a cíl byl v Jarošově u obchodu. Byla to jedným slovem paráda, přál bych každém včelarákovi takovú projížďku, přeca enom z lodi vypadá dědina aj její okolí zasej trochu ináč. Splávek sme sjeli bez problémů, aj kdyžsme si nabrali do lodi tochu vody, přaca enom devadesátikilový háček sa pozná. Horší opadl známý břežnický smolař Gořka., kerý si vzpomněl na minulé sjíždání, kdy jel s Komínem a Surina narval uplně do stejnéj vrby. Cvaknút sa dvakrát na jednom místě bylo dost aj na Gořku, kerý po vvtáhnutí lodi a vylétí vody prohlásil, že enom co bude volná sobota, ´vezne motorovkua vrba to má spočítané, protože sa Gořka nehodlá každý rok pod ňů cvakat. Rosťa sice tvrdí, že to néni vrbů, ale zadákem, každopádně si myslím, že dojde ke zlepšení průtočnéhop profilu za tálákem. Břežnica je docela zarostená, takže to byla docela divočina, jelo to samo až do chvíle, kdy sme moseli zastavit, protožena Surina došla diovočina a mosel si odskočit. Gořka myslel, že ho zprovodáí ze světa, když sa cvakli, měli problém nasednút a včíl si po deseti minutách Surin vzpomene, že sa potřebuje jít.. Sám vím, co to je, takže sem pro to měl pochopení, počkali smemna ně a jelosa dál. S Doktorem sme sa dokonca vydali aj na prohlídku topolského veletoku Búravy, dostali sme sa dobrých 300 metrú proti prúdiu, ale potom už sme sa z obavy, že to neotočíme, vrátili zpátky. Před Moravú je Břežnica zregulovaná, takže sme mohli aj závodit, ale dvě loděna nás nepočkaly. Morava byla také pěkně zdvihlá a tak bylo jasné, že eskymáka rozhodně trénovat nebudeme. Enomže na Pajíka přišla krize. Nevím, lesti to bylo z přemíry pohybu, nebo z teho smradu, co sa vkorytě Moravy držal, prostě naráz sem cítil, že aj když sem nic neobědval, neco sa ze mě nezadržitelně dere ven. Konec trasy sa blížil, tlačil sem to pádlem aj očima, ale nedotlačil. Naráz sem si grcl a ani sme sa nestihl nahnút řes bort, prostě sem to hodil do lodi. Pravda, bylo to enom takové hovénko, většina materiálu ráno ostala za drvama, ale aj tak sem cosi hodil na dno našej lodičky. Naštěstí sme tam měli hubku, takženež sme dorazili do přístavu, nikdo nic nepoznal. Každopádně mně nebylo zrovna nadvakrát a uvažoval sem o sepsání závěti, sle když sme zjistil, že vlastně nemám co odkazovat, upustil sem od teho. každopádně, aj přes krizi v závěru, sjížďání Břežnice možu všeckým enom doporučit a když budete mět možnost, zkuste to také. Ptáte sa, kdy je Břežnica splavná? Tožpřeca tehdy, kdyžb zbytku republiky hrozíja povodně...

Verunka Jirgen junior

(Pajis, 20. 9. 2007 10:10)

V noci ze čtvrtka na pátek mě probudila sms. Zamrčal sme neco o tom, že mně můj debilní operátor mosí otravovat s výhodnú tarifní nabídků aj ve dvě ráno, ale potom mně to nedalo a mrkl sem sa na to, co mně vlastně došlo. Psal mně hrdý a spokojený otec, Jiří Chleba Ondrůšek, čili Jirgen, a informoval mě o narození svojého prvního potomka. Uznale sem pokýval hlavů a s radostným pocitem sem usínal. Jednak sem měl radost z teho, že je podle sms všecko v rychtiku a také z toho, že taková sms je předzvěsťú kvalitníhom večírku. Ráno sme odeslal upřímnú gratulaci a po icq pověřil babouša, aby mě zavčasu informoval o tom, lesti sa neco chystá a kde. A tak Ouš po návratu z práce začal místo do počítača čučat z okna na Ondrůškovo, aby měl přehled a možná že byl dokonce vynést aj dvě prázdné petky, aby sa podíval, lesti sa neco nechystá v KD či hasičárně. Chvíle nejistoty rozsekl hrdý otec, kerý rozeslal všeříjkající sms "Večer v hasičárně" Jak sme totiž zjistili, KD měla rezervovaná firma a famílija Vymošů, nýčko sa jeden z jejich zástupců hodlá žénit. My sme zaujali sice skromnější, ale o to veselejší prostředí v hasičárně. Pón jakožto šťastný a spokojený strýc sa ujal role hospodského a večírek sa rozjel v plnéj parádě. Pravda, měl sem trošku skluz oprotiostatním, ale tempo bylo zběsilé a tak sem to brzo doháňal. Ze startu sa pila gořalka snáď z roku 1970 no a potom aj tá novejší, když sem viděl ledničku naúpěchovanú půllitrama, připadal sem si spíš jak na svatbě pro 150 lidí než na zapíjání juniorky, kde nás bylo dohromady jak apoštolů. Pilo sa na Verunku, na Magdalenku, na Gena, na dědáčky, na pradědáčky, na strýca Póna aj na strýca Filutu, aj když tom sa tradičně nechtělo obsluhovat a hádal sa s Gořkú o tom, že on hru na nejmladšího nehraje, což samozřejmě Gořka nemohl zkúsnút a prohlásil "A kdo má to pivo točit? Peža?" Chudák Peža, stójící za Gořkú si to vyložil špatně a začal sa bránit, aj když to nebylo mířené na něho " Já pivo točit nejdu,včíl sem došel z odpolední, dopiju pivo a idu spat" první sa ztratil Peža a potom aj Filuta no a protože strýca Póna už přemohla únava, šel čepovat Gořka, abysme sa náhodú nehádali. Donésla sa kytara a časem aj kvalitnáí ruční práca nazvaná slávistický kolotoč na ligu mistrů. Jirgen byl z teho tak nadšený, že sa nemohl téj ručně vyráběnéj parády nabažit a Gořka mosel přád do kola koncertovat. Nakonec sa rozhodl ke šlechetnému gestu a že to teda věnuje rodině Ondrúškovéj u příleitosti narození potomka, aby ,měli rodiče usnadněné uspávání Verunky. Místo ukolébavky pustíja kolotoč a je to vyřešené. Postupně sa začali vytrácat další účastníci a nakonec sme tam ostali já, Gořka a Karotka časem sme usúdili, že je čas odrazit bečku, zamknút hasičárnu a přesunút sa podívat na strýca Mirka, lesti mu náhodú néni smutno. No, nedá sa řéct, že by mu bylo smutno, byl pěkně nazlobený, jelikož mu nejaký návštěvník svíce zablúl pisorár vskutku neotřelým způsobem. Okamžitě sme s Gořkú provédli ohledání místa činu a zjistili sme , že sa v pisoáru nacházá krom jiného materiálu aj nekolik kusů anglické velikosti kreditní karty, což nás docela udivilo. No, ale zas na druú stranu, na vrcholné umělecké dílo známé pod názvem obcházanica, keré sa tam nacházalo ani nevím po kerých hodech, to nemělo. Eště chvílu sme si s Mirkem povzpomínali, co sme všecko kdy a kde viděli a bavili sme sa možná aj o nečem rozumném, ale najisto vám to řéct nemožu. Nejlepší si nechám nakonec. Gen si zapomněl dárek pro Veruku v hasičárně, takže mně a Gořkovi nezbývá nic jiného, než ho zanést osobně do kúta...

