Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zastupitelstvo

(Pajis, 8. 10. 2007 13:41)

Po příhodě se sichrajskú a urvaným zipsem mosím popisovat další příhodu, kerá sa svoj´tragikomediú blíží značně té historce předchozí. Začalo sa celkem svižně a program zasedání ubíhal v pohodě a plánovaně až do bodu, kerý je v programu zasedání uvedený pod všeříkajícícm pojmem "Různé" V tomto bodě totiž dostanú prostor k vyjádření všeci zastupitelé a aj zúčasnění občané. Protože v zasedačce bylo tolik občanů, že nebyla jediná volná židla, bylo jasné, že rúzné bude hrúzné. Plánoval sem sice jet po zastupitelstvu na hokej, ale když sem viděl ten ancábl, dost sem o provedení tehoto plánu zapochyboval. Najprv ale dostali porstor zastupitelé, z nichž nekeří,. včetně mě, sa snažili na občany udělat dojem a vymýšlali rúzné aktivity, aby bylo vidět, že tam enom tak nesedíja. Já sem třeba navrhl vykácat koryto Břežnice, z čehož neměl pražádnú radost kolega Fúsek, jinak též řečený BB (pro účely deníčku budeme používat označení bílovský Bursík) Jeho chvilka ale přišla až za okamžik. Aj když normálně všeci sedíja, on si stúpl a začalů obsáhle a obšírně seznamovat občany s činností Komise životního prostředí. Nekolikrát sem měl problémy sa udržat, v paměti mě utkvěla hlavně perla: "V žádném případě nechceme občany nějak peskovat a omezovat, ale je třeba si uvědomit, že doba, kdy se do kamen dávalo opravdu všecko co hořelo je minulostí a pálení odpadu budeme tvrdě postihovat" Byl sem chvílu na vážkách co teda měl na mysli, ale váhy sa málem strhly v moment, kdy veřejně vyzvihl přínos Martina Zábojníka a jeho práce v komisi. Naštěstí Šáša Chrasty toto, stejně jak každé předchozí zastupitelstvio vynechyl, protože ináč by sa možná z publika aj neco ozvalo a možná neco peprného. S kolegú Bursíkem sa asi na všeckém neshodneme, já si třeba myslím, že člověk, kerý ani jednú nehodil petku do ohňa a nečekal lesti dá raniu nebo aspoň zasyčí, měl o poznání chudší dětštví než my všeci ostatní. pravda, né že bych zrovna tesknil po pochmurné podzimní atmosféře bílovské kotliny, připomínající mlhy na Temži enom barvú, ale né smradem, ale že bych každém, kdo skácá strom, porúčal náhradně vysadit dva další, to zas né. On tam stejnak každý rozumný hospodář ten odkopek pichne sám aj bez BB. No ale zlatý hřeb nastal až na závěr. petiční výbor občanú za zrušení silničního provozu v Bílovicách nastolil celú řadu požadavkú a došli sa za ně tvrdě postavit. Pravda, slevili z nejradikálnějších požadavkú, jako byl návrat intenzity dopravy před rok 1950 (aj když si myslím, že by si potem stěžovali, že zrovna před jejich sa vyskytl kravinec, do kerého po ránu šlápli) a obchvat tunelem pod Čupama už stáhli. Zajímavý požadavek na vyhlášení obytné zóny na úseku silnice II. třídy č. 497 nicméně neustále propagovali, aj když asi měli na mysli spíš rychlostní omezení v Santa Fé. Byla to celkem divočina, takového řevu na zasedání už dlúho nepamatuju, když sa ke slovu nedostala ani Rybníkářka, to už je co řéct. Ale co Vám to budu popisovat,. šak sa nekdy dojděte mrknút

království za sichrajsku

(Pajis, 4. 10. 2007 10:21)

Rozhodl sem sa posunút svůj život zas o kúsek dál a na staré kolena sem sa přihlásil do tanečních. Tož pravda, chtěl sem sa tam přihlásit už lóní, abych mohl na úplesoch machrovat zasej o neco víc,ale potom sem sa na to vyprdl a myslel sem si, že to tak dopadne aj letos. To sme ale netušil, že sa svůj život rozhodne změnit aj děvčica,o.k.m.z.p. a bez nejakých skurpulí nás přihlásí k tanečnímu mistrovi. Nedostal sem ani prostor na vyjádření a ani na protest, natož na psychicků přípravu. Prostě v pondělí začínáme a je to. A tak to aj dopadlo, rpotože Pat a Mat sú proti mně nýmandi, jelikož sú plastelínoví. V pondělí sem dovalil z práce, hodil si sprchu, potom aj sebe do gala a po očku sledoval spartu v TV. Když už sme uznal za vhodné svoje vzezření aj oblečení, vypl sem tv a chtěl vyrazil. Ve dveřách sem si řekl, že bych sa mohl eště odskočit si a tak sem šel Při rozepíníní gatí sem čul jakýsi podezřelý zvuk. Hlavú mně blesklo: "hňupe, to máš z teho piviska, narústl ti báchor a včíl půjdeš do tanečních bez knoflíka, protože už sa s tvojím pupkem dál nemohli snést" Kdyby mně uletěl knoflík, byla by to pohoda, on sa mně ale urval zips. Nebyl by to takový problém, druhé tesilky byly ve skříni, ale 300 km daleko a ve skříni ve Včelarech č.p. 470. Najprv sem zbledl, potom zrudl a potom sa začal hrabat ve svojích kápézetkách a sháňat alespoň sichrajsku. U sebe sem kupodivu neuspěl a tak sem začal šmejdit po bytě. Rudá barva ve ksichtu utěšeně vzrústala stejně jak ohrnutí dolního pysku. Nevěděl sme lesti sa mám smít, vztekat nebo bečat, nakonec to bylo neco mezi tým. Čas ubíhal, děvčica, o.k.m.z.p. čekala a já sem nemohl najít ani jednu sichrajsku. Nakonec sem rezignovaně zazvónil na súsedku,. kerá byla celá vyjevená, kdo to k ní leze a podle výrazu bych si diovolil tvrdit, možná si mě v černém obleku splétla se zaměstnancem pohřební služby a chtěla vykoktat, že eště chvílu bych snáď mohl vydržat. Nakonec ale nekde splašila dvě sichrajsky, aj když sem jí mosel vysvětlovat co to je, jelikož von to je v Praze spínacej špendlík. Takto oháklý sme teda vyrazil do tanca. Děvčicu, o.k.m.z.p. sem vyrozumněl telefonicky kerá bije. Po půlhodinovéj cestě sme sa konečně našli a jedno z prvních slov bylo: "tak to ne, to opravdu nepůjde" Rezignovaně sem pokrčil ramenama, je fakt, že sem zatým sichrajskama spravoval enom montérky, ale né tesilky. Na další otázku " a kde mám tašku s tanečníma botama?" sem nebyl schopný vůbec zareagovat, protože v téj mojéj situaci sem na to nebyl schopný vůbec vzpomínat. Nechcete o tom nekdo natočit večerníček?

erteple

(Pajis, 3. 10. 2007 14:06)

Dneskaj teho času moc néni, ale aspoň Vám popíšu, jak sa žije na Podsúhradí. Zatýmco moji kolegové z práce si jeli vypit do Mělníka na vinobraní, já sem měl trošku inačí program, šel sem sbírat neco jiného, než opícu z ředěného burčáku. Né že by sa snáď z erteplí nedělalo hromada parády, jak je třeba Jirgenovo milované pití rum či řada namixovaných různobarevných sraček. Aj tak sme do našej kultovní honcovačky naházali plno lahvoňů a vyrazili sme. Eště sme neměli posbíraný ani první měch a už bylo veselo. Antošek totiž první, co hodil do debaty, bylo klasické naplákání, že to máme na hovno a že sme toho tolik nikdá neměli a že je to pole dlúé jak týdeň před výplatů. Eště chvílu sme o tom debatovali a první kdo to nevydržal, byl tata. Zahodil motyku a kýbl a nebojte, nešel zabit Antoša, šel krokovat pole, aby dokázal synáčkovi, že to néni taková trága. tata napočítal 113 kroků a v tom už sa začali sjížďat posily v podobě rodiny Blahovi. Karotka po vzoru Pelíškú zahlásil neco o tom, né aby sme sa zase sázali a že věděl, že tu s nama bude veselo. To je u nás na erteplách pokaždé, šak kdybyste sa nekdy nudili, na rok dojděte mezi řádky, Antoš bude z posil nadšený a vy budete rádi, že ste konečně zažili nejaký zážitek. Ináč sa totiž naše polní práce nedajú nazvat...

Soutěska Kamenice II.

(Pajis, 2. 10. 2007 9:53)

Buď proto, že v tych úsekoch wermacht zapomněl postavit mostky, nebo tyto mostky už zubem času spadli anebo proto, že je potřeba vytáhnút z turistú další peníze, jelikož 50 Kč/osobu a za to máte půlkilometrovú projížďku plnú debilních a šovinistických kecú v češtině a němčině. Po té, co ujdete dalšího půl kiláka po svojích opakuje sa 50 Kč a trošku delší projížďka. na konci trasy u bufetu sme si dali malé a veliké a jelikož tam bylo vos jak nasraných a z toho jedna pichla do zád malého skopčáka, využil sme turistického průvodce k tomu, abych jich ztrestal. Než sme dopili, skóre bylo jasně na mojéj straně a ve vosím hnízdě stala desítka chlévečkú bez nájemníků. Časem sme sa dostali do východiska značených tras, čili tam, kde už sme byli, do Hřenska, kde bylo také htŕomada vos, ale větnamských a ty už sme radši netlúkl, abych neměl oplétačky s obecní policií. Následoval nejtěžší úsek cesty, tříkilometrový přesun do Dolního Žlebu. Na tří kilometrech by nic nebylo, akorát by to nemohlo byt po asfaltce a po frekventované silnici. Možná to bylo aj tři apůl a možná aj čtyři, každopádně míra únavy, zaškňúřenosti a nasranostti u nekerých účastníků zájezdu překračovala únosnú mez. Nakonec sa nám podařilo dostat sa k přívozu, kerý nás dovézl do dědinky velikosti Javorovca, do keré sa dá dostat enom vlakem nebo přívozem a eventuálně po cestě široké a kvalitní jak cesta do popovic, ale 4x tak dlúhé. byť je to konec světa, aj tam majú hospodu a dokonce aj dvakrát. My sme zamířili do téj klasickéj, u kostela, aj když to byl podnik kombinovaný se cukrárnů, z fáry už je dávno rekreační objekt a v kostele neslúžíja mšu jak je rok dlúhý, maximálně, že by měl nekdo pohřeb, posledních 50 roků býval v Bavorsku a přál si ležat tam kde jeho předci. Nádraží je od kostela celkem blízko, výpravčí nám prodal lístky a potom sa šel vysléct z mundúru, s naším vlakem mu totiž končila směna a kdyby nestihl jet s nama, mosel by si zastavit tam možná nejaký náklaďák. Po přestupu v Děčíně sa ve vlaku napsaly pohledu a vcelku načas sa dorazilo aj do Prahy. Zase jednú to byl víkend plný zážitků, skoro by sa dalo řéct, jak každý druhý...

Soutěska Kamenice

(Pajis, 2. 10. 2007 9:52)

Za včerajšek sem dostal huláka, že prej sem tak krásný den úplně ošulil. Takže sa dneska budu asi moset víc snažit. Nad ránem byla kosa enom trošičku a tak když sme si dali čaj, kafé a pivo v kempové restauraci a k tomu sa eště na oblohu vykúlál Baboušúv bratranec, mohli sme poděkovat za ubytování, zaplatit a vyrazit na další část putování. Po prvním kilometru na mě došla známá potřeba a při téj příležitosti sem si všíml, že v kapsi v kraťasoch mám neenom papírové kapesníky, ale aj klúček od chatky, kerý sem nejak nech´ta zapomněl vrátit. Děvčicu, o.k.m.z.p. sem zanechal svojému osudu s krásným výhledem na Růžový vrch, čili Růžák, na kerý zatvrzele odmítala jít vylézt. Ono sa jí ani néni co divit, jedná sa totiž o čedičovú kupu, převyšující okolní krajinu o nejakých 350 metrů. A žlutá značka, kerá si to navrch šine bez ohledu na neco jako sú vrstevnice je zabijácká neenom při pohledu do mapy, ale aj do krajiny. A kdo nekdy lézl třeba na Plechý od Nové Pece, ví co je to lézt opravdu do kopca. Po opětovném níávratu z kempu, kde sa na mě ani moc nezlobili sme sa nevydali na Růžák, ale na vyhlídku nad řekú Kamenice, kam směřovali naše další kroky. Na vyhlídce sme sa potkali ze zájezdem klubu německých turistú, keří evidentně pamatovali dobu, kdy to území bylo pár roků jejich a možná půlka z nich vypadala aj na to, že má na okolních hřbitovech a nebo na tom, co z nich v tomto kraji zbylo, pochovanú polovičku rodiny. Z vyhlídky sme sa vydali přímo do žlebu, eufemicky nazívaném soutěsky Kamenice. Mosím řéct, že to byla veliká paráda, byl to takú úzký žleb, po obúch stranách se skálama nekdy tak zalomenýma do potoka, že sa moseli obcházat po železných lávkách a mostkoch. Bylo to velice romantické až nato, že dobrá polovička mostkú vypadala, že jich tam postavil eště wermacht a občas bylo mezi plotnama vidět až na dno, zub času v kombinaci se rzem a tých korozú udělali evidentně své. Nejvíc by z toho byl odvázaný Babouš, ale takto, protože s nama nebyl jeho roli převzala děvčica, o.k.m.z.p. a občas nekeré mostky radši přebíhala, nevěda, že tým tuplem riskuje propadnutí. Ve zdraví sme sa dostali na dvojí převoz na lodičkách, keré tam sú ze tří možných důvodů.

Švýcarsko

(Pajis, 1. 10. 2007 10:37)

Dneska si připadám jak postavička na obrázku a možná že aj tak vypadám, on totiž prodlúžený víkend byl poněkud náročný a to je možná eště aj slabé slovo. No ale než sa dostanu k jeho popisu, eště mosím vyřídit nekolik restú a tak sa v kalendáři vrátím o čtrnáct dní zpátky. Děvčica, o.k.m.z.p. a já sme vyrazili na výlet do Českého Švýcarska. Nejhorší bylo to vstávání, přeca enom o šesti v sobotu nejsu zvyklý vstávat. Rychlík nás zavézl do Děčína a osobámk dop Schony, což je dědinka, ze které sa přívozem dostanete přes Labe do Hřenska. Aj když správně by sa to mělo menovat spíš Hočiminovo město, protože koncentrace šikmookých obchodníků a originálních výrobků světových značek sa nevidí ani v Holešovicách na tržnici. Červená značka nás ale védla z městečka ven a postupně sme stúpali až k Pravčické bráně, známém to přírodním unikátu, na který sa eště do roku 1980 dalo vylézt, ale potom to pod náporem turistú radši zakázali, aby sa skalní oblúk pod nejakým skopčáckým brávkem náhodů neprolomil. Toto moudro sem furt dokolečka opakovalů, z čehož byla děvčica, o.k.m.z.p. úplně unešená a mluvila neco o psychickém teroru. Mosím ju ináč pochválit, zvládla porci větší jak dvacet kilometrů a celkem aj bez nejakého velikého reptání. Akorát ke konci dňa už odmítla vylézt na skalní hrad Šaunberk, nama přejmenovaný na Šlaušekberk. Škoda, výhled z tama byl opravdu luxusní, aj když nic pro Babouša ani nikoho podobného. Celkově to byla veliká kvalita, zakotvili sme v kempu v Dolní Lípě a po ubytování v chatce sme zamířili k pípě, přeca enom sme si to pivo zaslúžili

Kázání

(Pajis, 26. 9. 2007 10:06)