Stěhování

(Pajis, 19. 9. 2007 10:53)

Abyste neříkali, že sem píšu zážitky enom z víkendu a enom o tom, kdo si kde s kým vypil a co u teho vyvédl, napíšu zase jednú článek nealkoholický, týkající sa dokonce situiace, kdy sem byl schopný sednút za volant jako šofér. pravda, znamenalo to neobvyklé omezení u oběda, kdy sa ně mě můj číšník čučal jak kdybych byl nemocný,když sem mu zahlásil nealko, ale nedalo sa nic dělat. Děvčica, o.k.m.z.p. sa totiž rozhodla učinit významný živiotní krok spočívající v přestěhování sa z kolejí do nájemního bytu. Pravda, dalo by sa řéct, že by jí ani nic jiného nezbývalo, protože by ju z kolejí stejnak vyhoduili. Né snáď, že by tam dělali nejaký večírek jak já s Baboušem kdysi na koleji v Brně, časy, kdy sme pařívali na Blanici a potom aj Jarově s děvčicú, o.k.m.z.p. až do rána, už sú dávno pryč, od téj doby, co chodíme obá do práce už má v sobě člověk jakúsi brzdu. Pravda, brzda sa dá přepit, ale kdo má potem v práci trpět a né každý má ve skříniv kanclu záchranů krabicu s papírama, kde je místo papírů basa lahváčů. No prostě vedeníé koleje sa rozhod,lo podpořit mladé začínající studenty a školů prostřelé matadory prostě neubytovat. zatýmco já sme sa dycky z kolejí odstěhovával svépomocú, kdy sme všecko narval do jednoho batohu a bylo to, znáte baby,. to néni enom samo sebú. Děvčica, o.k.m.z.p. pošťala od kámošky auto, ale protože její sebevědomí eště pořád nestačí na řízení v pražském provozu, volba padla na mě, abych to šoféroval. Řekl sem si, šak všecko je jednú poprvní, a kývl sem, aj když sem si v duchu myslel, že podle známého přáísloví bysme mohli nechat kolej vyhořat, aby sme si to stěhování ulehčili. Ke kolejám sem trefil hravě, přeca enom zablúdit na 300 metrech nejde. Když sem viděl v pokoji množství tašek, krabic a jiných zgarbů, hledal sem sirky v kapsi, ale našel sem tam enom klúče od auta. Nezbylo než sa dat do nosení k výtahu, do výtahu, z výtahu, k autu, do auta a mohlo sa vyrazit. Cesta probíhala vcelku v pohodě, když sme sa potkali s tramvajú, asi sem jí připadal povědomý, tož na mě zacinkala a já sem na oplátku zatrúbil, to sem totiž odkúkal od švédů. Když stojí švéd na křižovatcem, tak pro ukrácení dlúhéj chvíle trúbí, je to zvyk ze západu, viděl sem to totiž aj ve Španělsku,třeba to časem dorazí aj do Včelar. Aj mezi tramvajama sem svojím neomylným (k omylu docházá maximálně tak dvakrát třikrát za rok) orientačním smyslem mířil k cíli,na Zahradní Těsto, kde děvčica, o.k.m.z.p. našla svůj nový přechodný domov. Byl sme asi značně sebejistý, zbývaly enom dvě křižovatky, ale tak už to bývá, dycky sa neco vysere. No prostě sem asi blbě přidal oplyn, no prostě mně to chcíplo přímo na křižovatce. Naráz mě začali zdravit všeci švédi co byli za mnú, aj když sme sa najisto nikdá neviděli. To že to na semaforech nekdy potuchne sa stává aj ve formuli jedna, ale tak jak tam to aj vypadalo. Tá ludra stejnak jak formula né a né nastartovat. A tak nezbylo mechanikom ve složení Děvčica, o.k.m.z.p. a její kámošlka, aby nepojízdnýmonopost odtlačili do boxů. Pro větší šou sme byli v levém pruhu a potřebovali sa dostat do pravého a z křižovatky ven. Takže počkat na červenú a mechanici poďme, když švédi viděli, jak dvě šikovné baby tlačíja auto s trúbú co sedí za volantem, přestali z teho vyjevéní aj trúbit. Dostali sme sa teda v pořádku do boční ulice a začali dumat, kde bude asi chyba. Po chvilce dumání sem si všíml jakého malého červeného světélka, co na mě furt jaksi divně blikalo. No ja, když si neodblokujete imobilizér, nepojede vám ani formula, a natož felicia. Ajéje, stane sa aj střízlivému...

kvalitní ruční práce

(Pajis, 18. 9. 2007 10:44)

Největší zážitek z púťového víkendu ale teprů měl přijít. Než sme sa sihli zvihnút od Kozla a vyrazit, došla do hospody zajímavá dvojka. Gořka a knížecí milosti Rosťa. Tyto dvě postavičky to spolu táhly už od bigbítu, jak sme zjistil už po kostele, púťovali až do rána a nekeří aj nonstop, neboť zatýmco Gořka šel aspoň na chvílu do pelechu, zbytek sa odebral vzbudit Huga, aby měli s kým popúťovat. Když sem potkal cestú do kostela Knížete, jak si to šúruje k domovu v bigbítových hadrách, říkal sem si, že sa ide asi na chvilku prodřímnút, aby byl na odpoledně čilý. Můj úsudek byl chybný, Kníže Rostislav sa šel enom přesléct do kostrelových gatí a valil do kostela jak sa sluší a patří. Po kostele "náhoda" a návštěva výstavy chovatelů dala dohromady tři krále, Rosťu, Gořku a Surina. Když jich omrzalo proplétání sa davem, lidí, rozzhodli sa jít do oázy klidu, alias ke Kozlovi. No ale předtým jich eště požádal Surin, aby mu pomohli vybrat dárek pro galánku, kerá sa má vrátit z Anglie. Gořka je na výběr dárků jedna z největších kapacit v republice a tak bylo jasné, že ani tentokrát nezklame. Kdyýž sa zastavili u stánku, kde sa prodávaly všelijaké rukodělné výrobky, padla mu na první pohled do oka taková podivná búdečka, vedle níž byl umístěný kolotoč se čtyrema medvídkama. Dal sa do řeči s prodavačkú a za chvilku už sa výrobek kvalitní ruční práce hladných děcek nekde z druhéj strany zeměkúle předváďal v celéj svojéj parádě. po natáhnutí sa dal kolotoč do pohybu a začal vyluzovat zvuky ne nepodobné Beethovenově Pro Elišku. Ludvík by měl najisto radost, kdyby viděl medvídky, jak sa radostně otáčajú za zvukú jeho muziky. Když to viděl Gořka, okamžitě zahlásil "Dvakrát", zaplatili a šli každý svojú cestú. Zatýmco Šestka šel koncertovat na Centrálu, Gořka po malém intermezzu u dvoře u Blahú šel přednést svůj recitál ke Kozlovi. je fakt, že sme na to čučali všeci jak oppaření, protože neco ta,kového sa enom tak nevidí. "Medvídci šup, šup, nachystajte sa, pojedeme" "Už sa těším, až sa mě to pokaz, abych mohl oddělat tú střechu a podívat sa dovnitřku" "á, tak tobě sa nechce točit, ty si ale zlobivý Méďa, za trest pojedeš eště jednú" Tyto a podobné perly padaly z Gořky a celá hospoda sa bavila neenom pohledem na medvídky, ale aj poslechem jejich principála. Za největší perlu považuju Gořkovo prohlášení, že Medvídky a celý kolotoč aj s búdečků přemaluje na červeno-bílo a bude to nosit do hospody dycky před zápasama, aby celá hospoda viděla, jak vypadá "Slávistický kolotoč na Ligu mistrů" No uvidíme zitra, lesti bude víc hrát Šmicer, Vlček, nebo medvídci. Enom škoda, že u teho nebudu...

púťové a jiné atrakce

(Pajis, 17. 9. 2007 10:32)

V nedělu už to bylo klasické púťování. Jedna z nejlepších věcí je dycky mša až na půl jedenácté, takže člověk má solidní šancu, že dospí to co díky bigbítu zanedbal a dožene aj další zanedbané věci jak je třeba sprcha, holební a podobné srandy. Na chóře bylo celkem volno, varhaník hrál Ejhle oltář o dost horší jak Topolanka a výsledný dojem zachrańovala schola slavnostní pěsničkú, kerá udělala radost neenom Gořkovi - Mé srdce zpívá. Na púť sa místo do cukrárny, kerá beztak o dvanácti zavírá, chodí na chovatele, kde probíhá kultovní výstava drbného zvířectva a podobných exotú. Klasické bylo aj složení bufetu, celá rodina Křemečkova aj s příbuzenstvem. U kola štěstí už nám bohužel strýček Janků budú navěky chybět, ale nedá sa nic dělat, život ide dál a tak sme sa na jeho památku nekolikrát zapojili aj do hry. Mě tam mohli mět jako profesionálního naháňača, neboť sa mně podařilo naverbovat do sútěže celú rodinu Vojáčkovu a Bílů. Jara to sice komentoval po svojem: "ty hňupe, lesti neco vyhraju, tak ťa zabiju", ale když sa mně podařilo naverbovat do sútěže aj nejmladšího z rodu Kačeňáků, kerý sa nechal zlákat vidinú výhry bílého kohúta (Staník by sa měl optat u Fornúsků, jaké to je, když vám nekdo, koho ste v životě neviděli, před libovolnýma hodama v okolí běhá po humně či po dvoře a naháňá kohúta, enom aby mohl mět z celého okolí ty najvětší kosárky). Když sa prodali šecky lose a zatočilo sa kolečkem, napětí bylo nepřeberné aj když byla jistota, že výhra zostane ve Včelarech. Štěstí sa usmálo na mladého vojnu k nesmírnéj to radosti jeho vznešeného otca. Naštěstí nestihl splnit svůj slib, protože měl starosti s tým, uklidnit svoje děcka, keré sa mu začaly hádat, co si za tú výhru odnesú. nakonec si svoju prosadila Markétka, nevím lesti proto, že je baba anebo že je najmladší. Takže rodina Vojáčkova byla po púti bohatší o andulku, aj když nevím, lesti je eště na světě, snáď jí Jara neprovédl za jejíé štěbetání to co plánoval už nekolikrát že provede mně. následovala povinná obhlídka krámků, bylo třeba zakúpit nejaké suvenýry, srdce z púti a podobné blbiny. Při snaze vystřelit rúžu s púti pro děvčicu o.k.m.z.p. sem utrpěl klasické fiasko a špilek za mě mosela zlomit komediantka, ináč tam střílám eště dneska. Kolotoče sem naštěstí zavrhl už v sobotu, takže sme postupně zamířili k domovu, přeca enom sa přiblížil odjezd do Prahy. Že eště byla chvilka času, zamířil sem na púť eště ke Blahom, pozdravit rodinu, dat si se strýcem po štamprli a tak prostě popúťovat, púť je púť...