V nedělu nebylo ani pomyšléní na to, že by sa snáď vstávalo na devátů. Řekl sem si totiž, že sme už dlúho nezkontroloval, lesti chodíja v Nedachlebicách do kostela aj nejací lidi a kdyby jich nhodů chodilo málo, že by bylo dobré jich semtam aj podpořit. Dorazil sem akorát na čas a sedl si na lavicu obžalovaných, tak mně to aspoň připadalo, když sme zapadl na boční samotku mezi Karlosa a Burču. Mša probíhala v pohodě do kázání, kdy sii farář hrál na Jana Rosáka a dával sútěžícím, teda farníkom otázky, jak kdyby byl Videostop anebo riskuj. Chtěl po vybraných osobách, aby řekli nejkrásnější slovo na světě. Pravda, asi on sám a s ním aj tetky, čekali, že vybraní jedinci budú házat plky jako je láska, krása, kytička, maminka a takové ty plky, to by sa ale nemohl optat Karlosa. Ten bez jakýchkoliv skurpulí zahlásil na celý kostel "Pivo". Ať už byli farníci zapřísáhlí pijani anebo abstinenti, všeci sa otočili směrem k našej lavici. Nahodili sme ten nejlepší úsměv, protože to vypadalo, že si nás snáď budú aj fotit. Nakonec sa do souboja s pivem dostaly aj další slova a farář nechal hlasovat, co sa kom lúbí. Aj když celá naša lavica hlasovala pro pivo vyhrála to láska, jak kdyby jí nestačilo, že pořád vítězí nad lží a nenávistí. A také nevím, proč by sa nemohla propagovat aj láska k pivu. Jak sem zjistil u oběda, nebylo to zas tak nejhorší, v Bílovicách totiž do ankety o nejkrásnější slovo mladý Komediant přihlásil slovo Práce...

start do nové sezóny

(Pajis, 25. 9. 2007 10:25)

Včéra sa neurodil deníček, neboť byla dlúhá porada na centrále u keré sem sa tak vztekl, že sem měl chuť na všecko možné enom né na to, podělit sa s Vama o nejaké zážitky. Protože na minulý díl mě došlo nekolik stížností atři odmítavé petice zz řad mých fanynek, z nichž nejzajímavějším podnětem bylo, abych nekeré díly deníčku radši označoval hvězdičkú či jiným piktogramem, dneskaj sa teda budu krotit. Napíšu o startu hodovéj sezóny, což spočívá v návštěvě hodovéj zábavy a z teho zajisté nekúká žádné pestvo. První hody v našem okolí sú rok co rok v Derfli, neboť tam majú kostel zasvědcený panně Marii, kerá má 8. září narozeniny a 12. svátek. Pravda, od doby, co jim vrátili kulturák, kerý konkurzní správce letu pronajal jako šicí dílnu nejakém skopčákovi, sa hody konajú v kulturáku a né ve staně před hospodů. Na hodech ve staně sem byl celkem dvakrát, byl to naprosto neopakovatelný zážitek, protože když do stanu narvali Sadovanku, a taneční plac, ludé seděli venku, protože sa už nevlézli. Místo búdy byl chvójím oplantaný stánek na klobásky a za hospodú sa na betónovém plácku pařilo na Dolinu. Bylo to právě v Derfli, kde sem zjistil, že s klukama ze Staráku sa v nekerých věcách nemožu poměřovat, ale na druhú stranu, kdo z vás može řéct, že cifroval v jednom kole s Erikem Feldváblovým. Vlastně, když si na to vzpomenu, mně bylo 17 a mu tak 25, takže sme obá byli v našich najlepších verbířských letech. Muzikanti sa moseli navalit už za světla, aby jim potom nevadilo, že na nástroje padá rosa (neplést se slovem kosa), no prostě mělo to svoje kouzlo tak jak akce na devadesátce. Včíl tam sice eště pořád hraje stejný ancábl, ale jak je to zavříté v KD, už sú to hody jak každé jiné a néni to tým, že by sme tam my dvá necifrovali. Kvalita vína sa nedfá nepřirovnat k nejlepším Topolským ročníkom, protože měli sice od každéj barvy dvě odrúdy, ale jedna byla Hrozné víno, pozdní sběr a druhá Eště horší, výběr z bobukůí nebo nečeho takového. Snažil sem sa vzniklý problém vyřešit burčákem, ale když sem zjistíl, že ho buď nekdo načředil vodú, nebo do teho nachcál nebo obojí, věnoval sem sa po zbytejk bvečera červeném, keré bylo když už nic tak trpké a protože všeci ostatní pili bílé, bylo jasné, že na mě ostane celá sedmička. Do tanca mě moseli pomáli nutuit,. ale byl sem jakýsi unavený či co, přeca enom sem měl za sebú náročný deň a tak sem tančil enom v nejnutnějších případech. Né že by snáď Babouš s Karotú protančili podrážky, ale byli takoví aktivnější. V tombole sem klasicky vyhrál to co dycky, nekeří u stolu měli aj větší štěstí, aj když nevím, lesti sa dá mluvit o štěstí když sa vyhraje rúžová honcovačka od firmy Pak-su-Plonk. Byly tam aj lepší ceny, třeba kolečka anebo cena s eufemickým názvem "překvapení od súseda", ale pro túto cenu si nikdo nechtěl jít. Ono sa také néni čem divit, kdo by chtěl vyhrát vlastní děcka, stačí když jich má doma. Postupem času sa v KD začalo vyskytovat čím dál víc navalených lidí. Né snáď že by sa tak zrúbali před půlnoců hodaři a místní a né snáď že né, ale začali sa do Derfle stahovat lecjaké figurky ze Slováckých slavností, keré pochopili po třech hodinách čekání před nekerým z mařatských sklepů, že sa dneska do vnitřku opravdu nedostanú a tak aby nekončili tak brzo, nezbylo než sa skotúlat z kopca do Derfle, kde to prostorný KD bez problémů vstřebal. Kolem jedné sme to zabalili a přesunuli sa ke Kozlovi, bylo potřeba zalét tú topolsko-derflanskú kvalitu jedným pivem od Mirka...

Břežnica 2007

(Pajis, 21. 9. 2007 10:30)