bigbít

(Pajis, 14. 9. 2007 10:31)

V parku bylo lidí jak sraček, dokonce občas sa tam objevil aj nekdo známý a občas aj neznámý. Všady byly fronty ža to vypadalo, jak kdyby to pivisko a gořalku dávali snáď zadarmo. Když sme to viděli, vystáli sme frontu na pivisko a vzali sme si pro jistotu každý dvě, protože přeca to nebudem za chvílu stát nanovo. že už nejsme nejmaladší, šli sme si sednúpt a jediné místo kde bylo volno, bylo ve sklepě. A tož sme tam obsadili stůl,časem za nama došli dalí lidi no a večírek mohl začat. Nejaká Argema nám byla naprosto šumák, ven sme chodili enom pro pivo a za fyziologickú potřebú. Ze tsratu byl ve sklepě celkem provoz, ale když před jednú hodinú došlo víno, naráz to bylo úplně klidné místo, nebyt teho blba, co sa tam válal po stolech a po zemi, ale protože ho neznám, nemožu ani řéct jak sa menuje.že došlo víno, to nám nijak nevadilo, koštoval sme oboje a mám takové tušení, že to byl snáď ročník 1997 nebo 2002, lebo to byly roky, kdy moc pršávalo a možná že tom vinařovi hrkla nejaká voda aj do sklepa. Problém nastal v momentě, kdy sa o půl druhéj začala šířit fáma o tom, že docházá aj pivo. Nebyla to fáma, ale krutá realita, aj když nechápu, jak sa to v dnešní době, při nonstop otevřítém tesku može přihodit. Asi už hasiči vydělali tolik, že víc nepotřebovali. Surin sa snažil zachránitbsituaci vlastním sebeobětováním a vydal sa dóm pro nekolik falší vína, keré stejně pije enom když je navalený, což sa mu doma zatým moc ščasto nestává. Já sem si ale řekl, že na takový bigbít sa možu vystrat a zamířil sem k domovu. Ani pivo na cestu sem si nevzal, nebylo totiž z kama brat. Místo piva sem nafasoval Pitomu a tak sme na lúkách dostal přednášku na téma: Popularita bigbítové kapely Argema na Slovácku a v jižních Čechách. rád bych přispěl trošku do debaty, ale jednak sa jednalo o přednášku, ili monolog a jednak, já sme do tych bigbitú nikdy nejak nedorústl. Nu což, prohrát není žádná hanba...

komedianti přijeli

(Pajis, 14. 9. 2007 10:31)

Necháme vodu vodú, enom ať si klidně teče a vrhneme sa rovnú do víru púťové zábavy o následujícím víkendu. púťovú sobotu sme oslavili pořádnú porcú pracovní aktivity a logicky sme sa těšili na to, až si dáme točeńáka, protože po práci šmakuje nejvíc. Najradši bysme u Kozla ostali sedět a vyprdli sa na nejaký bigbít, ale Mirek eště před desátú zavelel jasně "Ide sa na candrbál" Tož nezbylo nic iného jak zaplatit a přidat sa k partiji co mřila na Bílovice. Byl to můj letošní první bigbít, pravda, plánoval sem, že jako ten pořádkový předseda budu chodit na každý bigbít jako tá úřední osoba, ale když sem zjistil, že sem to na první bigbít nestihl a nic sa nestalo, je to v rychtiku aj beze mě. A tak sme mohl zaujat klasickú pózu, spočívající v tom,že bigbíty nejsú nic pro mě a že sem do toho eště nedorústl anebo už sem z toho vyrústl a na to, aby mě nekde oblul třináctiletý soplák, nejsu zvědavý. Tož ale včíl nebylo zbytí a tak sme šel. Od téj doby co tam nehrává Cibulanka, ztrácá to kouzlo multigeneračního mixu, ale aj tak tam byl celkem vysoký věkový průměr, myslím to bude tým, že smradom už zasej začínala škola. Než sme vlézli do areálu, bylo potřeba sa trošku pokolotočovat, kótr když nám Svačina pustil naco ze zásoby svojích volných komediálních vstupenek. A tož sme sa bratrsky rozdělili aj s osazenstvem hospody a jako že sa půjde na tú atrakcu, co s vama jezdí dúle hlavú ve výšce 25 metrú za děsnéj muziky a eště horších kecú komedianta, co tam sedí v téj búdce. Šli skorem všeci, vyměkli sme enom já a Kluboška, já sme si řekl, že zablut sa možu třebas aj z gořalky či vína, lesti si řekla Klubboška to samé, to opravdu netuším. Po zdárném vysednutí osádky sa šlo mrknút na střelnicu, kde sme potkali Jojdu, kterak sa zkúšá zmněnit ve Zlatovlásku za pomoci čelenky vyrobené z drátu a kúdele na omotávání topenářských trubek. Gořkovi sa nápad okamžitě zalúbil, ale že mosí mět dycky neco lepšího, zakúpil si rovnú originál paruku. Vypadal jak princeznička krásná, nebyt tych fúsú pod tú parukú. No ale byl vybavený a tak sa mohlo vyrazit vtříc zábavě.

Šlovický jez

(Pajis, 12. 9. 2007 11:41)

Dneskaj sa pracovně daří tak, že sem vůbec nevěděl, lesti vyjde čas neco napsat. Ale dočkal sme sa aspoň odměny, jakýsi strýc mně věnoval čtvrtkilové kafé, čímž sem nepohrdl, aj když kdyby donésl naco do štamprlky, nezlobil bych sa také. no ale vraťme sa ve vzpomínkách na Berounku, kerá nás pomáli nesla k cíli našeho putování. V půlce nedělní cesty sme narazili na zajímavú překážku, Šlovický jez. Když sem viděl, jak voda padá do solidní hlubiny, řekl sme si, že na to nemám nervy a že asi pro sichr přeneseme. To by tam ale nesměl byt Mara, kerý řekl že takové hovénko sa mosí sjet a lesti sme měcí, tak že nám tú loď sveze sám. Tož sme teda svěřili našu bárku aj s věcima Marovi a ze břehu sledovali jak to dopadne. Dopadlo to podle očekávání, Mara sa na nepříjemném šutru, kerý řádně ztěžoval jkediný možný průjezd ukázkově cvakl a nše věci tak plavaly v dál. Naštěstí sa pro ně vrhl druhý ze saducejú a tak nám pochytal skoro všecko, kromě jedné vesty, kerá na nás počkala na kameni pod jezem a hlavně jedné plné plzňe (až nekdy pojedete Berounku, čučte sa pod Šlovuicama, třeba tam čeká na vás, myslím že bude solidně vychlazená). ´To, že bude Mara rodina s pištú, sem už vzpomínal. Z toho ale také= plyne, že neumí prohrávat a tak když viděl, že sa to Gořkovi podařilo sjet bez problémů, řekl si, že sa z nejakého jezu nepodělá a tak to chtěl sjet eště jednú. Kde vzít ale loď když všecky už sú důle? zatýmco ostatní loďeě snášali z vrchu důle, my sme šli proto průdu, což sa neobešlo betz jízlivých komentářů. Když uř´ž sme mu to pomohl přenést, řekl, žemu mám dělat háčka a že nemám byt sráč a takové ty kecy, no prostě seděl sem na předku a naráz sa to s nama zlomilo do hlubiny. Kameň zabiják sme o kúsek minuli a tak sa nám podařilo to sjet bez úhony. to ale Marovi bylo málo, potřeboval totiž skóre Mara:jez převážit na svoju stranu. ´tak dlúho otravoval, že to mosí sjet eštrě ajednú, až sme to vykmasili navrch a jeli zasej. Kdo chce moc, nemáá nic a tak sa to povédlio aj tentokrát. Namlsaný z předchozího úspěchu nás Mara navédl přesně na kameň zabiják a už sme sa pěkně kúpali. Řekl sme mu k tom pár slov, a aj když mě přemlúval, tak už sem navrch nic netáhl. a tak Mara nad jezem nezvítězil. Potem už plavba probíhala v poklidu, na oběd sme sa stavili v hospodě u Rozvědčíka, kde vařili o poznání lepší jak v předchozí štaci. Nekeří ze švédů nám po obědě začali usínatz a tak sme moseli vyrazit dál. Potom už sme sa pomalým vorováním věnovali dopíjání posledních neuplavaných piv (kluci farizejští měli dobrú zásobu) a ani sme si nevšímli, že sme dorazili do cíla našej cesty do hospody u Jezu v Roztokách pod Křivoklátem. následovalo, vykládání, přebalování s barelů do batohů, rozlúčení s nekerýma účastníkama a rychlý přechod na vlakáč. Ka našemu zklamání Roztocké bahnhof nemá ani pokladní, natož neco jak nádražní hospodu,. neboť je na samotě kilák za dědinů. Motorová osobní kačena nás podél našej řeky dopravila až do Berouna, kde následoval bleskurychlý přechod na rychlík do Prahy. Aj když sme švédy hecovali, ať s nama idú uzavřít vodu nekde do hospody, opět reklamovali únavu a podobné symptomy, keré sa dajú lehce překúsnút nebo přepit. takto sme sa moseli rozlúčit na hlaváku a na pivo jít sami dvá s Gořkú, protože pro časovú zaneprázdněnost vypadl aj Švéd origoš, čili Jara Bečiců. Zašli sme kúsek od baráku na Písečné na gambrinus 12°a takto stylově sme s Gořkú uzavřeli naše putování. Potom už enom přesun na byteček, vysvětlit Gořkovi, kde je záchod, kúpelka a lahváče a spat. Usínalo sa moc dobře, přeca enom tá voda stála zato...

Že ho necvakneš eště jednú

(Pajis, 11. 9. 2007 11:26)

Nedělní ráno začalo netradičně. Farizeové sa obudili už v sedm, jelikož šli spat včéra nekdy po desáté, a tak už o půl osmé začali budit náš minitábor. Nu což, hospoda byla eště zavříttá a tak nám tuze přišly vhod kuželky, co sme nakúpili včéra. Otevřeli sme jich a k tom sme zakusovali chleba s paštiků, prostě takový malý nedělní piknik. Po hvilce sa od vedeljšího stanu ozvalo: "JežíšMariá, voni zas snídají to pivo!!!" Byla to rozespalá Martina, kerá když vykúkla ze stanu, první co viděla byli dva kluci Dostálkovi a to, že jim aj po ránu šmakuje. Aby Olí neostala pozadku, přidala sa "No já taky nechápu, jak můžete na tom sluníčku do sebe pořád lít to pivo" Asi sem měl řéct neco v tom smyslu, že to také nechápu, ale zmohl sme sa enom na "Ajéje", což bylo pořád víc než Gořka, kerý enom pokrčil ramenama. Saducej Jura byl z teho tak zblblý, že nám sbvoju plzeň radši věnoval, čímž sme logicky nepohrdli. po snídani, zbalení stanú a přenesení lodí k vodě sme sa vydali na kafé a točeňáka, protože bylo jasné, že na Reňu a Martinu budeme chvílu čekat, protože jako správní švédi, co nekdy spíja do dvanácti, neenom, že spali nejdál, ale po porbuzení zamířili do fronty na kafisko spolu s ostatníma Švédama, zatýmco my ostatní sme sa první sbalili a potom sio šli bez fronty objednat kafé a aj pivo. Vyrazili sme nakonec nekdy kolem desáté, což těžce nésli najvíc farizeové, jelikož těsně před odjezdem jich vychytal výběrčí ubytování (holt s image farizea ťa nepřejhlédnú) a atk moseli zaplatit 30Kč za osobu a všeci dobře víme, co takový farizej dokáže nakúpit za taký obnos za parádu. Jak byli klucui zdravě nahecovaní, zkusili pokořit mlůýnský náhon, kerý by jim dal energii na dalšího půl kilometra. jejich vrozená pohodlnost sa jim stala osudnú, protože sa v přechodui o prúdu ukázkově cvakli. Co nedokázali farizeové to mosíja zvládnút saduceové a tak Mara neochvějně mířil do náhonu - no a už sa kúpaly obě lodě. Já jako majitel najvětší hubky sem sa mosel proti prúdu 200 metrů vrátit, abych jim pomiohl otočit a vysušit loď. Tož teda nasedli a jeli, když v tom si Mara vzpomněl,. že je rodina s Pištú a začal vymýšlat poištoviny. A tak sa asi po deseti metrech cvakli naschvál nanovo, prej z pedagogických důvodů, aby sa Jura naučil pořádně vystupovat z lodi. Ludé z kempů po obúch stranách řeky když čuli jakéhosi řevu, vyl´ézli sa na břeh podívat co sa děje a čučali na nás, jak kmasíme loď a chytáme barely. No nasedli sme a že teda konečně jedem. Když ale Mara viděl tolikých diváků, asi mu jich bylo lúto a tak sa cvakl ukázkově pod mostem speciálně pro diváky chtěl asi zkusit eskymáka, což je ale s metrákovým háíčkem nemožné. Aj tak byl odměněný potleskem a posměchem diváků a nasranýma pohledama nekerých našich vodáků, ale my s Gořkú sme to brali s klidem a načali další kuželku, nekdo holt k dobrému startu do nového dňa snídá pivo a nekdo vymýšlá pištoviny...

já tú tetinu...

(Pajis, 10. 9. 2007 10:51)

Zatýmco zbytek vodákú ze Švédska proto brzkému spaní nijak moc neprotestoval, my sme sa jali hledat otevřenú hospodu. Dalo to trochu práce (zkuste ´to samé nekdy v Javorovci, kdyby vás vyhodili od Kameňa) Nakonec sme ale v protějším kempu objevili otevřítú hospodu, kde sme sa eště s Jurú, tým větším saducejem, uvelebili. Bylo tam ceklkem veselo, na zemi sopal jeden s pepinú námořníků, dokonca možná aj ve svojém spacáku a dvá podřimovali u stolu nad ním. sedli sme k volném stolu dali po pivě a vykládali. Když v tom Jura říká: "hoši, vono to na tom stole asi nebude pivní pěna, ne a ne to spadnout" Podívali sme sa na stúl, pod stúl a baže by to spadlo, když bylo na stole a hlavně pod ním solidně nabluté. Tož sme si odsedli, aby to náhodú nebylo na nás a vykládali dál. Trošku nás rozhodila jakási místní tetka, né nepodobná bílovské Miriam, kerá si s nama mermomoci chtěla vykládat, o tomm, že sme z Moravy a jak je to tam super a jak tam ráda jezdí ajak je slivovička mňam mňam a klobásky mňam mňam, no prostě mlela tak, že sem enom čekal, kdy Gořka vybuchne a pošle ju do řiti, lebo v něm jeho známá láska k čecháčkom začala narústat jak tlak v papiňáku, enom zapískat. protože eště pořád bylo čecháčkú většina, v momentě, kdy sa tetka nadechavala k dalšímu monologu, zavédl sem řeč na fotbalovú ligu a zahájil sem to podobným monologem jak tá tetina. Gořka pochpil a když sem mu hoduil udičku, plynule navázal a jel po svojéj linii, kde sem ho zasej vystřídal já. tetina po třech minutách čekání na svoju šancu a zapojení sa do diskuze pochopila, že u tohoto stolu jí pšenka nepokvete a šla otravovat zase další šťastlivce. My sme potom mohli převést debatu aj na neco rozumnějšího ja je český fatbal, no ale že od řeky začala bytkosa, rozhodli sme sa vydat do spacáků. Nakúpili sme si na ráno každý plzeň 12°, aby sme ráno nemoseli hledat cukrárnu a šli sme do pelíšku...