ráno mně bylo blbě jak psovi, což sa ovšem nebylo čemu divit vzhledem k tomu, co sem deň přetým absolvoval. Zatýmco Gořka a antošek šli do vinohradu na trnky a tak sa Gořka bez problémů vyprostil, já sme dostl při ranním rozdělení práce za úkol nařezat dřevo, což znamenalo jediné, čili to, že opíci neuteču tým, že bych sa znovu navalil. Ze startu to eště šlo, ale potem, co sem sa dosytosti nadýchal jemného prachu, nedalo sa nic dělat a mosel sem odběhnút za drva. Když už sem z tama odebíral, tožco bych tam nepřidal, navíc byla jistota že tam to slépky ukludíja (kdyby si Mira pořídil erární slépku do hospody, neměl by problémy se zablutým pisoárem, akorát by mosel zametat kuřince, což také néni ideální) Místo oběda sem si šel radši chvílu lehnút a očekával odpolední zaměstnání. Místo toho ale dojel kníže Rostislav a nahlásil, že je jeden z mála dnů, kdy sa dá sjíž´dat Břežnica. Taková výzva sa neodmítá, ani kdyby vám bylo na umřítí. a tak sem sa sbalil a šlo sa. Byli sme tři lodě, já s Doktorem, Antošek s Rosťú a Gořka se Surinem. Vyrazilo sa před zeleným mostem a cíl byl v Jarošově u obchodu. Byla to jedným slovem paráda, přál bych každém včelarákovi takovú projížďku, přeca enom z lodi vypadá dědina aj její okolí zasej trochu ináč. Splávek sme sjeli bez problémů, aj kdyžsme si nabrali do lodi tochu vody, přaca enom devadesátikilový háček sa pozná. Horší opadl známý břežnický smolař Gořka., kerý si vzpomněl na minulé sjíždání, kdy jel s Komínem a Surina narval uplně do stejnéj vrby. Cvaknút sa dvakrát na jednom místě bylo dost aj na Gořku, kerý po vvtáhnutí lodi a vylétí vody prohlásil, že enom co bude volná sobota, ´vezne motorovkua vrba to má spočítané, protože sa Gořka nehodlá každý rok pod ňů cvakat. Rosťa sice tvrdí, že to néni vrbů, ale zadákem, každopádně si myslím, že dojde ke zlepšení průtočnéhop profilu za tálákem. Břežnica je docela zarostená, takže to byla docela divočina, jelo to samo až do chvíle, kdy sme moseli zastavit, protožena Surina došla diovočina a mosel si odskočit. Gořka myslel, že ho zprovodáí ze světa, když sa cvakli, měli problém nasednút a včíl si po deseti minutách Surin vzpomene, že sa potřebuje jít.. Sám vím, co to je, takže sem pro to měl pochopení, počkali smemna ně a jelosa dál. S Doktorem sme sa dokonca vydali aj na prohlídku topolského veletoku Búravy, dostali sme sa dobrých 300 metrú proti prúdiu, ale potom už sme sa z obavy, že to neotočíme, vrátili zpátky. Před Moravú je Břežnica zregulovaná, takže sme mohli aj závodit, ale dvě loděna nás nepočkaly. Morava byla také pěkně zdvihlá a tak bylo jasné, že eskymáka rozhodně trénovat nebudeme. Enomže na Pajíka přišla krize. Nevím, lesti to bylo z přemíry pohybu, nebo z teho smradu, co sa vkorytě Moravy držal, prostě naráz sem cítil, že aj když sem nic neobědval, neco sa ze mě nezadržitelně dere ven. Konec trasy sa blížil, tlačil sem to pádlem aj očima, ale nedotlačil. Naráz sem si grcl a ani sme sa nestihl nahnút řes bort, prostě sem to hodil do lodi. Pravda, bylo to enom takové hovénko, většina materiálu ráno ostala za drvama, ale aj tak sem cosi hodil na dno našej lodičky. Naštěstí sme tam měli hubku, takženež sme dorazili do přístavu, nikdo nic nepoznal. Každopádně mně nebylo zrovna nadvakrát a uvažoval sem o sepsání závěti, sle když sme zjistil, že vlastně nemám co odkazovat, upustil sem od teho. každopádně, aj přes krizi v závěru, sjížďání Břežnice možu všeckým enom doporučit a když budete mět možnost, zkuste to také. Ptáte sa, kdy je Břežnica splavná? Tožpřeca tehdy, kdyžb zbytku republiky hrozíja povodně...

Verunka Jirgen junior

(Pajis, 20. 9. 2007 10:10)

V noci ze čtvrtka na pátek mě probudila sms. Zamrčal sme neco o tom, že mně můj debilní operátor mosí otravovat s výhodnú tarifní nabídků aj ve dvě ráno, ale potom mně to nedalo a mrkl sem sa na to, co mně vlastně došlo. Psal mně hrdý a spokojený otec, Jiří Chleba Ondrůšek, čili Jirgen, a informoval mě o narození svojého prvního potomka. Uznale sem pokýval hlavů a s radostným pocitem sem usínal. Jednak sem měl radost z teho, že je podle sms všecko v rychtiku a také z toho, že taková sms je předzvěsťú kvalitníhom večírku. Ráno sme odeslal upřímnú gratulaci a po icq pověřil babouša, aby mě zavčasu informoval o tom, lesti sa neco chystá a kde. A tak Ouš po návratu z práce začal místo do počítača čučat z okna na Ondrůškovo, aby měl přehled a možná že byl dokonce vynést aj dvě prázdné petky, aby sa podíval, lesti sa neco nechystá v KD či hasičárně. Chvíle nejistoty rozsekl hrdý otec, kerý rozeslal všeříjkající sms "Večer v hasičárně" Jak sme totiž zjistili, KD měla rezervovaná firma a famílija Vymošů, nýčko sa jeden z jejich zástupců hodlá žénit. My sme zaujali sice skromnější, ale o to veselejší prostředí v hasičárně. Pón jakožto šťastný a spokojený strýc sa ujal role hospodského a večírek sa rozjel v plnéj parádě. Pravda, měl sem trošku skluz oprotiostatním, ale tempo bylo zběsilé a tak sem to brzo doháňal. Ze startu sa pila gořalka snáď z roku 1970 no a potom aj tá novejší, když sem viděl ledničku naúpěchovanú půllitrama, připadal sem si spíš jak na svatbě pro 150 lidí než na zapíjání juniorky, kde nás bylo dohromady jak apoštolů. Pilo sa na Verunku, na Magdalenku, na Gena, na dědáčky, na pradědáčky, na strýca Póna aj na strýca Filutu, aj když tom sa tradičně nechtělo obsluhovat a hádal sa s Gořkú o tom, že on hru na nejmladšího nehraje, což samozřejmě Gořka nemohl zkúsnút a prohlásil "A kdo má to pivo točit? Peža?" Chudák Peža, stójící za Gořkú si to vyložil špatně a začal sa bránit, aj když to nebylo mířené na něho " Já pivo točit nejdu,včíl sem došel z odpolední, dopiju pivo a idu spat" první sa ztratil Peža a potom aj Filuta no a protože strýca Póna už přemohla únava, šel čepovat Gořka, abysme sa náhodú nehádali. Donésla sa kytara a časem aj kvalitnáí ruční práca nazvaná slávistický kolotoč na ligu mistrů. Jirgen byl z teho tak nadšený, že sa nemohl téj ručně vyráběnéj parády nabažit a Gořka mosel přád do kola koncertovat. Nakonec sa rozhodl ke šlechetnému gestu a že to teda věnuje rodině Ondrúškovéj u příleitosti narození potomka, aby ,měli rodiče usnadněné uspávání Verunky. Místo ukolébavky pustíja kolotoč a je to vyřešené. Postupně sa začali vytrácat další účastníci a nakonec sme tam ostali já, Gořka a Karotka časem sme usúdili, že je čas odrazit bečku, zamknút hasičárnu a přesunút sa podívat na strýca Mirka, lesti mu náhodú néni smutno. No, nedá sa řéct, že by mu bylo smutno, byl pěkně nazlobený, jelikož mu nejaký návštěvník svíce zablúl pisorár vskutku neotřelým způsobem. Okamžitě sme s Gořkú provédli ohledání místa činu a zjistili sme , že sa v pisoáru nacházá krom jiného materiálu aj nekolik kusů anglické velikosti kreditní karty, což nás docela udivilo. No, ale zas na druú stranu, na vrcholné umělecké dílo známé pod názvem obcházanica, keré sa tam nacházalo ani nevím po kerých hodech, to nemělo. Eště chvílu sme si s Mirkem povzpomínali, co sme všecko kdy a kde viděli a bavili sme sa možná aj o nečem rozumném, ale najisto vám to řéct nemožu. Nejlepší si nechám nakonec. Gen si zapomněl dárek pro Veruku v hasičárně, takže mně a Gořkovi nezbývá nic jiného, než ho zanést osobně do kúta...