pivo by šlo

(Pajis, 10. 9. 2007 10:51)

Sobota večer je čas ideállní na rozjetí večírku, aj když na vodě je ideální čas pro večírek pořád a vůbec, svět je pernamentní večírek. My sme sa vydali přes voduu tentokrát pěšky po mostě, neboť na druhém břehu byla zvíkovecká hospoda, pamatující už nekolik generací vodáků (postavená nekdy v 19. století). Příjemně nás překvapila na takovú hospodu v dědině velikosti Javorovca nabídka pěti druhú piva, z nichž nás mimo profláklého gambáča zaujaly všecky ostatní, obzvláště místní rakovnický samoser, nazvaný bakalář. S Gořkú sme sa rozhodli otestovat celý jeho sortiment od desítky až po dvanáctku a mosím řéct, že na regionální značku to bylo celkem dobré, pravda, bylo to takové krémovější a spíš pro baby, kór tá dvanáctka, ale furt lepší jak za půl minuty vyvětraný gambáč nebo starosramen. Horší už to bylo s nabídků jídla. Pravda, měli na lístku pět rúzných druhú řízků, ovšem jeden jak druhý dosahovaly chutě a kvality topolského vína: špatné, horší, eště horší, nejhorší, nechutné. Ač to mělo luxusní názvy jak je třeba Gordon blue nebo New York, byla to všecko jadna verbež. Já sme sa nechal zlákat názvem New York a brzo sem teho lutoval, lebo mně donésli k hranolkám jakýsi sranec obalený ve strúhance ve dvúch kolečkách, co z vrchu vypadalo jak smažený hermelín, ale ten to najisto nebyl. Pochopil sem, proč tom dali takový název, leo to vypadalo, že tam namleli bezdomovca aj s hadrama, co na něho spadly dvojčata a k tom přibalili aj krámek z čínskéj čtvrti, lebo sa v prostředku teho, co sa při bohaté fantazii dalo nazvat pomleté maso, nacházalo aj neco jak rozvařená rýža. už sem zažil, když by si lidi chválili jídlo a mlaskali u toho slasťú, ale aby sa trumfovali co jim tá chuť připomíná, to sem eště nezažil. Třebas takový Mara bojoval s obyčejným naklepaným řízkem kerý měl takovú tuhost, že to vypadalo, jak kdyby to prasa, co věnovalo tento kus masiska ke konzumaci, mělo víc roků jak naša sekretářka, kerá má rok před důchodem. No pošmákli sme si akorát na tom bakalářovi, co ho dělajú v Rakovníku. Gořka sa celý večer těšil, že hodí řeč s farizeama, ale naž stačil dojezt svoje gordon bluj, tož sa farizenci tak upravikli, že už s něma veškerá komunikace bez toho, aby sa člověk dostal na jejich level byla zhola nemožná. Na jakúkoliv větu reagovali všeckoříkajícím úsměvem, no, asi to byl opravdu slušný matroš. Nedalo sa nic dělat, pustili sme sa do karbanu, protože v hospodě nem,ěli šachy a navíc jak je známo, Mara hraje občas závodně za Beroun. Hrála sa klasická sedmička s klasickým výsledkem, dycky míchal karty náš IT. Když asi po patnácti hrách konečně skončil předposlední, ukončili sme to s tým že už nás to nebude bavit, když nebude prohrávat. Karet sa chytla Jana, Gořkúv háček, a začala nám vykládat budoucnost. Každý si navolíl 4 kámoše či kámošky a pomocí otázek keré si sám vymyslel, sa dozvěděl podle karet jak to s ním dopadne. Co všecko mně vyšlo vám radši neřeknu, akorát na oprvní otázku, s kým strávím ozdravný pobyt v Kromclu karty ukázaly na Karotku, čímž mu tímto srdečně gratuluju. problém nastal v momentě, když nás v jednu hodinu vyhodili s tým, že už zavírajú. V sobotu sme s Gořkú zvyklí trošku na iné kafé a tak bylo zcela nemyslitelné jít spat.

Plavba II.

(Pajis, 7. 9. 2007 10:51)

První jez sme zvládli bez úhony, nečekaně sa udělal zkušený vodák Gořka, kerý neukočíroval háčkovo zaváhání. Náklada byla jak má byt na vodě veselá, my s Gořkú, Reňú a saduceama sme popíjali pivo, farizeové také a občas si pukli aj neco veselejšího, asi aby tá plavba probíhala v příjemnějších barvách. Pukl si aj vedúcí zájezdu a protože podle nás bude asi rodina s Pištú, začal prováďat všelijaké pištoviny, ajko je húpání háčka, najížďání do druhých lodí a tak. Vrcholná pištovina sa mu podařila pod zříceninú hradu Krašov, kde nás vylákal navrch na skálu pod záminkú, že na vrchu je krásný výhled a občerstvení. Ostalo enom u krásného výhledu, občerstvení tam bylo naposledy tak v 16. století (víc o Krašovu píšú v na idnesu v rubrice cestování) Chtěli sme ho hodit z do řeky jak to dělávajú španělé, ale nakonec sme sa nad ním smilovali, protože za další dva kiláky stejnak byla hospoda. Čas sa nachýlil ke čtvrté hodině a tak nekeré slabší kusy začaly špekulovat o noclehu vedle hospody s tým, že do Zvíkovca, cíla danéj etapy přeca nemožem dojet. Jediní, kdo nejaký nocleh neřešil byli kupodivu farizeové, kerým svítily očka takým způsobem, že by byli schopní jet aj potmě a bez čelovky. No ale že nás pivo, klobáska či guláš posilnily, vyrazili sme vstříc Zvíkovci. Čekal nás nechutný 7 kilometrový úsek mydla, oleja a prostě všeckého možného co vyjadřuje stojatú vodu. Časem sme sa sjeli s partyjú Pepkú námořníků, což byla čistě chlapská sestava v pruhovaných námořnických tričkách a hlavně vypadali, že z plechovek do sebe od rána valíja neenom špenít. Takto svorně sme dorazili v pohodě za světla o půl sedmé do Zvíkovca. Zatýmco my sme sa šli ubytovat do kempu, Pepci přenášali přes jez, ale takovým zpsobem, že sme při stavjání stanú uchcávali smíchy. Z jednoho pepka sa stal bludnú holanďan a enom tak bezprizorně s vyvalenýma očiskama a shrbenýma zádama hledal svoju loď a svojého háčka. Nemohl si totiž vzpomenút, že když přenášali, vrátil sa zpátky pro barel k přístavišti, což by nebalo nic divného, kdyby nepustil loď kerú nésl. Háčkovi to ale moc nevadilo, ani sa neotočil a loď táhl dál zadkem po zemi Říkali sme si, kde až možú v takém stavu dovalit, nakonec ale dovalili enom do kempu na druhéj straně řeky. Po postavení stanú sme šli do večírku, ale o tom si povíme až příště...

Plavba

(Pajis, 7. 9. 2007 10:51)

Večer sme to s Gořkú vzali zodpovědně, a tak sme sa navalili enom tak trošku. Možná k tom přispělo to, že sa točené pit nedalo a že sme radši přešli na lahvovú Plzeň a možná to, že já sme na vodě eště nebyl a měl sem dělat zadáka a Gořka si na večírek nenašel žádné sparingpartnery, neboť jak známo,švédi moc kalit neumíja. Kalit sice uměla tramská sestava co byla v kempu s nama, hráli až do rána a nejlepší vypadal jeden jejich fanda, kerý došel do stanu a s tým že trefil dóm, spokojeně lehl, nohy mu sice čúhaly ze stanu ven a ve stanu měl enom tělo, ale byl doma, což je hlavní. Po snídani v podobě klobásek, zbytků mařaťáku a plznědovalily lodě a zbytek skvadry. takže sa možeme představit v celé parádě podle lodí dycky od zadáka k háčkovi. Já sem jel s Olí, Gořka s Janú, Martina s Reném (Hádajte kdo prohlásil "Cože? mu sa říká Rendo? to je jak pro buzika, budu mu říkat Reňo") No a potom dvě posádky, keré sme si s Gořkú pojmenovali po svojém. Jedna byla jasná hnedka, byli to dva zarostenci Petr a Lukáš, oba takoví trochen mvolnomyšlenkáři a hlavně Lukáš měl image Jana Křtitela, takže sme jim říkali farizeové, protože když sa na vás řítil takový háček, rázem ste mluvili aj hebrejsky a aramejsky. No a aby to nebylo druhéj lodi lúto a byli sme kompletní, Marka (vedúcí výpravy) a Juru (nejtěžší člen výpravy) sme pojmenovali saduceové. z rozplavby sem měl docela respekt, ale krom toho, že sme sa dvakrát otočili dokola jak kačeny sem celkem brzo zjistil, jak sa co ovládá a jak sa jede doprava a doleva. nic jiného mně ani nezbývalo, prvoviodáků nás tam bylo přespolovičku, takže by mě stejnak neměl kdo přechytnút.

cesta na vodu II.

(Pajis, 6. 9. 2007 10:50)

A tak vlak odjel bez nás a my sme sa vrátili do hospody, cestú sme přibrali ten zbytek, co čekal na jedničce a vůbec jim nevadilo, že na pragotronu bylo napsané Brno. V hosúpodě nám naštěstí nikdo nezasedl, takže sme mohli pokračovat, enom Gořka byl smutný, že nám zteplajú lahváče. Naštěstí další vlak jel za hodinu, a tentokrát sme ho aj stihli, kór když měl pět minut, keré nám předtým chyběly, zpoždění. Do města prazdroja sme dorazili v pohodě aj když sme stáli na chodbičce celú cestu, popili sme najaké ty kuželky a bylo to. V Plzni si IT, mimochodem už pěkně rýplý, uvědomil, že sa dlúho nekafral do dopravy a tak začal najisto rozumovat, že mosíme jet tam na tú stranu, kde nás všecky tramvaje dovezú na ústřední autobusák. Že už sme v Plzni ale dvakrát byl, a to dycky za světla a kupodivu aj za střízliva, a navíc sem využíval spíš svoje nohy jak MHD, nejak mě neštymovalo, proč chce jet IT směrem na věznicu na Borech. Nedalo mně to a optal sme sa tetiny, kerá vypadala, jokože místní. A tá mně řekla, že na autobusák nás zavede tram č. 2, samozřejmě na druhú stranu, než to plánoval IT. Že zrovna jedna dvojka dojela, zavelel sem a než sa IT zmohl na odpor, už sme jeli. Čekal sem, že nás při našem štěstí najisto vychytá revizor, ale kupodivu sme sa přes náměstí (Pro orientaci v Plzni naprosto stačí vylézt navrch na věž sv. Bartoloměja, máte celé město jak na dlani aj s hlavákem a autobusákem) bez nehody dostali na zastávku ÚAN. Tam teda z ITho vypadlo, že na druhú stranu asi jezdíval za kámošama chlastat, takže to má v kebuli poplantané.ÚAN v Plzni vypadá narozdíl od vlakáču škaredě neenom zevnitřku, ale aj z venku, majú tam akorát opravené WC a neopravitelný bufet. Do busu sme lahvoně nebrali, měli sme totiž s Gořkú respekt z hodinové cesty bez použití toalety. Kdybysme věděli, že nás poveze pan šofér, co vypadal a vykládal si s nama jak jeho legendární mistříčtí kolegové, byli bysme vykrytí. Slúbil nám zážitkovú trasu včetzně ostrých zatáček a serpentin a mosím řéct, že cesta do Zlámanca je proti zápodočeským cestám hotová rychlostní silnica. Stará karosa tam evidentně nejela poprvní, dost si myslím, že v příkopě kolem trasy sa válajú aj nekeré její součástky. Nakonec sme alke ve zdraví dorazili do cíla cesty, do Liblína. Akorát ze dvúch kempů IT opět zkušeně trefil ten špatný, atkže po seběhnutí z kopca do kempu sme sa škrábali zasej navrch. Napodruhé ze dvúch možností sme ale nezablúdilia tak sme sa mohli pustit do stavéním stanů a prvního večírku...

cesta na vodu

(Pajis, 6. 9. 2007 10:49)

Následující víkend sa nesl ve znamení uvěřitelných aj neuvěřitelných zážitků, keré člověka potkajú při sjíždění jakékolv řeky, včetně Berounky, na kerú sme měli namířené my. Sopláci ve škole sa učíja, že Berounka začíná v Plzni a tam sme měli namířené aj my, což znamená partyja od nás z práce + jedna posila, Gořka. Vedoucí zájezdu to komentoval takto: "Když Pavel říkal, že doveze bráchu, tak sme mysleli, že nekoho mladšího, kerý rozhodně nechalstá tak jak on" No prostě čekali Svačinu, došlo eso. Organizování cesty sem nechal na našem IT, což sa hned ze startu ukázalo jako né šťastná volba. Odjezd byl totiž oplánovaný ze Zlíčína žlutým busem student agency. plán sice krásný, ale jeho realizace v pátečním odpoledni bez zakúpené místenky nereálná. přitom, když sme vyzvedával Gořku na Hln, kde sem si mimochodem v megasekáči zakúpil kluxusní pokrývku hlavy, tak sme sa podivovali, proč sa táhneme kdesi za Prahu na bus, když sme mohli jet v luxusních německých vagónech mnichovského rychlíku. Když nám teda žlutá mafie řekla, že nás ani náhodú nepobere, vzal sem to do svojích ruk a řekl, že sa pojede vlakem, neboť do Plzňa najisto jezdí rychlík každé dvě hoďky. A tak sme vyrazili na Smíchovské nádraží, neboť když ste na žlutém metru a jedete na západ, néni třeba sa táhnút až na Hln. Navíc ač je nádraží jedno z nejodpornějších, nádražka je celkem v rychtiku. Zakúpil sem hromadnú jízdenku a šupky dupky do nádražky, kde sice točíja značné podmíráky, ale jinak celkem kmitajú, takže sme stihli trojku. Před plánovaným odjezdem Gořka vyrazil pro kuželky a baby na záchod, následkem čehož sme to měli dost naknapíka. Už nevím, kde nastal ten komunikační šum, "Já mám za to, že sem řekl "Za mnú přes jedničku", nekeří tvrdili že "za mnú z jedničky". Každopádně, když sem sa u vlaku na třetím nástupišti rozhlédl, za mnú šel akorát Gořka, kerý je tak zvyklý z táborů, a Olí, kerá mně dělala háčka, takže sa mosela logicky držat zadáka. Protože ale 3 ze 7 néni většina, optal sem sa vlakvedoucí, kolik je eště času, kerá mně odvětila, "nic, máme na volno."

Půldruhé hodiny zpoždění

(Pajis, 5. 9. 2007 9:57)

Ráno maminka počítala synáčky a budila jich do kostela , ale né a né sa dopočítat. Gořka totiž na žebříňáku byl až do konca a protože sa eště neskončilo, tak bylo jasné, že doma v žádném případě nemože byt. Jak sme zjistil za týdeń, nekeří nejmenovaní jedinci, jako je třeba Hugo tam vydržali vystupovat až do šesti hodin nedělního večera. Možná bych tam vystupoval také, nebyt teho, že sem obdržal pozvánku do divadla od děvčice, o.k.m.z.p. Takže po kostele sem místo do cukrárny valil dóm sbalit sa na cestu a vyrazil sem už v před jedenáctů na Prahu. Když sem si balil svačinu a k tom dva lahvoně, maminka měla sice nejaké připomínky, ale řekl sem jí, že odpoledňa tady bude plno besedy na púťi a že já si tu púť chcu udělat také aspoň ve vlaku a že by mě mohla k pagáčkom nabalit aj půlčana, aby to byla púť se všeckým co má by. půlčana sem nedostal, ale aj tak mně aspoň zostaly ty lahváče. Nadpis sice zní zavádějícím způsobem a tak si možná nekeří říkáte, že sem určitě to divadlo díky dochvilnosti čd nestihl, ale bylo to ináč. Tak sa totiž menovala hra pro dva herce, konkrétně jednu českú herečku, kerá už dávno netráví léto s kovbojem a jednoho slovenského herca, kerém nedávno umřel jeho tlustý kamarád, no aspoň že mu ostal Labuda. Bylo to v rámci léta hereckých osobností ve Švandově diadle na Smíchově, což je jedna z mála budov Smíchova, keré vypadáaspoň trochu upraveně a čistě, pokáď nepočítám moderní zástavbu na Andělu.Hra to byla vskutku poctivá, byla to konverzační komedie s prvkama tragédie či nečeho jiného, trvala tak akorát, abych nemosel odbíhat na záchod a byla bez opřestávky, takže to utéklo jak voda. Podle teho, co říkali divadelní odborníci (aspoń sa tak tvářili),co šli před nama, to bylo nejlepší představení, keré letos viděli. Já to možu potvrdit, aj když u mě to možná bude způsobené tým, že sem letos z divadla viděl enom to, keré sem si napsal sám, a to bylo přeca enom takové hovénko. Příště na fašank budu asi moset vymyslet konverzační a nebo konzervační komediu, protože to včíl letí...