Stěhování

(Pajis, 19. 9. 2007 10:53)

Abyste neříkali, že sem píšu zážitky enom z víkendu a enom o tom, kdo si kde s kým vypil a co u teho vyvédl, napíšu zase jednú článek nealkoholický, týkající sa dokonce situiace, kdy sem byl schopný sednút za volant jako šofér. pravda, znamenalo to neobvyklé omezení u oběda, kdy sa ně mě můj číšník čučal jak kdybych byl nemocný,když sem mu zahlásil nealko, ale nedalo sa nic dělat. Děvčica, o.k.m.z.p. sa totiž rozhodla učinit významný živiotní krok spočívající v přestěhování sa z kolejí do nájemního bytu. Pravda, dalo by sa řéct, že by jí ani nic jiného nezbývalo, protože by ju z kolejí stejnak vyhoduili. Né snáď, že by tam dělali nejaký večírek jak já s Baboušem kdysi na koleji v Brně, časy, kdy sme pařívali na Blanici a potom aj Jarově s děvčicú, o.k.m.z.p. až do rána, už sú dávno pryč, od téj doby, co chodíme obá do práce už má v sobě člověk jakúsi brzdu. Pravda, brzda sa dá přepit, ale kdo má potem v práci trpět a né každý má ve skříniv kanclu záchranů krabicu s papírama, kde je místo papírů basa lahváčů. No prostě vedeníé koleje sa rozhod,lo podpořit mladé začínající studenty a školů prostřelé matadory prostě neubytovat. zatýmco já sme sa dycky z kolejí odstěhovával svépomocú, kdy sme všecko narval do jednoho batohu a bylo to, znáte baby,. to néni enom samo sebú. Děvčica, o.k.m.z.p. pošťala od kámošky auto, ale protože její sebevědomí eště pořád nestačí na řízení v pražském provozu, volba padla na mě, abych to šoféroval. Řekl sem si, šak všecko je jednú poprvní, a kývl sem, aj když sem si v duchu myslel, že podle známého přáísloví bysme mohli nechat kolej vyhořat, aby sme si to stěhování ulehčili. Ke kolejám sem trefil hravě, přeca enom zablúdit na 300 metrech nejde. Když sem viděl v pokoji množství tašek, krabic a jiných zgarbů, hledal sem sirky v kapsi, ale našel sem tam enom klúče od auta. Nezbylo než sa dat do nosení k výtahu, do výtahu, z výtahu, k autu, do auta a mohlo sa vyrazit. Cesta probíhala vcelku v pohodě, když sme sa potkali s tramvajú, asi sem jí připadal povědomý, tož na mě zacinkala a já sem na oplátku zatrúbil, to sem totiž odkúkal od švédů. Když stojí švéd na křižovatcem, tak pro ukrácení dlúhéj chvíle trúbí, je to zvyk ze západu, viděl sem to totiž aj ve Španělsku,třeba to časem dorazí aj do Včelar. Aj mezi tramvajama sem svojím neomylným (k omylu docházá maximálně tak dvakrát třikrát za rok) orientačním smyslem mířil k cíli,na Zahradní Těsto, kde děvčica, o.k.m.z.p. našla svůj nový přechodný domov. Byl sme asi značně sebejistý, zbývaly enom dvě křižovatky, ale tak už to bývá, dycky sa neco vysere. No prostě sem asi blbě přidal oplyn, no prostě mně to chcíplo přímo na křižovatce. Naráz mě začali zdravit všeci švédi co byli za mnú, aj když sme sa najisto nikdá neviděli. To že to na semaforech nekdy potuchne sa stává aj ve formuli jedna, ale tak jak tam to aj vypadalo. Tá ludra stejnak jak formula né a né nastartovat. A tak nezbylo mechanikom ve složení Děvčica, o.k.m.z.p. a její kámošlka, aby nepojízdnýmonopost odtlačili do boxů. Pro větší šou sme byli v levém pruhu a potřebovali sa dostat do pravého a z křižovatky ven. Takže počkat na červenú a mechanici poďme, když švédi viděli, jak dvě šikovné baby tlačíja auto s trúbú co sedí za volantem, přestali z teho vyjevéní aj trúbit. Dostali sme sa teda v pořádku do boční ulice a začali dumat, kde bude asi chyba. Po chvilce dumání sem si všíml jakého malého červeného světélka, co na mě furt jaksi divně blikalo. No ja, když si neodblokujete imobilizér, nepojede vám ani formula, a natož felicia. Ajéje, stane sa aj střízlivému...

kvalitní ruční práce

(Pajis, 18. 9. 2007 10:44)

Největší zážitek z púťového víkendu ale teprů měl přijít. Než sme sa sihli zvihnút od Kozla a vyrazit, došla do hospody zajímavá dvojka. Gořka a knížecí milosti Rosťa. Tyto dvě postavičky to spolu táhly už od bigbítu, jak sme zjistil už po kostele, púťovali až do rána a nekeří aj nonstop, neboť zatýmco Gořka šel aspoň na chvílu do pelechu, zbytek sa odebral vzbudit Huga, aby měli s kým popúťovat. Když sem potkal cestú do kostela Knížete, jak si to šúruje k domovu v bigbítových hadrách, říkal sem si, že sa ide asi na chvilku prodřímnút, aby byl na odpoledně čilý. Můj úsudek byl chybný, Kníže Rostislav sa šel enom přesléct do kostrelových gatí a valil do kostela jak sa sluší a patří. Po kostele "náhoda" a návštěva výstavy chovatelů dala dohromady tři krále, Rosťu, Gořku a Surina. Když jich omrzalo proplétání sa davem, lidí, rozzhodli sa jít do oázy klidu, alias ke Kozlovi. No ale předtým jich eště požádal Surin, aby mu pomohli vybrat dárek pro galánku, kerá sa má vrátit z Anglie. Gořka je na výběr dárků jedna z největších kapacit v republice a tak bylo jasné, že ani tentokrát nezklame. Kdyýž sa zastavili u stánku, kde sa prodávaly všelijaké rukodělné výrobky, padla mu na první pohled do oka taková podivná búdečka, vedle níž byl umístěný kolotoč se čtyrema medvídkama. Dal sa do řeči s prodavačkú a za chvilku už sa výrobek kvalitní ruční práce hladných děcek nekde z druhéj strany zeměkúle předváďal v celéj svojéj parádě. po natáhnutí sa dal kolotoč do pohybu a začal vyluzovat zvuky ne nepodobné Beethovenově Pro Elišku. Ludvík by měl najisto radost, kdyby viděl medvídky, jak sa radostně otáčajú za zvukú jeho muziky. Když to viděl Gořka, okamžitě zahlásil "Dvakrát", zaplatili a šli každý svojú cestú. Zatýmco Šestka šel koncertovat na Centrálu, Gořka po malém intermezzu u dvoře u Blahú šel přednést svůj recitál ke Kozlovi. je fakt, že sme na to čučali všeci jak oppaření, protože neco ta,kového sa enom tak nevidí. "Medvídci šup, šup, nachystajte sa, pojedeme" "Už sa těším, až sa mě to pokaz, abych mohl oddělat tú střechu a podívat sa dovnitřku" "á, tak tobě sa nechce točit, ty si ale zlobivý Méďa, za trest pojedeš eště jednú" Tyto a podobné perly padaly z Gořky a celá hospoda sa bavila neenom pohledem na medvídky, ale aj poslechem jejich principála. Za největší perlu považuju Gořkovo prohlášení, že Medvídky a celý kolotoč aj s búdečků přemaluje na červeno-bílo a bude to nosit do hospody dycky před zápasama, aby celá hospoda viděla, jak vypadá "Slávistický kolotoč na Ligu mistrů" No uvidíme zitra, lesti bude víc hrát Šmicer, Vlček, nebo medvídci. Enom škoda, že u teho nebudu...

púťové a jiné atrakce

(Pajis, 17. 9. 2007 10:32)

V nedělu už to bylo klasické púťování. Jedna z nejlepších věcí je dycky mša až na půl jedenácté, takže člověk má solidní šancu, že dospí to co díky bigbítu zanedbal a dožene aj další zanedbané věci jak je třeba sprcha, holební a podobné srandy. Na chóře bylo celkem volno, varhaník hrál Ejhle oltář o dost horší jak Topolanka a výsledný dojem zachrańovala schola slavnostní pěsničkú, kerá udělala radost neenom Gořkovi - Mé srdce zpívá. Na púť sa místo do cukrárny, kerá beztak o dvanácti zavírá, chodí na chovatele, kde probíhá kultovní výstava drbného zvířectva a podobných exotú. Klasické bylo aj složení bufetu, celá rodina Křemečkova aj s příbuzenstvem. U kola štěstí už nám bohužel strýček Janků budú navěky chybět, ale nedá sa nic dělat, život ide dál a tak sme sa na jeho památku nekolikrát zapojili aj do hry. Mě tam mohli mět jako profesionálního naháňača, neboť sa mně podařilo naverbovat do sútěže celú rodinu Vojáčkovu a Bílů. Jara to sice komentoval po svojem: "ty hňupe, lesti neco vyhraju, tak ťa zabiju", ale když sa mně podařilo naverbovat do sútěže aj nejmladšího z rodu Kačeňáků, kerý sa nechal zlákat vidinú výhry bílého kohúta (Staník by sa měl optat u Fornúsků, jaké to je, když vám nekdo, koho ste v životě neviděli, před libovolnýma hodama v okolí běhá po humně či po dvoře a naháňá kohúta, enom aby mohl mět z celého okolí ty najvětší kosárky). Když sa prodali šecky lose a zatočilo sa kolečkem, napětí bylo nepřeberné aj když byla jistota, že výhra zostane ve Včelarech. Štěstí sa usmálo na mladého vojnu k nesmírnéj to radosti jeho vznešeného otca. Naštěstí nestihl splnit svůj slib, protože měl starosti s tým, uklidnit svoje děcka, keré sa mu začaly hádat, co si za tú výhru odnesú. nakonec si svoju prosadila Markétka, nevím lesti proto, že je baba anebo že je najmladší. Takže rodina Vojáčkova byla po púti bohatší o andulku, aj když nevím, lesti je eště na světě, snáď jí Jara neprovédl za jejíé štěbetání to co plánoval už nekolikrát že provede mně. následovala povinná obhlídka krámků, bylo třeba zakúpit nejaké suvenýry, srdce z púti a podobné blbiny. Při snaze vystřelit rúžu s púti pro děvčicu o.k.m.z.p. sem utrpěl klasické fiasko a špilek za mě mosela zlomit komediantka, ináč tam střílám eště dneska. Kolotoče sem naštěstí zavrhl už v sobotu, takže sme postupně zamířili k domovu, přeca enom sa přiblížil odjezd do Prahy. Že eště byla chvilka času, zamířil sem na púť eště ke Blahom, pozdravit rodinu, dat si se strýcem po štamprli a tak prostě popúťovat, púť je púť...

bigbít

(Pajis, 14. 9. 2007 10:31)

V parku bylo lidí jak sraček, dokonce občas sa tam objevil aj nekdo známý a občas aj neznámý. Všady byly fronty ža to vypadalo, jak kdyby to pivisko a gořalku dávali snáď zadarmo. Když sme to viděli, vystáli sme frontu na pivisko a vzali sme si pro jistotu každý dvě, protože přeca to nebudem za chvílu stát nanovo. že už nejsme nejmaladší, šli sme si sednúpt a jediné místo kde bylo volno, bylo ve sklepě. A tož sme tam obsadili stůl,časem za nama došli dalí lidi no a večírek mohl začat. Nejaká Argema nám byla naprosto šumák, ven sme chodili enom pro pivo a za fyziologickú potřebú. Ze tsratu byl ve sklepě celkem provoz, ale když před jednú hodinú došlo víno, naráz to bylo úplně klidné místo, nebyt teho blba, co sa tam válal po stolech a po zemi, ale protože ho neznám, nemožu ani řéct jak sa menuje.že došlo víno, to nám nijak nevadilo, koštoval sme oboje a mám takové tušení, že to byl snáď ročník 1997 nebo 2002, lebo to byly roky, kdy moc pršávalo a možná že tom vinařovi hrkla nejaká voda aj do sklepa. Problém nastal v momentě, kdy sa o půl druhéj začala šířit fáma o tom, že docházá aj pivo. Nebyla to fáma, ale krutá realita, aj když nechápu, jak sa to v dnešní době, při nonstop otevřítém tesku može přihodit. Asi už hasiči vydělali tolik, že víc nepotřebovali. Surin sa snažil zachránitbsituaci vlastním sebeobětováním a vydal sa dóm pro nekolik falší vína, keré stejně pije enom když je navalený, což sa mu doma zatým moc ščasto nestává. Já sem si ale řekl, že na takový bigbít sa možu vystrat a zamířil sem k domovu. Ani pivo na cestu sem si nevzal, nebylo totiž z kama brat. Místo piva sem nafasoval Pitomu a tak sme na lúkách dostal přednášku na téma: Popularita bigbítové kapely Argema na Slovácku a v jižních Čechách. rád bych přispěl trošku do debaty, ale jednak sa jednalo o přednášku, ili monolog a jednak, já sme do tych bigbitú nikdy nejak nedorústl. Nu což, prohrát není žádná hanba...

komedianti přijeli

(Pajis, 14. 9. 2007 10:31)

Necháme vodu vodú, enom ať si klidně teče a vrhneme sa rovnú do víru púťové zábavy o následujícím víkendu. púťovú sobotu sme oslavili pořádnú porcú pracovní aktivity a logicky sme sa těšili na to, až si dáme točeńáka, protože po práci šmakuje nejvíc. Najradši bysme u Kozla ostali sedět a vyprdli sa na nejaký bigbít, ale Mirek eště před desátú zavelel jasně "Ide sa na candrbál" Tož nezbylo nic iného jak zaplatit a přidat sa k partiji co mřila na Bílovice. Byl to můj letošní první bigbít, pravda, plánoval sem, že jako ten pořádkový předseda budu chodit na každý bigbít jako tá úřední osoba, ale když sem zjistil, že sem to na první bigbít nestihl a nic sa nestalo, je to v rychtiku aj beze mě. A tak sme mohl zaujat klasickú pózu, spočívající v tom,že bigbíty nejsú nic pro mě a že sem do toho eště nedorústl anebo už sem z toho vyrústl a na to, aby mě nekde oblul třináctiletý soplák, nejsu zvědavý. Tož ale včíl nebylo zbytí a tak sme šel. Od téj doby co tam nehrává Cibulanka, ztrácá to kouzlo multigeneračního mixu, ale aj tak tam byl celkem vysoký věkový průměr, myslím to bude tým, že smradom už zasej začínala škola. Než sme vlézli do areálu, bylo potřeba sa trošku pokolotočovat, kótr když nám Svačina pustil naco ze zásoby svojích volných komediálních vstupenek. A tož sme sa bratrsky rozdělili aj s osazenstvem hospody a jako že sa půjde na tú atrakcu, co s vama jezdí dúle hlavú ve výšce 25 metrú za děsnéj muziky a eště horších kecú komedianta, co tam sedí v téj búdce. Šli skorem všeci, vyměkli sme enom já a Kluboška, já sme si řekl, že zablut sa možu třebas aj z gořalky či vína, lesti si řekla Klubboška to samé, to opravdu netuším. Po zdárném vysednutí osádky sa šlo mrknút na střelnicu, kde sme potkali Jojdu, kterak sa zkúšá zmněnit ve Zlatovlásku za pomoci čelenky vyrobené z drátu a kúdele na omotávání topenářských trubek. Gořkovi sa nápad okamžitě zalúbil, ale že mosí mět dycky neco lepšího, zakúpil si rovnú originál paruku. Vypadal jak princeznička krásná, nebyt tych fúsú pod tú parukú. No ale byl vybavený a tak sa mohlo vyrazit vtříc zábavě.

Šlovický jez

(Pajis, 12. 9. 2007 11:41)