púť a púťová zábava

(Pajis, 4. 9. 2007 10:16)

Už od doby, kdy sem po oslavě svojích osmnáctin v přímém přenosu před celú dědinú zkolaboval, mám ze mše u kapličky respekt, a snažím sa dycky byt v pohodě a né po draku. Letos sem to měl usnadněné tým, že sa púť spojila aj s následnú zábavú v podobě včelarského žebřiňáku, takže k dokonalé imitaci podobné akce v Bílovicách chybíja enom komedianti. Aj když za komedianty sme byli asi my dvá s Gořkú. Na žebřińák sme chystali dřevo a že už ho chystáme jakýsi čas, věděli sme , že pod Čupama už je suchých stromů poskrovnu, ale nakonec sme si zaradili, kór když sa nám podařilo ulovit luxusní polozhnilú třešňu z vrchu. Jak sa čas nachyloval, bylo potřeba dovézt ke kapličce lavky z Čup a po mši zase zpátky. No ale že sme eště moseli zpátky pro dřevo, dopadlo to tak, že sem valil ke kapličce ze pět pět a potkali sme sa s farářem služebním vozidlem, já traktórkem a on felckú (otázka je, co je po ujetých kilomerech větší zgarb) Stroj sme nechal u Klimkového a valil sa přesléct, na nejakú větší higienu nebyl čas. První čtení měl číst asi nekdo jiný, ale nakonec sem to nafasoval zase já. K tom sem dostal eště jednu funkci, notorického spravovača stanu u kapličky. Větr totiž dycky zhazoval tyčku, kerá potom padala Vojnovi na hlavu. A že větr fúkal jak papežovi na pohřebě, spravoval sme tyčku furt, až do momentu, kdy sem si všíml, že to jakási dobrá duša slepila papírovú páskú k sobě, takže stačilo to roškubat a bylo to v rychtiku až do konca, kdy to po požehnání spadlo celé. Tetiny sa rozcházali a já sem valil v kostelovém pro traktor, abych mohl lavky odvést a traktor zaparkovat. Hoši mně to pomohli naložit a já sme vyrazil na Čupy. tam sem myslel, že mám mámení, protože kolem žebřiňáku sa motalo asi osm mladých šikovných bab, nacvičovaly lecjaké choreo a podobné móresy. Byl sem z toho tak vyvalený, že sem všecky lavky složil sám, ani sem na nikoho nečekal. Stejnak bych sa nikoho nedočkal, protože všeci zamířili pomoct odnést lavky ke Knotom, což je šméčko, ńahrazující cukrárnu po kapličce, akorát místo paní Kolaříkové je strýc Laďa. byla tam sestava jak dycky - Babouš, Komín a Jura (aj když ten sa nepočítá, neboť je místní) Dali sme si pagáček aj po baňce, šak púť je přeca enom jednú za rok, no ale že sa chystal ten púťový bigbít, šel sem čepovat pivo Ludé tak jak každoročně padali do mdlob eště spíš než sa napili, stačilo jim zjištění, že pivo stojí 12 Kč a baňka je k tom v ceně. Jako první sa představily ty mladé baby měly dokonca akj nejaké umělecké méno, neco jak saky-paky nebo škŕk bŕk. Docela jim to aj ladilo, vzpomněl sme si na svoje gymnaziální roky, kdy sem v rozličných hudebních tělesoch neladil enom já, ale ostatní byli tak dobří, že mě dokázali schovat (většinú). Interpretú sa tam vystřídalo eště nekolik, největší zájem sklidili harmonikář se svojím bubeníkem, lebo sa 90% lidí ptalo, lesti si náhodú nepoplantali akci a nemajú hrát nekde na srazu pětasedmdesátníků. No ale že hráli už za startu, kdy chybělo divákom eště to správné zaujetí, nedošlo na žádné veliké tancování a nebylo tak potřeba vyhledat doktora Sovu či podobného ortopéda. Najlepší to stejnak bylo nakonec, kdy sa tam vměstnali tři výborní kytaristi a Hugo, univerzální přebírač cen a sluchař. Abych nezapomněl, na shnilé třešni sme objevili obrovský exemplář cizopasné huby. A tak sme sa s Gořkú rozhodli, že za dlúholetý přínos žebřiňáku udělíme cenu Včelarský choroš. Cenu nepřevzal Hugo, ale Mara Fuksú, jehož nadšení neznalo mezí a tak nám hrál až do rána. tak jak dycky...

Potáborové táborování

(Pajis, 3. 9. 2007 11:51)

Onehdá v pátek byl na programu táborák na hřišti s vedúcíma a smradama, co s nama byli na táboře. Já sem dostal za úkol ten nejtěžší, a sice domlúvit sa se starostú, lesti to možeme pořádat. Úkol byl těžký proto, že sme sa furt zapomínal optat, aj když mně to Gen neustále připomínal, lesti to mám domlúvené, dycky sem řekl, že to domlúvím a tým sem to měl vyřízené a zapomněl sem na to. Nakonec mně to ale Medvídek předhodil, takže sme svoju povinnost splnil. Rychlík šohaj také soplnil svoju povinnost a byl zpožděný eště víc jak dycky, dobrých 50 minut sa počítá. Lístek sme měl stejnak do UH, lebo byla zavřítá Topolská silnica. A tak sem sa viděl, jak v pohodě dorazím výletním busem, co jede v půl deváté. Dokonca sem aj po cestě z vlakáču přidál do kroku, aby mně to náhodú neujelo, ale bál sme sa zbytečně, nemělo mně co ujet. Geniální výlukový jízdní řád mně totiž nabídl, že sa možu jet podívat max. do Topolné 20.45, ale přes Otrokovice. Se mnú tam seděla skupinka podobných zúfalců, keří také vypadali na to, že by jím stačilo dojet enom do Bílovic. Kdyby byla jiná situace, tož je to v cajku, seberu sa a idu do hospody, protože 22.40 nezrušili, ale když byl ten táborák, tož sa mě tam tvrdnút nechtělo a tak mosel zachrańovat Antoš. Když sem sa konečně dovalil k táboráku, zjistíl sem že děcka už sú doma a Babouš s Karotkú v hospodě,ale eště pořád tam bylo dost vedúcích a občas sa v odlesku ohňa zaleskly oči a občas aj půllitry. Ze smradů ostali akorát Bohuš se Svačinú, čehož sme střeklhbitě využil a klasickým šméčkem, že majú za cestui brambůrky, sem jich poslal pro pivo. Práca vrchních sa jim asi lúbila, lebo brambúrky na lístku sa objevily asi troje. Sílící mrholéní nás vyhnalo pod střechu do klasického úkrytu v hasičárně. A tam už sa to rozjelo naplno. Když sa přestaly ligotat půllitry, protože byly prázdné, kerýsi dobrák poručil po zelených. Aby to nebylo tak fádní, tož Komínova Hanka vymyslela, že budeme hrát vítr, což je konbinace půl štamprle zelené a půl štamprle rumu, je to takové to mňam mňam mňam mňam mňam. v konbinaci s piviskem sme si dali autorské čtení deníku pražáka, neboť sem dodatečně k narozeninám obdržel od Ády dárkové balení loňského ročníku. Větr sa eště nekolikrát otočil a tak sa néni čem divit, že časem přerůstl v uragán. ´Do největšího víru, či spíš tornáda sa dostal Laďa Blahú. Sviňa větr ho přehodil přes plotek u praúplečky a né a né sa utišit, aj když ty zvuky nepřipomínaly zrovna větr, ale spěšej vodopád. Nechali sme ho chudáka vydýchat a nejak mně to nedalo,tož sem sa ho rozhodl doprovodit dóm. Když totiž nasedl nma kolo, dojel akorát po obchod, lebo sa předním předním kolem zastavil o obrubníky. A né o jeden, ale o celú paletu, kerú tam nechal Vyorálek při opravě Kuchyněk. Nakonec sme šli radši při kole, kdoví kolik by po cestě bylo takových překvapení. No a potom už sem sa šel podívat aj na Babouša, kerém už beze mě začínalo byt smutno

bilancování

(Pajis, 31. 8. 2007 9:48)

Tož dneskaj sem sa podíval do kalendářa a zjistil sem, že už su v práci celý rok. Za ten rok už sem sa naučil, s kým sa dá mluvit a s kým moc né, kdo je dobrák a kdo Krakonoš, kdo ze svojého nehne a chybu hodí dycky na ty druhé a tak. Také sem si všíml, že sú tu lidi, co vypijů stejně piv jak já, že sem následkem nezdravého stravování přibral pět až sedm kilo, načež sa mně udělal úřednický břuch a když jednú přeběhnu nebo přebruslím hřiště su zadýchaný jak eště před rokem po zápase. Naučil sem sa, že s vedúcí a ředitelem sa dá neenom mluvit, ale na firemních chlestačkách aj vypit a že když nekdo hodí na takovéj akci tyčku, nebo shodí pinpongový stůl, nic sa neděje, zasmějem sa a jedeme dál. podle toho, že sa mě celkem třikrát změnil plat a dycky směrem navrch mám pocit, že mě aj nadřízení majů docela rádi, aj když si myslím, že by mě mohli mět eště radši. Já jich mám najradši, když sú pryč, třebas jak toto úterý, kdy byli odjetí na zemi živitelce. A protože kámoška slavila narozeniny, tož sme bačovali v jejím kanclu už od oběda. Stačilo enom přepojit telefóny do jednoho kanclu a večírek sa mohl začat. Využil sem plně výhod dárků, keré sem od nich dostal na narozeniny. Jednak mám luxusní šanon, ve kterém místo spisu sa nalézá půllitr a šest štamprlí (až budete v Praze, stavte sa na baňku, tak jak Gořka v pondělí) a také sem vytáhl krabicu s papírama, kde je místo papíru basa plzní a eště bonbošku, co sem dostal od nejakého packy. Prdl sem to eště chladit do ledničky v kuchyňce, kdo to má pit v kanceláři v kancelářské teplotě. Když sme vypili všecko, co sme měli, nezbylo než sa přesunút do hospody, kde sme si mezitým zavolali, aby nám dali dělat topinky, ať je do čeho kúsnút. Končit akcu v hospodě a né v práci je rozhodně lepší jak končit v práci všecko - tak jak sme končili, když sa s práců lúčila kolegyně. To když sem při uklúzání odnášal stůl z chodby do kanclu, nejak sem zaškobrtl a jak měl ten stůl enom takové vetché nožičky, tož sa mu jedna ulomila. Ja fix, co včíl, už sme sa viděl, jak siu zas všeckým pro srandu a hospodářce cáluju stůl. Ale že nejsu žádný trúba a všíml sem si, že si teho žádný nevšíml, hodil sem to nožkama hore a podumal jak to napravit. Vyštíplé lamino sa spravuje dost blebě, ale že mám nejaké ty stolářské jirgeny, zašel sem si k Itýmu pro šrubovák a pustil sa do opravy. Z krabice od papírů sem si vystřihl čtvereček, podložil tým nožku a šrúbky sem tlačil našikmop do vyštíplého lamina. Sice žádná paráda, Gořka by to určitě spravil lepší. Enomže já sme nebyl u Sm,olky v dílně ale u nás v kanclu. Prohlásil sme stůl za spavený s tým, že sa na něm dá psat, ale tančit bych na něm nachtěl. v ten moment sa otevřeli dveři a došel najvětší firemní brávek no a sedl si přímo na stůl svojíma 120 kilama. tož naprázdno sem polk a nečekal sem nic jiného než to, že sa stolu rozjedů nohy jak kozlati na ledě a to už nespraví anio Gořka s veškerým vybavéním co v práci majů. K mojému velikému a příjemnému překvapéní sa nic nestalo, asi znak buď kvalitní práce anebo opileckého štěstí. Zrovna včíl, když sa tu stavil Gořka, byl sme mu nenápadně ukázat svoje dílo s tým, že sa kolegyni ten stůl zdál trošku rozviklaný. Odborník na slovo vzatý mě radil jak pan Lorenc u lesa a já sme to pod jeho dohledem odborně přešruboval. Takže včíl zlomená noha drží lepší jak ty zdravé. Důfám, že mně tak bude držat aj práca kerú tady mám, že si žádný nadřízený nepřečte dnešní díl deníčku a slovy klasika to uzavřu "A kdyby byla na stole štamprlka, nezlobil bych sa"

Cesta do Švédska

(Pajis, 30. 8. 2007 13:42)

To je hrůza, člověka ty baby ani nenechajú pořádně si potrávit, furt čučíja na ten monitor,m kdy sa objeví nové vydání deníčku a z nedočkavosti jim tečú grindy na klávesnicu jak Baxovi, když viděl ve Včelarech fenu. Ráno do kostela sa se mnú vypravily enom dvě švédky, ináč zbytek spal jak zabitý, je jasné že když neznajú pošťáka co chodí v osm, těžko možú znat aj farářa, co slúží devátů. Došli sme akorát a zkušeně zamířili na chóru, kde sem si mysle, že budeme schovaní. Šula nás ale asi napráskal, a tak si nás vzal farář před požehnáním do parády, vyptával sa, jaké bylo čtvrtstoletí a tak. Řekl sem mu logicky cenzurovanú verzi, přeca mu nebudu vyládat všecko, včetně toho, co sa mně přihodilo večer. Nejak mně nesedla poslední kroková štamprla před bigbítem a tak sem věděl co bude následovat. Švédy sem zavédl do kulturáku a sám sem sa šel podívat za telefonní budku,, abych tam dal volný průchod emocím. Na písku vedle sa hrál náš malý súsed a když mě viděl, jak tam pěkně rozjímám, nedalo mu to, aby sa neoptal. "Zvlacíš?" "Jo" "Tak to jsi asi snědl něco špatného" "Hmm, asi muchu" Dokončil sme dialog a šel to spláchnút ke Kozlovi piviskem, ale túto story sem farářovi říkat rozhodně nechtěl. Zato švédkám sem ukázal zajímavosti našeho farního stánku, včetně evangelistú a andělú strážných. Farář sa dal s holkama do řeči a dokonce došlo aj na jeho mateřštinu, Klaudie je totiž poloviční polka. Následovalo klasické kolečko ze hřbitova do cukrárny, aby švédkám bylo jasné jak vypadá neděla. Eště sem sa stavil u strýca Janoty, aby z téj oslavy měla neco aj mamka se stařenkú, když sa tak pěkně postaraly o švédský materiál. A šlo sa k domovu, kde sem našel švédy pěkně naskládané na dvoře, Sváča jich byl opověřený svolat před obědem do guče. Poté co sa obudil Gořka, pokračovalo sa v baňkovacím maratónu, Gořka vykládal švédom o bigbítě a jak je zklamaný, že tam nedorazili a oni poslúchali, protože tam nebyli aj když mohli. Aj když nevím, nakolik jich zaujal Gořkúv příběh o tom, jak ze startu zalézl do sklepa a tam ostal až do konca, neboť sa tam potkal s Rosťú Blahovým, což je dycky na dlúho. Když nás maminka svolala k obědu, zjistilo sa, že nekeří švédi dajú enom polévku, asi také zezřali nechťa muchu. Po obědě sa při kafé maminka předvédla s vázaním átků k velikéj radosti švédů, protože si ve slováckéj jizbě jistě připadali jak na předváďačce v muzeu. Enom nevím, lesti sa předváďačky pořádajů s gořalků a pivem (Jarošov už došel a tak spojka mosela valit doplnit zásoby do cukrárny.) No a úderem půl třetí sme sa vydali k autobusu do UH, kde eště proběhla krátká a výstižná proghlídka města, s nečekaným shledáním. Babouš totiž vézl za Market na vlak a tak sme sa my oslavenci potkali eště jednú. Nekolik fotek a dovalil rychlík do Prahy. Lahváče sme kúpili až ve staráku, kde na peróně René zjistil, že nemá jedinú ďáblovu tyčinku. Snažil sa vrátit do bufetu, ale tam mu řekli, že nejbližší ďáblovky sú na benzínce. tam sa mu nechtělo a tak začal žebrat po vagóně. Narazil na partu kuřáků, ńé však Ďáblovek, nýbrž eště silnější vaty, keří mu sice nabídli špeka, což ale odmítl. Nabízali asi aj průvodčímu, kerý evoidentně nepohrdl, protože u Pardubic vypadalo, že na chodbičce začne létat. Smál sa jak měsíček na hnoji a enom hlásil "Máme zpoždění,hahaha, máme zpoždění, ale nic se inak neděje" No prostě komedie. Dovalili sme bez problémů do Švédska a s Reném sme šli eště na jedno, bylo potřeba udělat pěknú tečku za luxusním víkendem...


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21

následující »