Dneskaj sa pracovně daří tak, že sem vůbec nevěděl, lesti vyjde čas neco napsat. Ale dočkal sme sa aspoň odměny, jakýsi strýc mně věnoval čtvrtkilové kafé, čímž sem nepohrdl, aj když kdyby donésl naco do štamprlky, nezlobil bych sa také. no ale vraťme sa ve vzpomínkách na Berounku, kerá nás pomáli nesla k cíli našeho putování. V půlce nedělní cesty sme narazili na zajímavú překážku, Šlovický jez. Když sem viděl, jak voda padá do solidní hlubiny, řekl sme si, že na to nemám nervy a že asi pro sichr přeneseme. To by tam ale nesměl byt Mara, kerý řekl že takové hovénko sa mosí sjet a lesti sme měcí, tak že nám tú loď sveze sám. Tož sme teda svěřili našu bárku aj s věcima Marovi a ze břehu sledovali jak to dopadne. Dopadlo to podle očekávání, Mara sa na nepříjemném šutru, kerý řádně ztěžoval jkediný možný průjezd ukázkově cvakl a nše věci tak plavaly v dál. Naštěstí sa pro ně vrhl druhý ze saducejú a tak nám pochytal skoro všecko, kromě jedné vesty, kerá na nás počkala na kameni pod jezem a hlavně jedné plné plzňe (až nekdy pojedete Berounku, čučte sa pod Šlovuicama, třeba tam čeká na vás, myslím že bude solidně vychlazená). ´To, že bude Mara rodina s pištú, sem už vzpomínal. Z toho ale také= plyne, že neumí prohrávat a tak když viděl, že sa to Gořkovi podařilo sjet bez problémů, řekl si, že sa z nejakého jezu nepodělá a tak to chtěl sjet eště jednú. Kde vzít ale loď když všecky už sú důle? zatýmco ostatní loďeě snášali z vrchu důle, my sme šli proto průdu, což sa neobešlo betz jízlivých komentářů. Když uř´ž sme mu to pomohl přenést, řekl, žemu mám dělat háčka a že nemám byt sráč a takové ty kecy, no prostě seděl sem na předku a naráz sa to s nama zlomilo do hlubiny. Kameň zabiják sme o kúsek minuli a tak sa nám podařilo to sjet bez úhony. to ale Marovi bylo málo, potřeboval totiž skóre Mara:jez převážit na svoju stranu. ´tak dlúho otravoval, že to mosí sjet eštrě ajednú, až sme to vykmasili navrch a jeli zasej. Kdo chce moc, nemáá nic a tak sa to povédlio aj tentokrát. Namlsaný z předchozího úspěchu nás Mara navédl přesně na kameň zabiják a už sme sa pěkně kúpali. Řekl sme mu k tom pár slov, a aj když mě přemlúval, tak už sem navrch nic netáhl. a tak Mara nad jezem nezvítězil. Potem už plavba probíhala v poklidu, na oběd sme sa stavili v hospodě u Rozvědčíka, kde vařili o poznání lepší jak v předchozí štaci. Nekeří ze švédů nám po obědě začali usínatz a tak sme moseli vyrazit dál. Potom už sme sa pomalým vorováním věnovali dopíjání posledních neuplavaných piv (kluci farizejští měli dobrú zásobu) a ani sme si nevšímli, že sme dorazili do cíla našej cesty do hospody u Jezu v Roztokách pod Křivoklátem. následovalo, vykládání, přebalování s barelů do batohů, rozlúčení s nekerýma účastníkama a rychlý přechod na vlakáč. Ka našemu zklamání Roztocké bahnhof nemá ani pokladní, natož neco jak nádražní hospodu,. neboť je na samotě kilák za dědinů. Motorová osobní kačena nás podél našej řeky dopravila až do Berouna, kde následoval bleskurychlý přechod na rychlík do Prahy. Aj když sme švédy hecovali, ať s nama idú uzavřít vodu nekde do hospody, opět reklamovali únavu a podobné symptomy, keré sa dajú lehce překúsnút nebo přepit. takto sme sa moseli rozlúčit na hlaváku a na pivo jít sami dvá s Gořkú, protože pro časovú zaneprázdněnost vypadl aj Švéd origoš, čili Jara Bečiců. Zašli sme kúsek od baráku na Písečné na gambrinus 12°a takto stylově sme s Gořkú uzavřeli naše putování. Potom už enom přesun na byteček, vysvětlit Gořkovi, kde je záchod, kúpelka a lahváče a spat. Usínalo sa moc dobře, přeca enom tá voda stála zato...

Že ho necvakneš eště jednú

(Pajis, 11. 9. 2007 11:26)

Nedělní ráno začalo netradičně. Farizeové sa obudili už v sedm, jelikož šli spat včéra nekdy po desáté, a tak už o půl osmé začali budit náš minitábor. Nu což, hospoda byla eště zavříttá a tak nám tuze přišly vhod kuželky, co sme nakúpili včéra. Otevřeli sme jich a k tom sme zakusovali chleba s paštiků, prostě takový malý nedělní piknik. Po hvilce sa od vedeljšího stanu ozvalo: "JežíšMariá, voni zas snídají to pivo!!!" Byla to rozespalá Martina, kerá když vykúkla ze stanu, první co viděla byli dva kluci Dostálkovi a to, že jim aj po ránu šmakuje. Aby Olí neostala pozadku, přidala sa "No já taky nechápu, jak můžete na tom sluníčku do sebe pořád lít to pivo" Asi sem měl řéct neco v tom smyslu, že to také nechápu, ale zmohl sme sa enom na "Ajéje", což bylo pořád víc než Gořka, kerý enom pokrčil ramenama. Saducej Jura byl z teho tak zblblý, že nám sbvoju plzeň radši věnoval, čímž sme logicky nepohrdli. po snídani, zbalení stanú a přenesení lodí k vodě sme sa vydali na kafé a točeňáka, protože bylo jasné, že na Reňu a Martinu budeme chvílu čekat, protože jako správní švédi, co nekdy spíja do dvanácti, neenom, že spali nejdál, ale po porbuzení zamířili do fronty na kafisko spolu s ostatníma Švédama, zatýmco my ostatní sme sa první sbalili a potom sio šli bez fronty objednat kafé a aj pivo. Vyrazili sme nakonec nekdy kolem desáté, což těžce nésli najvíc farizeové, jelikož těsně před odjezdem jich vychytal výběrčí ubytování (holt s image farizea ťa nepřejhlédnú) a atk moseli zaplatit 30Kč za osobu a všeci dobře víme, co takový farizej dokáže nakúpit za taký obnos za parádu. Jak byli klucui zdravě nahecovaní, zkusili pokořit mlůýnský náhon, kerý by jim dal energii na dalšího půl kilometra. jejich vrozená pohodlnost sa jim stala osudnú, protože sa v přechodui o prúdu ukázkově cvakli. Co nedokázali farizeové to mosíja zvládnút saduceové a tak Mara neochvějně mířil do náhonu - no a už sa kúpaly obě lodě. Já jako majitel najvětší hubky sem sa mosel proti prúdu 200 metrů vrátit, abych jim pomiohl otočit a vysušit loď. Tož teda nasedli a jeli, když v tom si Mara vzpomněl,. že je rodina s Pištú a začal vymýšlat poištoviny. A tak sa asi po deseti metrech cvakli naschvál nanovo, prej z pedagogických důvodů, aby sa Jura naučil pořádně vystupovat z lodi. Ludé z kempů po obúch stranách řeky když čuli jakéhosi řevu, vyl´ézli sa na břeh podívat co sa děje a čučali na nás, jak kmasíme loď a chytáme barely. No nasedli sme a že teda konečně jedem. Když ale Mara viděl tolikých diváků, asi mu jich bylo lúto a tak sa cvakl ukázkově pod mostem speciálně pro diváky chtěl asi zkusit eskymáka, což je ale s metrákovým háíčkem nemožné. Aj tak byl odměněný potleskem a posměchem diváků a nasranýma pohledama nekerých našich vodáků, ale my s Gořkú sme to brali s klidem a načali další kuželku, nekdo holt k dobrému startu do nového dňa snídá pivo a nekdo vymýšlá pištoviny...

já tú tetinu...

(Pajis, 10. 9. 2007 10:51)

Zatýmco zbytek vodákú ze Švédska proto brzkému spaní nijak moc neprotestoval, my sme sa jali hledat otevřenú hospodu. Dalo to trochu práce (zkuste ´to samé nekdy v Javorovci, kdyby vás vyhodili od Kameňa) Nakonec sme ale v protějším kempu objevili otevřítú hospodu, kde sme sa eště s Jurú, tým větším saducejem, uvelebili. Bylo tam ceklkem veselo, na zemi sopal jeden s pepinú námořníků, dokonca možná aj ve svojém spacáku a dvá podřimovali u stolu nad ním. sedli sme k volném stolu dali po pivě a vykládali. Když v tom Jura říká: "hoši, vono to na tom stole asi nebude pivní pěna, ne a ne to spadnout" Podívali sme sa na stúl, pod stúl a baže by to spadlo, když bylo na stole a hlavně pod ním solidně nabluté. Tož sme si odsedli, aby to náhodú nebylo na nás a vykládali dál. Trošku nás rozhodila jakási místní tetka, né nepodobná bílovské Miriam, kerá si s nama mermomoci chtěla vykládat, o tomm, že sme z Moravy a jak je to tam super a jak tam ráda jezdí ajak je slivovička mňam mňam a klobásky mňam mňam, no prostě mlela tak, že sem enom čekal, kdy Gořka vybuchne a pošle ju do řiti, lebo v něm jeho známá láska k čecháčkom začala narústat jak tlak v papiňáku, enom zapískat. protože eště pořád bylo čecháčkú většina, v momentě, kdy sa tetka nadechavala k dalšímu monologu, zavédl sem řeč na fotbalovú ligu a zahájil sem to podobným monologem jak tá tetina. Gořka pochpil a když sem mu hoduil udičku, plynule navázal a jel po svojéj linii, kde sem ho zasej vystřídal já. tetina po třech minutách čekání na svoju šancu a zapojení sa do diskuze pochopila, že u tohoto stolu jí pšenka nepokvete a šla otravovat zase další šťastlivce. My sme potom mohli převést debatu aj na neco rozumnějšího ja je český fatbal, no ale že od řeky začala bytkosa, rozhodli sme sa vydat do spacáků. Nakúpili sme si na ráno každý plzeň 12°, aby sme ráno nemoseli hledat cukrárnu a šli sme do pelíšku...

pivo by šlo

(Pajis, 10. 9. 2007 10:51)

Sobota večer je čas ideállní na rozjetí večírku, aj když na vodě je ideální čas pro večírek pořád a vůbec, svět je pernamentní večírek. My sme sa vydali přes voduu tentokrát pěšky po mostě, neboť na druhém břehu byla zvíkovecká hospoda, pamatující už nekolik generací vodáků (postavená nekdy v 19. století). Příjemně nás překvapila na takovú hospodu v dědině velikosti Javorovca nabídka pěti druhú piva, z nichž nás mimo profláklého gambáča zaujaly všecky ostatní, obzvláště místní rakovnický samoser, nazvaný bakalář. S Gořkú sme sa rozhodli otestovat celý jeho sortiment od desítky až po dvanáctku a mosím řéct, že na regionální značku to bylo celkem dobré, pravda, bylo to takové krémovější a spíš pro baby, kór tá dvanáctka, ale furt lepší jak za půl minuty vyvětraný gambáč nebo starosramen. Horší už to bylo s nabídků jídla. Pravda, měli na lístku pět rúzných druhú řízků, ovšem jeden jak druhý dosahovaly chutě a kvality topolského vína: špatné, horší, eště horší, nejhorší, nechutné. Ač to mělo luxusní názvy jak je třeba Gordon blue nebo New York, byla to všecko jadna verbež. Já sme sa nechal zlákat názvem New York a brzo sem teho lutoval, lebo mně donésli k hranolkám jakýsi sranec obalený ve strúhance ve dvúch kolečkách, co z vrchu vypadalo jak smažený hermelín, ale ten to najisto nebyl. Pochopil sem, proč tom dali takový název, leo to vypadalo, že tam namleli bezdomovca aj s hadrama, co na něho spadly dvojčata a k tom přibalili aj krámek z čínskéj čtvrti, lebo sa v prostředku teho, co sa při bohaté fantazii dalo nazvat pomleté maso, nacházalo aj neco jak rozvařená rýža. už sem zažil, když by si lidi chválili jídlo a mlaskali u toho slasťú, ale aby sa trumfovali co jim tá chuť připomíná, to sem eště nezažil. Třebas takový Mara bojoval s obyčejným naklepaným řízkem kerý měl takovú tuhost, že to vypadalo, jak kdyby to prasa, co věnovalo tento kus masiska ke konzumaci, mělo víc roků jak naša sekretářka, kerá má rok před důchodem. No pošmákli sme si akorát na tom bakalářovi, co ho dělajú v Rakovníku. Gořka sa celý večer těšil, že hodí řeč s farizeama, ale naž stačil dojezt svoje gordon bluj, tož sa farizenci tak upravikli, že už s něma veškerá komunikace bez toho, aby sa člověk dostal na jejich level byla zhola nemožná. Na jakúkoliv větu reagovali všeckoříkajícím úsměvem, no, asi to byl opravdu slušný matroš. Nedalo sa nic dělat, pustili sme sa do karbanu, protože v hospodě nem,ěli šachy a navíc jak je známo, Mara hraje občas závodně za Beroun. Hrála sa klasická sedmička s klasickým výsledkem, dycky míchal karty náš IT. Když asi po patnácti hrách konečně skončil předposlední, ukončili sme to s tým že už nás to nebude bavit, když nebude prohrávat. Karet sa chytla Jana, Gořkúv háček, a začala nám vykládat budoucnost. Každý si navolíl 4 kámoše či kámošky a pomocí otázek keré si sám vymyslel, sa dozvěděl podle karet jak to s ním dopadne. Co všecko mně vyšlo vám radši neřeknu, akorát na oprvní otázku, s kým strávím ozdravný pobyt v Kromclu karty ukázaly na Karotku, čímž mu tímto srdečně gratuluju. problém nastal v momentě, když nás v jednu hodinu vyhodili s tým, že už zavírajú. V sobotu sme s Gořkú zvyklí trošku na iné kafé a tak bylo zcela nemyslitelné jít spat.

Plavba II.

(Pajis, 7. 9. 2007 10:51)

První jez sme zvládli bez úhony, nečekaně sa udělal zkušený vodák Gořka, kerý neukočíroval háčkovo zaváhání. Náklada byla jak má byt na vodě veselá, my s Gořkú, Reňú a saduceama sme popíjali pivo, farizeové také a občas si pukli aj neco veselejšího, asi aby tá plavba probíhala v příjemnějších barvách. Pukl si aj vedúcí zájezdu a protože podle nás bude asi rodina s Pištú, začal prováďat všelijaké pištoviny, ajko je húpání háčka, najížďání do druhých lodí a tak. Vrcholná pištovina sa mu podařila pod zříceninú hradu Krašov, kde nás vylákal navrch na skálu pod záminkú, že na vrchu je krásný výhled a občerstvení. Ostalo enom u krásného výhledu, občerstvení tam bylo naposledy tak v 16. století (víc o Krašovu píšú v na idnesu v rubrice cestování) Chtěli sme ho hodit z do řeky jak to dělávajú španělé, ale nakonec sme sa nad ním smilovali, protože za další dva kiláky stejnak byla hospoda. Čas sa nachýlil ke čtvrté hodině a tak nekeré slabší kusy začaly špekulovat o noclehu vedle hospody s tým, že do Zvíkovca, cíla danéj etapy přeca nemožem dojet. Jediní, kdo nejaký nocleh neřešil byli kupodivu farizeové, kerým svítily očka takým způsobem, že by byli schopní jet aj potmě a bez čelovky. No ale že nás pivo, klobáska či guláš posilnily, vyrazili sme vstříc Zvíkovci. Čekal nás nechutný 7 kilometrový úsek mydla, oleja a prostě všeckého možného co vyjadřuje stojatú vodu. Časem sme sa sjeli s partyjú Pepkú námořníků, což byla čistě chlapská sestava v pruhovaných námořnických tričkách a hlavně vypadali, že z plechovek do sebe od rána valíja neenom špenít. Takto svorně sme dorazili v pohodě za světla o půl sedmé do Zvíkovca. Zatýmco my sme sa šli ubytovat do kempu, Pepci přenášali přes jez, ale takovým zpsobem, že sme při stavjání stanú uchcávali smíchy. Z jednoho pepka sa stal bludnú holanďan a enom tak bezprizorně s vyvalenýma očiskama a shrbenýma zádama hledal svoju loď a svojého háčka. Nemohl si totiž vzpomenút, že když přenášali, vrátil sa zpátky pro barel k přístavišti, což by nebalo nic divného, kdyby nepustil loď kerú nésl. Háčkovi to ale moc nevadilo, ani sa neotočil a loď táhl dál zadkem po zemi Říkali sme si, kde až možú v takém stavu dovalit, nakonec ale dovalili enom do kempu na druhéj straně řeky. Po postavení stanú sme šli do večírku, ale o tom si povíme až příště...


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20

následující »